Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Průkopníci cestopisné fotografie

124-1.jpg
Michael Borovička, Úterý, 30. března 2010
Fotografování a cestování dnes patří k sobě. Cestovatele, jenž by neměl u sebe fotografický aparát a místo toho pokrýval stránky svého skicáře kresbami, bychom považovali za nepraktického podivína. Vždyť dnešní digitální fotoaparáty jsou poměrně levné, lehké, technicky dokonalé a nezaberou mnoho místa.

V druhé polovině 19. století to však fotografující cestovatelé měli doslova těžké. Výbava takového fotografa krajináře vážila několik desítek kilogramů: přístroj, zásoba fotografických desek, stativ, světlotěsný stan… Prakticky použitelná fotografie však existovala už v padesátých letech předminulého věku. První válečné snímky pořídil Angličan Roger Fenton v roce 1855 za krymské války, Francouz Nadar v roce 1858 zase jako první fotografoval z balonu…

Holub propásl příležitost

Kdo z českých cestovatelů vlastně pořídil první fotografický snímek? To už asi nikdy přesně nezjistíme. Existuje sice fotografie Antonína Steckera v arabském přestrojení z 14. května 1879, pořízená během jeho cesty z Audžíly do Benghází, avšak český cestovatel pochopitelně nemůže být jejím autorem. Emilu Holubovi je jako nejslavnějšímu českému cestovateli 19. století někdy právem vyčítáno, že nefotografoval a spokojil se jen s náčrtky.

J. Havlasa: Čínský chrám v Singapuru, 1913.

Za jeho prvního afrického pobytu v sedmdesátých letech to lze ještě pochopit, ale během cesty do země Mašukulumbů v první polovině 80. let už mnozí z jeho cestovatelských kolegů fotografovali. My si jen můžeme povzdechnout, jakou nedozírnou cenu by jeho snímky dnes měly.

Jedním z prvních českých fotografujících cestovatelů byl Otakar Feistmantel (1848–1891), jenž jako zaměstnanec Geologického ústavu pro Indii v Kalkatě pobýval v této britské kolonii v letech 1876–1883. V květnu 1884 své sběry včetně čtyř stovek fotografií vystavil v Náprstkově Průmyslovém muzeu v Praze. Byla to zřejmě první výstava fotografií českého cestovatele. Za průkopníka české cestovatelské fotografie však můžeme bez váhání označit Enriqua Stanka Vráze (1860–1932). Jeho první snímky vznikly již v roce 1885. Vráz se stal vynikajícím fotografem vlastně čirou náhodou. V té době se léčil na Zlatém pobřeží v dnešní Ghaně z následků malárie.

Pobýval na Christiansborgu, stanici švýcarské Basilejské misijní společnosti. Jednoho dne sem dorazila pro jednoho z misionářů pozoruhodná zásilka z Německa: fotografický přístroj firmy Liesegang. Byl to dřevěný, poměrně dost těžký přístroj, jenž se musel umísťovat na stativ. Fotografovalo se na skleněné desky. Adresát však ještě před dodáním přístroje zemřel, a tak se jej Vráz rozhodl koupit.

Nadaný fotograf samouk začal brzy své okolí obšťastňovat ateliérovými snímky, především portréty misionářů před plátěným pozadím s břízkami, dodaným spolu s fotoaparátem, pokřtěných černých konvertitů, evropsky oblečených domorodců i místních obyvatel „s rohatými vlasy na špejlích“. Občas si ale také vyšel do terénu.

E. S. Vráz: Dajacké ženy ve „šněrovačkách“ z mosazných drátů. Borneo (Kalimantan) 1896.

Praktický Vráz objevil ve fotografování nejen koníčka, ale také vítaný zdroj vedlejších příjmů. Stejný přístroj jako v Africe pak až do roku 1893 používal v Jižní Americe, kdy jej musel v Manausu prodat. Když později cestoval v letech 1896 a 1897 po Borneu a Nové Guineji, používal patrně velmi podobný fotoaparát, neboť jeho snímky z těchto ostrovů jsou také na skleněných deskách téhož formátu. Následovala druhá cesta do Číny, kterou Vráz uskutečnil v roce 1901.

Cestou si ve Spojených státech koupil stereoskopický přístroj se dvěma objektivy na skleněné desky, jenž však už byl mnohem lehčí a praktičtější. Revoluci ve fotografii způsobil Američan George Eastman, jenž koncem 19. století začal prodávat aparáty, v nichž se používal svitkový film o šířce 6 cm, čímž na věčné časy proslavil firmu Kodak. Teprve tyto přístroje byly tak jednoduché, že je mohli používat běžně i amatéři.

Cestovatelé ocenili také jejich malé rozměry: takový přístroj se již dal strčit do kapsy. Vráz si ovšem takový přístroj koupil až později. Byl to Eastman-Kodak z let 1912–1913, mimo jiné poslední cestovatelův aparát. Vráz považoval fotografii především za dokument. Mohl se pochlubit několika prvenstvími: Nikdo z jeho cestovatelských předchůdců z Rakousko-Uherska nefotografoval v tolika zemích. Na některých místech se ocitl jako vůbec první člověk s fotoaparátem, kupříkladu v některých oblastech dnešní Ghany a v pohoří Hattam ve vnitrozemí Nové Guineje. Vrázův fotoarchiv je spolu s jeho pozůstalostí uložen v Náprstkově muzeu v Praze.

Světlo nad Tripolisem

O Bedřichu Machulkovi (1875–1954) jsme se zmínili před měsícem v souvislosti s jeho automobilovými výpravami do afrického vnitrozemí. Organizátor „českých safari“ se však na černý kontinent dostal přes Tripolis, hlavní město vilájetu Tripolsko, jež byl součástí Osmanské říše. Spolu s přítelem Richardem Štorchem sem přijel 1. prosince 1898.

Vypravovaly se dotud karavany až o tisíci nákladních velbloudech přes poušť do subsaharské části kontinentu. Machulka se pokusil několikrát neúspěšně se k takové výpravě v přestrojení za arabského obchodníka připojit. Se svým přítelem Štorchem si nakonec uvědomili, že výzkumní cestovatelé z nich asi nebudou, a tak se začali věnovat sběru přírodnin a preparovaných živočichů, ale i živých zvířat, které zasílali jak obchodníkům s tímto artiklem, tak třeba Národnímu muzeu v Praze.

Vrázův poslední aparát Eastman-Kodak z let 1912–1913.

Machulka ovládl ještě jedno řemeslo: naučil se fotografovat. Tato činnost se stala nejen jeho zálibou, ale také zdrojem příjmu. Je známo, že později prodal sadu negativů z východní Afriky E. S. Vrázovi, který je použil pro své přednášky doprovázené „světelnými obrazy“. Bedřich Machulka během dlouhých let strávených v Africe pořídil několik tisíc snímků.

Jeho průkopnické „tripoliské období“ v letech 1898–1902 v jeho pozůstalosti uložené v Náprstkově muzeu představuje více než dvě stovky skleněných negativů. Vědecká pracovnice muzea dr. Jiřina Todorovová, CSc., dělí tyto snímky do pěti tematických okruhů. Jsou to za prvé pohledy na město, kdy Machulka zachytil jak vyznané budovy včetně mešit, tak i předměstské chýše, ale i život lidí ve městě. Druhým významným předmětem Machulkova zájmu byla tržiště s jejich pestrobarevným životem. Dalším okruhem jsou portréty místních obyvatel, které Machulka fotografoval jak v ateliéru, tak v jejich přirozeném prostředí.

Zvěčnil takto nejen bohaté a významné osobnosti, ale i chudé a prosté lidi včetně spoře oděných „pracovnic“ místních nevěstinců. Není divu, že dalším předmětem jeho zájmu byly obchodní karavany vypravované z Tripolisu, vždyť sám se snažil k některé z nich připojit. Posledním okruhem Machulkova fotografického zájmu byl libyjský venkov. Bedřich Machulka přes své zcela unikátní zážitky z Afriky a dlouholeté zkušenosti (strávil v Africe 37 let) napsal svůj jediný cestopis až na sklonku života.

Jmenuje se V Africe na stezkách zvěře a vyšel až rok po jeho smrti. Jeho monumentální fotografické dílo tak zůstalo širší veřejnosti neznámé. V roce 2001 však Náprstkovo muzeum uspořádalo právě z Machulkových snímků z Tripolska v letech 1898–1902 výstavu Světlo nad Tripolisem, která nám přiblížila dávno zmizelou podobu dnešní Libye.

Fotografie lepší než text

Klasikem české cestopisné fotografie se během svého života stal botanik Karel Domin (18821953), jenž však ještě na své první cestě spolu se zeměpiscem Jiřím Viktorem Danešem (1880–1928) zastihl ono průkopnické období cestovatelské fotografie před první světovou válkou. Lákalo jej rostlinstvo tropických oblastí, což bylo hlavním důvodem, proč se v letech 1909–1910 vypravil s Danešem na cestu do Indie, na Cejlon, do Malajska, Nizozemské Východní Indie a do Austrálie.

Po návratu napsal spolu s kolegou Danešem svoji část cestopisu Dvojím rájem. Dominův sloh byl spíše suchý, popisný a stejnými neduhy trpěl jako autor i Daneš. O co byl Domin slabší spisovatel, o to však byl lepší fotograf. Velmi si dával záležet na obrazovém doprovodu svých knih a měl z čeho vybírat. Na cestách pořídil tisíce snímků. Dnes je však jeho cestopisná fotografie téměř neznámým pojmem.

E. S. Vráz: Syn guvernéra kolonie Zlaté pobřeží a černošský chlapec. Jedna z jeho prvních „ateliérových“ fotografií z let 1885–1889.

Domin byl totiž jedním z mála českých cestovatelů, kteří se politicky angažovali. Jako rektor pražské univerzity inicioval spor o univerzitní insignie, a stal se dokonce členem fašistické organizace Vlajka. Na druhé straně byl významným odborníkem a málo se ví, že měl velkou zásluhu o založení Tatranského národního parku. Jeho politické aktivity na pravém okraji politického spektra však jeho zásluhy zejména po únoru 1948 zcela anulovaly a ani po listopadu 1989 se tento vynikající botanik a klasik české cestopisné fotografie z mlhy zapomnění nevynořil.

Těsně před první světovou válkou už se stával fotografický aparát běžnou součástí cestovatelské výbavy. Velký fotografický archiv zůstal v Náprstkově muzeu po Josefu Kořenském. Fotografoval i Alberto Vojtěch Frič, Alois Musil a další. Zastavme se podrobněji u spisovatele a diplomata Jana Havlasy (1883–1964). V roce 1910 se Havlasa se svou americkou manželkou vypravil do Tichomoří. Navštívili také Japonsko a Čínu.

V roce 1913, dříve než pokračovali do Indie a do Prahy, strávili několik měsíců v Malajsku, které podrobně procestovali, a krátce navštívili i Siam. Výsledkem byl cestopis Malajské léto, bohatě ilustrovaný Havlasovými fotografiemi, z nichž mnohé by svou kompozicí obstály i dnes. Havlasa rád fotografoval architekturu, ale také přírodu, krajinu a místní lidi.

Za skutečné průkopníky cestopisné fotografie můžeme považovat cestovatele, kteří ještě nepoužívali přístroje na svitkový film. Snímky pořizované na skleněné desky jsou už dnes poměrně vzácné. Dýchá z nich kouzlo neuchopitelného, zmizelého světa včerejška, jehož pamětníci už dávno nežijí a jehož obraz si dokážeme vyčarovat právě jen jejich prostřednictvím.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články