Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

„Prskolety“ míří na Sinaj

124-1.jpg
„Start. Tři nejmenší československé motocykly. Tři jezdci. Cíl: srdce Sinajské pouště. Když jsem kdysi odvážné účastníky výpravy viděl stát u přetížených motocyklů, bylo mi jasné, že stroje i řidiče čeká nejtěžší zkouška.“

S lova cestovatele Ladislava Mikeše Pařízka (19071988) měla rozhodně svoji váhu. V době, kdy projel se Škodou 440, známým „spartakem“, část západní Afriky a objevil přitom 15. dubna 1959 prameny Nigeru, byl už zkušeným africkým harcovníkem. Z vlastní zkušenosti věděl, co je to africké slunce, písečné bouře, tekuté písky či kamenité pláně rozpálené jako plotna.

Rozhodl los

Psal se rok 1962. Padesátá léta sice už byla tatam, ale politické tání, které roku 1968 vyústilo v pražské jaro, se zatím hlásilo jen velmi nesměle. Cesty do nesocialistické ciziny byly naprostou výjimkou. Trojici mužů, kteří se vydali na „prskoletech“ do egyptských pouští, tvořili dva spisovatelé a novináři Jiří Brabenec a Ivan Milan Jedlička a primář z nemocnice v Lomnici nad Popelkou MUDr. Václav Potužník. Všichni už ve světě v různé míře někdy předtím byli, ale zatoužili se podívat za železnou oponu znovu. Nápad otestovat malé československé motocykly v extrémních podmínkách tak pro ně byl vhodnou záminkou.

Měli k dispozici tři stroje: nejmenší moped Stadion, o něco silnější Jawu 50, zvanou oficiálně Pionýr, lidově ovšem „pařez“, a největší skútr Manet 100 z Povážských strojíren, který sice utáhl malý vlečňák s náhradními díly, stanem, spacáky a zásobami, ale byl proto i nejpomalejší. O tom, kdo na kterém stroji pojede, rozhodl los, dá se však říci, že spravedlivě. Skútr s vlečným vozíkem přiřkl zkušenému motocyklovému jezdci Potužníkovi, jinak „náčelníkovi“ výpravy. Do sedla pionýra usedl Jiří Brabenec a nejslabší moped připadl nejmladšímu členovi expedice Ivanu Milanu Jedličkovi, který na podobném stroji ještě nikdy neseděl.

První část dobrodružného putování připomínala dovolenou. Bylo léto a v turistickém Rakousku vládla prázdninová nálada. První zkoušku motocyklistům připravil průjezd grossglocknerskou silnicí, kde překonali hranici 2500 metrů nad mořem. Tehdejší osobní automobily mívaly s jejím překonáním potíže, často „vařily“, malé motocykly však uspěly. Jen manet museli v nejstrmějších pasážích pomoci a odvézt těžký náklad jeho vozíku nahoru nadvakrát.

Cesta na jih pokračovala italskou botou: Cortina d’Ampezzo, Benátky, Florencie, Řím, Neapol. Říká se „Vidět Neapol a umřít“ a I. M. Jedličkovi se to málem splnilo. Nad městem se tyčí Vesuv, jehož výzvě tři Češi nedokázali odolat. Přes varování průvodce sestoupili do kráteru sopky. Benjamínek výpravy si dole klekl a přiložil ucho k zemi, jak to tam pěkně duní. Svalil se jako špalek, přiotráven sopečným plynem. O týden později se dozvěděli, že Vesuv po osmnácti letech vybuchl a zahubil desítky lidí.

Doleva život, doprava smrt. To lze číst na ukazatelích stojících na rozcestí uprostřed Sinajské pouště.

Konečně Afrika!

Do egyptské Alexandrie české motoristy doplavila loď Esperia. Tady „dovolená“ skončila. V letních měsících je Egypt ohnivou pecí, kde přes den teploměr neklesá pod čtyřicet stupňů Celsia. První zkouška čekala stroje i jezdce při přejezdu do Káhiry. Nejeli záměrně nilskou deltou, ale pouštní silnicí. Závěje písku, fata morgana, vybělené kosti zvířat. V Káhiře se připravovali na nejnáročnější etapu své cesty, která vedla do divokého vnitrozemí Sinajského poloostrova. Někteří příslušníci československé kolonie v egyptském hlavním městě jim tenhle nápad rozmlouvali, ale pochopitelně marně. Naopak ještě některé z dřívějších pochybovačů pro myšlenku nadchli.

Jednu káhirskou noc čeští motoristé strávili na vrcholu Cheopsovy pyramidy. Během nebezpečného výstupu si připomněli oběti této gigantické stavby z období Staré říše, mezi nimiž byli v první polovině 20. století i dva Češi. Výstřední nápad, který by dnes egyptské úřady už netolerovaly, byl však dobrovolně zvoleným rizikem. Egypt počátku 60. let minulého století na účastníky expedice působil jako oáza bezpečí. Země neznala terorismus, náboženskou nesnášenlivost a Československo pro ni bylo spřáteleným státem. Už tehdy působil v Káhiře Egyptologický ústav UK v čele s profesorem Zbyňkem Žábou a „naši“ se také podíleli na záchraně staroegyptských památek, které se měly ocitnout pod hladinou Asuánské přehrady.

Získat úřední povolení k průjezdu Sinajským poloostrovem pro tři malé motocykly trvalo nějaký čas, během něhož byla zajištěna „logistická“ podpora výpravy: dvě Škody 1201 kombi naložené zásobami, benzinem, ale také kanystry s vodou, která v poušti bude znamenat otázku života či smrti. Vyrazili plni optimismu, který v nich vzbudil dosavadní úspěšný průběh cesty. Malé motocykly šlapaly jako hodinky a jejich řidiči byli plni sebevědomí. Cestu z Káhiry do Suezu, která měří zhruba 150 kilometrů, překonali jako nic. Ještě do Ajún Músá u Mojžíšových pramenů to celkem šlo. O pár desítek kilometrů dál je však zastihl chamsín (písečná bouře), který výpravu dočasně rozdělil.

Její účastníci vzpomínali na českého cestovatele a arabistu Aloise Musila, jemuž krásy pustého Sinajského poloostrova i jeho obyvatelé doslova učarovali. A na znalce africké přírody Viléma Němce (1857–1942), který prožil pětadvacet let v Egyptě, odkud se vydával jako vůdce loveckých výprav nejen na Sinaj, ale také do okolních zemí. Přemýšleli, jak bylo asi inženýru Bohumilu Holasovi, když projížděl severní část tohoto poloostrova v roce 1934 vozem Aero 1000.

Na dálnici v Řecku. Sem se výprava dostala lodí z Libanonu a do Prahy jim z Pirea scházelo 2000 km.

Poušť dočasně vítězí…

Štěstí se ale od výpravy začalo odvracet. Když se naši motocyklisté opět přiblížili k pobřeží Suezského zálivu, rozhodli se podívat pod jeho hladinu. Byli na to připraveni – táhli s sebou nejen nafukovací člun, masku a ploutve, ale také dýchací přístroj. Po několika minutách potápění však nebezpečně blízko člunu začala hladinu rozřezávat dvojice žraločích ploutví. Naštěstí se nikomu nic nestalo, ale výzkum hlubin Rudého moře velmi rychle skončil.

Cílem výpravy do vnitrozemí poloostrova byl klášter svaté Kateřiny a hora Sinaj. Pista sem vede údolím vyschlé řeky, jmenuje se vádí Firán. Poušť sálá horkem, teploměr pod karoserií doprovodného vozu, tedy ve stínu, ukazuje 50 stupňů Celsia, ale na slunci, před nímž není úniku, 62 stupňů. Nedá se to vydržet. Každý pohyb působí muka, tělo neposlouchá, splašené motocykly se jankovitě vymykají z vyčerpaných rukou spálených sluncem. Těžký terén, každou chvíli se někdo válí i s motocyklem v písku. Už se to nedá vydržet. Je těžké si přiznat porážku.

Výprava se vrací k Rudému moři, do tábora naftařů, kteří poskytují pomoc. S nocí přichází chládek a s klesající teplotou se mění i názor na situaci. Ano, zkusí to znovu. Ale nyní již nebudou brát výstrahy arabských přátel na lehkou váhu. V letních měsících přes poledne přece žádný domorodec necestuje. Mezi jedenáctou a čtvrtou hodinou zápolí s pouští a sluncem jen blázen. A navíc využijí znalosti terénu.

…ale pak to vzdává

Vyjíždějí brzy ráno, kdy je ještě snesitelná teplota. Když přijde žhnoucí poledne, už se před výpravou tří malých motocyklů otevírá pohled na rajskou oázu Firán. A není to jen fata morgana. Dokázali to. Z oázy vede cesta do monastýru svaté Kateřiny, kde je mniši vítají výstřelem z muškety. Jsou prvními návštěvníky, kteří sem přijeli na motocyklech. Velbloudi pak české cestovatele dopraví na úpatí jedné z nejvyšších hor poloostrova, Mount Sinai (2285 m). Zde dal podle Starého zákona Hospodin Mojžíšovi Desatero, proto Arabové tuto horu nazývají Džebel Músa, Mojžíšova hora.

Ráno v táboře Abú Zenima před cestou do nitra Sinaje.

Výstup na vrchol je pro vyčerpané motocyklisty náročný, ale sluneční žár zmírňuje nadmořská výška. Malé motocykly se obracejí k severovýchodu. Cestovatelé navštěvují tábor beduínského kmene Tijáhů a vydají se do hor na lov kozorožců. Pak již sinajská anabáze skončí. Vydávají se po vlastních stopách zpět do Káhiry, kde je očekává koráb pouště. Egyptský automobilový závodník Ahmed Ebejt se s nimi vsadil o velblouda, že sinajskou pustinou neprojedou. Sázku prohrál a slib splnil.

Cesta z egyptského hlavního města k obratníku Raka je sice dlouhá, ale proti sinajskému dobrodružství je to turistický výlet. Navštěvují Fajúmskou oázu a všechny památky starověkého Egypta, navlečené jako korálky na stužce řeky Nilu. Přenocují také v Tutanchámonově hrobce. Asuánská přehrada v roce 1962 ještě nestojí, a proto mohou pokračovat i do míst, kde se dnes vlní obrovské přehradní jezero. Z Alexandrie loď Esperia zamíří nejdříve do Libanonu a poté do řeckého Pirea. A odtud je to do Prahy ještě přes dva tisíce kilometrů, které však malé motocykly zvládají jen tak bokem. Za odměnu je a jejich tři jezdce, kteří v sedlech ujeli deset tisíc kilometrů, čeká triumfální přivítání před pražským Autoklubem v Opletalově ulici.

Svědectví ztraceného času

Výprava, kterou sledovali novináři zejména v Egyptě, přispěla ke zvýšení odbytu československých motocyklů v této zemi. Odvážní jezdci se však vděku socialistických výrobců nedočkali, ti jim nenechali na památku ani opotřebované stroje. Novináři J. Brabenec a I. M. Jedlička po návratu vydali každý svůj cestopis s rozdílným úhlem pohledu. Knihy jsou výpovědí o době, kdy bylo cestování za železnou oponu raritou. Ale především také svědectvím o tom, jak vypadala země faraonů před půlstoletím. Egypt je dnes turistickou velmocí Blízkého východu. Do míst, kam se čeští motoristé dostávali doslova s nasazením života, jezdí v klimatizovaných autokarech na výlet turisté z Šarm al-Šejchu, Naama Bay, Dahabu a dalších rekreačních středisek na Sinajském poloostrově. A po odvážných jezdcích zůstalo v regálech veřejných knihoven a antikvariátů jen pár ohmataných knížek, svědků nenávratně ztracených časů.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články