Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Prokletý konzum, prokleté Kongo

19konzum.jpg
Autor článku: Literární noviny · Tereza Spencerová, Středa, 6. dubna 2016
Autor fotografií: Profimedia.cz
Dokud se nezmění filozofie společností ve většině světa, nemá smysl nad dětskou prací přehnaně moralizovat.

V půli ledna se téma zneužívaného Konga dostalo znovu na přetřes. Amnesty International upozornila na skutečnost, že v Demokratické republice Kongo jsou do nebezpečných dolů plných drahocenných surovin (typu kobaltu, bez něhož by nefungovaly baterie v elektronických přístrojích předních světových výrobců) posílány děti. Odhadem jejich otrocká armáda čítá až 40 tisíc dušiček, z nichž mnohým je teprve sedm let, dodává UNICEF.

A právě díky nim máme ve svých mobilech, laptopech nebo i elektromobilech lithiové baterie a můžeme telefonovat, psát nebo jezdit. Není to přílišné přehánění, protože přes polovinu všech světových zásob kobaltu lze najít právě v Kongu. A při jeho těžbě jen za loňský rok v nelidských podmínkách zahynulo na osm desítek dětí, byť skutečná čísla budou s největší pravděpodobností mnohem větší. Kdo totiž vůbec zná realitu Demokratické republiky Kongo, která je po dekádě nepřehledné a brutální války, pro kterou se vžil pojem „africká světová“ a která připravila o život na deset milionů lidí, dál jakýmsi temným vesmírem vykořisťování a smrti?

Ekonomický zájem především

S jistotou ovšem víme, že kobalt z Konga putuje k jihokorejským a čínským výrobcům baterií, kteří pak zásobují hlavní světové značky typu Apple, Microsoft, Samsung, Sony nebo Volkswagen. A jak to víme? „Sledovali jsme některé dodávky kobaltové rudy z dolů na trh a odtud k distribučním společnostem,“ vysvětlil Mark Dummett z AI a jedním dechem zkusil jakoby Západ s jeho výrobci i nenasytnými konzumenty vyvinit. „Produkční řetězec není příliš průhledný. Na jeho konci jsou západní firmy, které finální výrobky prodávají, ale přitom se může stát, že vůbec nevědí, odkud jejich vstupní suroviny pocházejí.“

Ruku na srdce, obecně platí, že neznalost zákona neomlouvá, stejně jako platí, že honba za ziskem – jediný a poslední smysl naší euroatlantické civilizace – nutí nadnárodní koncerny zvyšovat produkci při co největší minimalizaci nákladů. To znamená, že dobře vědí, kde a jaké zdroje toho či onoho jsou nejlevnější a proč. A co víc, už nejméně před osmi lety byla tato „nevědomost“ zpochybněna jednou provždy.

Bída Konga trvá

Nevládní organizace tehdy poukázaly na coltan, rudu, bez níž by nefungovaly mobilní telefony. Rovněž se těží v Kongu, rovněž za nelidských podmínek a nadnárodní koncerny si kvůli udržování její nízké ceny dokonce platily různé gerily z Konga i sousedních států (a neváhaly sáhnout ani po službách amerických žoldnéřských firem), jen aby se drahocenné doly a budoucí miliardy dolarů v nich skryté nevrátily do rukou konžského státu. Dokud je totiž ovládaly ozbrojené skupiny, nemusely se platit daně a pro zbohatnutí nějakého místního „warlorda“ stačilo západním koncernům zaplatit zlomek ve srovnání s tím, kdyby doly i vývoz kontroloval stát. Jinými slovy, lidská katastrofa v Kongu a ožebračování tamního státu tak vlastně není ničím novým a rozhodně už ničím neznámým či nevědomým. Naopak, děje se tak už roky a s tichým souhlasem západních vlád, které mají jinak – když se to hodí jako politický klacek proti „nepohodlným“ – lidských práv a humanity „plná ústa“.

Nově se k tomu tedy svět dozvěděl vlastně jen to, že konžské děti v chatrných dolech několik desítek metrů pod zemí ručně sbírají hrudky rudy, otročí až ve čtyřiadvaceti­hodinových šichtách, přičemž za každou dostávají jeden až dva dolary. A otročit musejí, protože jinak by ony ani jejich zbídačené rodiny nepřežily. Konžský stát, který je jinak jedním ze surovinově nejbohatších na světě, jim lepší budoucnost nabídnout nemůže.

Ovšem nejen z důvodů, které už byly zmíněny – válka přece jen v posledních letech ubrala na intenzitě a mnoho oblastí už opravdu kontroluje stát, nicméně někdejší gerily úspěšně nahradili zkorumpovaní vládní úředníci, kteří výměnou za úplatky od západních koncernů umějí udržet ceny velevzácných surovin „příznivě nízko“ a pro místní obyvatele tak fakticky udržují pekelný status quo.

Zodpovědnost je na nás

Dánský filmař Frank Poulsen v roce 2011 natočil dokument Krev v mobilu, v němž ukázal cestu coltanu z konžských dolů až do přístrojů značky Nokia. Dnes má za to, že by západní firmy měly převzít za celou situaci zodpovědnost, ale naděje si nedělá. „Samozřejmě že by velké korporace na konci celého řetězce mohly být transparentnější, potíž je v tom, že samy nechtějí,“ konstatoval pro Al-Džazíru. „Namísto sociální zodpovědnosti se více starají o své akcionáře a o konkurences­chopnost než o nějakou dětskou práci v Kongu.

Tak to prostě je.“ A nejde přitom jen o akcionáře, protože dokud budeme my jako koncoví spotřebitelé požadovat co nejlevnější výrobky, budou v Kongu dál otročit děti, nebo, koneckonců, třeba v Indonésii kvůli palmovému oleji pro naši kosmetiku hořet pralesy… Vinu tedy neseme všichni, a dokud se nezměníme, nemá cenu přehnaně moralizovat. Tím spíš, že tyto řádky vznikají v Dahabu na jihu Sinaje, jen pár metrů od vln Rudého moře. A kolem mě stojí pět ušmudlaných beduínských děcek a vnucují mi náramky upletené z pestrobarevných bavlnek. Mám sice z předchozího dne na každé ruce už tři, ale to pro tuhle partu není argument. „Make me happy,“ žadoní jeden klučina. Taky dětská práce. Nejspíš.

Foto nahoře: Mladistvý chlapec před vchodem do kobaltového dolu

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Zkrátka

Komentáře

Přečtěte si další podobné články