Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Pronajměte si banátskou chalupu

016-000.jpg
Ivo Dokoupil, Úterý, 31. října 2006
Po polní cestě jede plný vůz sena. Koně klopýtají přes kameny, na voze sedí hospodář a několik pomocníků v rumunských širácích. Před statkem seskakují, projdou dvorem na zahradu, kde mají sprchu vylepšenou černým sudem místo kolektoru a v kuchyni si z konvičky nalévají ráno podojené mléko.

Je to jenom sen, nebo reálná vize života na vesnici 21. století? Může se tímto způsobem do našich i evropských vesnic vrátit rušný život poté, co zemědělství přestalo zaměstnávat většinu vesnického obyvatelstva? Bude to ještě vesnice splňující romantické představy?

Je jen málo věcí, které dnes může vesnice městu nabídnout. O zemědělské produkty dnes Evropa nestojí, to, co potřebujeme k jídlu, stačí na tisícovkách sjednocených hektarů vyrobit několik traktoristů. Půda, na které se kdysi živila celá vesnice, má dnes cenu jenom jako zdroj státních dotací, a to pro celou vesnici nestačí.

Čisté a zachovalé životní prostředí v rumunském Banátu, ticho, ranní zpěv ptáků a široké hvězdné nebe nad statkem je tak tou poslední vesnickou komoditou, o kterou je mezi zákazníky, samozřejmě především z měst, neustále a navíc rostoucí zájem. Je to pro vesnici něco jako jakási nová – turistická – revoluce. A stejně jako před šedesáti lety, když na pole vyrazily první traktory, i dnes má větší šanci ten, kdo nové trendy rychle pochopí. A ten, který bude pouze orat a sít stejně jako jeho předci, zůstane pozadu. Stávající podmínky se nám sice nemusejí líbit, ale v procesu globalizace, kdy se nivelizuje na celé zeměkouli vše – od jídla přes oblečení až po sexuální návyky – se jen obtížně globálně a účinně proti těmto změnám bojuje. Spíše než bojovat je proto možná lepší se zamyslet nad tím, jak turistu ve vesnici využít tak, aby vesnice zůstala pokud možno taková, jaká je – útulná, kulturně svébytná, ekologicky přívětivá – pořád ještě harmonickým spojením lidských potřeb a přírody.

Kořeny špatné ekonomické situace vesnic jsou jasné: odlehlost a obtížnost dopravního spojení, daňová politika, která zvýhodňuje města proti vesnicím, a politika dotační, která zvýhodňuje průmyslovou výrobu potravin proti drobnému zemědělci. Cesty a infrastruktura jsou zanedbané, obce většinou zadlužené, kvalitní připojení na internet nedostupné, výroba potravin, například domácích sýrů, se kvůli hygienickým normám stavěným pro velkovýrobny nevyplatí ani ilegálně, natožpak oficiálně. Doba, jejíž tep je tepem velkovýroby, prostě přeje velkým a silným, zatímco to malé (a hezké) je ohroženo a hyne na úbytě. Politická moc je soustředěna ve městech, a tam zůstává i velká část peněz a příležitostí. Vesnice, kde kdysi bohatí sedláci žili ze zemědělství, musí hledat jiné způsoby, jak se na současném „trhu“ uplatnit. Čisté a zachovalé životní prostředí se stává cílem rekreace a načerpání nových sil pro onoho přepracovaného měšťáka, nuceného žít v hluku, smradu z aut a ve stresu z neuskutečněných nákupů, do nichž jej nutí všudypřítomná reklama. Zničená a k životu se příliš nehodící města jsou důsledkem špatných investic a neřešených problémů. Měšťák se tak stává turistou a odjíždí si odpočinout na venkov, obejmout strom a projít se bosý v trávě. A tady nastupuje tzv. zelený cestovní ruch (též venkovská turistika), který mu nabízí vše, po čem touží. Stačí si sednout do auta, ještě lépe do vlaku, a vydat se tam, kde jsem si po netu (www.banat.cz) objednal svůj pokojík se starým rustikálním nábytkem vonícím včelím voskem. Na zahradě kadibudku a ke snídani čerstvé nepasterizova­né mléko.

Cestovní ruch může ale obecně být dvojí. Masový – ten, který dokáže během několika let rozšlapat všechnu krásu, na kterou turisty láká, anebo šetrný, který se snaží co nejvíce z oněch lákadel zachránit pro další generace a být tak byznysem „trvale udržitelným“. Pro příklady prvního druhu bychom asi nemuseli chodit daleko. Kde je dnes například duch staré Prahy, kde je romantika chorvatských pláží? V zástupech turistů a prodavačů matrjošek a v betonových ubytovnách mezi dálnicí a pobřežím? Mezi příklady pozitivní patří turistika v rumunském Banátu, v oblasti šesti českých krajanských vesnic, kde se skupinka nadšenců již několik let snaží o záchranu unikátního ostrůvku české kultury obklopeného rumunským a srbským mořem.

Turista jako zachránce

Základem trvale udržitelné venkovské turistiky je tedy zásada poskytovat obyvatelům měst možnost lyžování, odpočinek ve stínu lípy nebo napojení na kořeny skryté v přírodě, a tak získávat peníze na přežití venkova způsobem, abychom nezničili samotnou podstatu toho, proč je venkov turisty vyhledávaný. Protože jakmile bude naše vesnice vypadat a smrdět a hlučet stejně jako městys, odmítne se turista u nás rekreovat a půjde jinam – do oblastí ještě „nezasažených“ civilizací.

Rozumný architekt trvale udržitelného cestovního ruchu proto musí dbát na zachování tradiční venkovské architektury, kulturních tradic, klikatých cest a cestiček, staletých stromů, divokých potůčků nebo křivých plotů. Musí pěstovat a chránit „image“ vesnice. To vše totiž ve městě nemají. Navíc musí trvat na tom, aby se turisté ubytovávali v soukromí u sedláků a ne v betonových hotelech hyzdících krajinu a odčerpávajících zisky zpět do měst. Je přece zjevný finanční rozdíl, jestli vesničan přes léto ve své chalupě ubytovává rodinu z města, anebo dělá uklízečku v hotelu postaveném na kraji vesnice (rozdíl činí řádově několik desítek tisíc korun za měsíc). Penzion může být z každé chalupy a vydělané peníze pak zůstanou v regionu a budou se investovat do jeho zvelebení, což povede k dalšímu zájmu turistů. Zmíněný architekt musí hledat způsoby, jak zkvalitnit služby ve vesnici tak, aby bylo možno zvednout ceny, musí prosazovat zákony, které umožní peníze získané z turistiky ponechat v obecní kase a neposílat je do úřednického ústředí v hlavním městě státu nebo EU. Za těchto podmínek se pak může turista – ať už s batůžkem nebo s rodinou v autě – stát kamarádem vesnice, který svou přítomností neohrožuje místní kulturu, často třeba i velice exotickou, unikátní a starobylou, ale naopak jej lze právem považovat za jejího zachránce. Jeho zájem, obdiv, ale především peníze utracené za jídlo, ubytování, suvenýry a služby mohou, budou-li správně využity, onu kulturu zachránit, pomoci jí přežít v moři unifikované globální „civilizace“. Cestovní ruch je dnes jedním z nejvýnosnějších druhů podnikání a snese srovnání třeba s výrobou automobilů. Jeho potenciál je obrovský a jde jenom o to využít jej tím správným způsobem.

Na příkladu rumunského Banátu, který je zaostalou oblastí i v rámci Rumunska, je zřejmé, že turista přijíždějící sem za romantikou a přivážející peníze do chudých hor může být poslem dobrých zpráv a lepších zítřků. Nikde jinde na světě mu neupečou domácí chleba v peci na zahradě, nedají mu k tomu domácí sýr a rumunské pivo a přitom všem si s ním nepopovídají čistou češtinou. Jenom tady si turista, ač vzdálen skoro 1000 km od rodné hroudy, připadá jako doma a svým způsobem zde i doma je. Tady se čas zastavil, lidé mluví češtinou našich babiček a jídlo není jenom napodobeninou, ale je opravdovým jídlem. Turista sem přináší zprávy z domova, koriguje zvěsti televize, raduje se z nově narozených kůzlat, pokouší se dojit a přitom všem obdivně vzdychá a upevňuje sebevědomí domorodců. Nikde jinde totiž není tak krásně jako zde – doma. A to je něco, za co stojí za to zaplatit. A je to i něco, co stojí za to chránit. Jak se to daří či podaří? Vezměte si batůžek nebo kufr a s rodinou si pronajměte banátskou chalupu, toulejte se po jeskyních nad Dunajem a přesvědčte se sami.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články