Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Prokletá stříbrná hora

054-001.jpg
Autor článku: Kamila Šimková-Broulová, Úterý, 14. červnaec 2009
Autor fotografií: Vladimír Šimek
Potosí. Svérázné město s jedinečnou historií postavené už v polovině 16. století se o dvě stě let později stalo největším v celé Latinské Americe. Proč ale Španělé postavili sídlo na tak nehostinném místě a v nadmořské výšce 4000 metrů, jíž nemohli nikdy přivyknout? Důvod byl jediný – stříbro.

Řidič autobusu náhle zastavil a jen lakonicky oznámil, že dál nejede. Zprvu nechápeme, do cíle přece zbývá ještě dobrých dvacet kilometrů a tenhle úsek silnice je dokonce pokryt asfaltem. Vtom se však ozval podivný zvuk, něco jako výbuch či snad výstřel. Na přepadení to ale nevypadá.

„To jsou horníci!“ zvolal nakonec z cestujících. Výbuchy neutuchají a náš řidič nás nechal vystoupit, vyložit zavazadla a rychle otáčí autobus na cestu zpátky. Co teď? Lamentování a pohled na téměř stokilovou bagáž nám ve spalujícím poledním slunci a v kyslíkovém deficitu čtyřtisícové nadmořské výšky berou sílu dojít do Potosí pěšky.

Slavná éra města Potosí je už dávno pryč. Přesto je práce v dole pro zdejší muže jediná možnost výdělku. Pracují zde za cenu podlomeného zdraví.

Domorodci se ale nenechali vyvést z míry a zjevně zvyklí na podobné situace popadnou své vlněné pytle, ženy šátky s mrňaty a tradá do města… Horníci přehradili silnici kamením a ohlušujícími výbuchy chtějí zřejmě zastrašit ty, kdo se do hornického města vydávají. Mají místo zjevně pod kontrolou a nám je jasné, že jedině dohoda s jejich lídry nám umožní se do Potosí přece jen dostat. Naštěstí se nám to podaří, avšak dříve, než usedneme na korbu malého pick-upu, musíme se vláčet se vší technikou a bágly bezmála dvě hodiny. Řidič pak kličkuje mezi poházenými balvany a my jen občas skláníme hlavy, to když se zrovna ozve odkudsi výstřel. Nakonec se ale přece jen bez úhony dostáváme k dalšímu zátarasu, odkud už dál pokračují do města taxíky i autobusy.

Most do Evropy

Na hlavním náměstí je ruch jako v každém bolivijském městě, jen turistů je tady o poznání víc. Potosí má totiž co nabídnout. Vždyť Casa Real de la Moneda, budova bývalé královské mincovny, je dnes jedním z nejzajímavějších muzeí v celé Jižní Americe. Stříbro bylo objeveno na Cerro Rico v roce 1544. Podle legendy to byla zásluha jistého indiánského pastevce Diega. Ten jednoho dne ztratil ze svého stáda dvě lamy. Šel je hledat, a když je do setmění nenašel, rozdělal si na úpatí hory oheň, aby se ohřál. Plameny zahřály zemi a z té začalo vytékat tekuté stříbro…

Ať už to bylo tak, nebo stříbro objevil někdo jiný, o tom, co následovalo, už víme z historických záznamů. Španělé založili město a začali s těžbou vzácného kovu. Počátek výroby stříbrných mincí je pak datován už koncem 16. století. Nejprve se za pomoci koňské síly vyráběly na mohutných dřevěných žentourech stříbrné pruty, z nichž se pak razily mince. Kromě nich se ze vzácného kovu zhotovovaly i krásné nádoby a ozdoby s nejrůznějšími dekorativními motivy. Stříbro z Potosí vešlo ve známost po celém světě.

Bohužel však proslulo i obrovským počtem zmařených životů indiánů a posléze i přivezených černochů, kteří otrockou dřinu v nesnesitelných podmínkách zdejších dolů nevydrželi. Neví se přesně, kolik tu bylo za celou historii uplynulých více než čtyř století vytěženo stříbra, ale další pověst praví, že by z něj Španělé postavili most až do Evropy a ještě by jim zbylo…

Vzácná španělská stříbrná mince z roku 1688. Je v ceně osmi reálů a byla ražena v Potosí za vlády krále Karla II.

Kupte si dynamit!

Tržiště, jaké den co den ožívá pod Cerro Rico, byste sotva našli kdekoli jinde. Vždyť kde jen tak koupíte dynamit? Vidět ženy sedící na zemi s košíky plnými výbušniny ve tvaru malých doutníků je přitom tady každodenní realitou. Jiné prodávají lístky koky, a jak se později ukáže, obě „suroviny“ jsou pro dělníky v dolech naprostou nezbytností. Pokud sem zavítáte, na bezpečnostní opatření před vstupem do štoly raději nemyslete, i když místní vám budou tvrdit, že se nemůže nic stát. Vždyť doly přece hlídá oběť, kterou horníci pravidelně odevzdávají bohyni země Pachamamě a kdesi v podzemí i sošce strašidelného bůžka! Tomu však nestačí jen přízeň těch, kteří tu kutají, ale všech, kdo se do nitra hory odváží vstoupit.

Každý návštěvník mu proto musí obětovat několik lístků koky, lihem polít jeho přirození – neúměrně velké jakožto symbol síly a moci – a nakonec se i silného alkoholu napít. Jinak se prý odtud, alespoň jak tvrdí náš průvodce, živí nevrátíte a stejný osud by vás nejspíše čekal i v případě, že by vchody do všech štol nebyly potřeny krví zabitých lam.

Uzounké chodby vysoké ne více než průměrný indián (tedy asi po krk průměrného gringa), nahrubo vysekané do skály, vedou různě nad sebou a jsou spojeny ještě užšími průchody. Horníci tu tráví i dvanáct hodin denně. Těžba přitom probíhá bez jakýchkoli průzkumných vrtů či sond, a kdybychom jí dnes provedli pomyslný řez, připomínala by pořádně provrtaný ementál. „Toto je azbest,“ říká náš průvodce a ukazuje na lesklé místo u stropu štoly, „vzniká oxidací minerálů a způsobuje horníkům rakovinu kůže a plic. Horníci proto tuto nemoc nazývají ‚důlní zlo‘.“

Kečujský indián žvýká list koky, aby získal odolnost a sílu.

Slavná éra skončila

Mladý, sotva šestnáctiletý kluk má už stejně jako ostatní nepřítomný výraz v očích. Naši skupinku jako by nevnímal, soustředí se jen na monotónní práci rukou. Palicí buší do železné tyče, pomocí níž vysekává ve skále díru pro dynamit. Tváře má napěchované lístky rozžvýkané koky, a tak jen stěží artikuluje. Bez nich by však on ani nikdo z horníků tuhle práci nejspíše nevydržel. Koka totiž zahání únavu, hlad i žízeň… Když už je otvor dostatečně velký, zastrčí do něj dynamitový „doutník“ a zapálí šňůrku. Všechno se ovšem děje bez jakéhokoli jištění.

Za uplynulá staletí se tato práce očividně nijak nezměnila. Co na tom, že Potosí po dlouhá desetiletí vzkvétalo a plnily se kapsy obchodníků se stříbrem! Během 17. a 18. století se tu těžila dokonce polovina světové produkce. A třebaže nejslavnější éra těžby skončila už před více než sto padesáti lety, ani dnes se zdejším mužům jiná možnost výdělku nenabízí.

Původně soukromé doly byly v revoluční době bolivijské minulosti znárodněny. Stát se však neosvědčil jako dobrý hospodář a před několika lety vyhlásil krach. Aby mohli horníci ve své práci pokračovat, museli vytvořit družstva (korporace), štoly si pronajímají a jsou placeni podle množství a kvality vytěžené rudy. Za cenu obrovského rizika a podlomeného zdraví vydělávají kolem třiceti dolarů týdně. V chudém kraji je to však docela slušná částka, která dokáže zajistit rodinám skromné živobytí.

A dokud hora nevydá poslední kus horniny lesknoucí se vzácným kovem, nejspíše se ani v životě většiny zdejších obyvatel nic nezmění.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články