Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Pro zlato do pekla

052-000.jpg
Jiří a Irena Páleníčkovi, Úterý, 4. září 2007
Ve svých lesích skrývá Kalimantan nepřeberné bohatství, stačí jen umět tyto poklady najít. Kromě vzácných dřev, pryskyřic a vlaštovčích hnízd k nim patří i zlato a diamanty.

Na severovýchodě Sarawaku, v národním parku Niah, sbírají místní Dajákové ze stropů jeskyní vlaštovčí hnízda (přesněji hnízda druhu salanga). Pokud sběrači odloupnou čistá hnízda tvořená pouze slinami, bez příměsi peří nebo hlíny, dostanou v přepočtu za kilo až třináct tisíc korun. Za jednu porci polévky z této suroviny platí bohatí Číňané v restauracích i tisíc korun, připisují jí totiž léčebné a ozdravující účinky pro celý organismus. Polévka je čistý vývar bez chuti, někdy s přidáním trochy cukru.

Opravdu velké peníze se dají vydělat na zvláštní vzácné pryskyřici, která se používá do kadidel, vonných tyčinek a hlavně v kosmetice. Její získání je také fyzicky náročné, protože najít ty správné stromy není nic jednoduchého. Kaju garu (běžněji gaharu) je opředeno neuvěřitelnými pověstmi.

Pokud někdo vstoupí do lesa se špatným úmyslem, garu zmizí. Strom se musí porazit pod místem, v němž je v kmeni ukryta koule pryskyřice – pokud by se odřízl nad ní, vzácná esence by se okamžitě stáhla zpět do země. Stejně tak zmizí, pokud se vzápětí neodřízne nad místem s garu. Před celým procesem je bezpodmínečně nutné usmířit si duchy pralesa, tak to alespoň vykládají Dajákové v Longiramu.

Nezamčený poklad

Ve srovnání s těmito produkty je těžba zlata a diamantů zcela prozaická, i když v případě Kalimantanu lze těžko používat slova běžný nebo normální.

Každopádně se na ni jedeme podívat. U vesnice Cempaka, asi hodinu a půl jízdy veřejnou dopravou z Banjarmasinu, prý leží proslavená diamantová pole. První zmínky o nich pocházejí z devatenáctého století, ale je jasné, že se zde těžilo již dříve.

Sací stroje čerpají z jam tuny materiálu na široké koryto.

Na ploše několika desítek kilometrů čtverečních se rozprostírají jámy plné řídkého bahna. Obzor lemuje zelená, deštěm osvěžená krajina s mladými banánovníky a samo diamantové pole vypadá jako docela hezké dětské hřiště se záhadnými stavbičkami, mezi kterými lidé jezdí v lodičkách, nosí v košících písek, dělají bábovičky a sedí v malých rybníčcích. Rozhlížíme se kolem a náhle se objeví postava, světle hnědá jako voda okolo. Jde až po krk ve vodě a tlačí kanoi naloženou štěrkem směrem k silnici. Vytěžený a propraný diamantonosný písek se totiž prodává na stavby.

Z krajiny tvořené loužemi, jezírky, kanály a potoky vyrůstají hory štěrku, písku a říčních valounů a mezi nimi rachotí bizarní konstrukce z bambusu, desek, hadic a igelitů. Sací stroje čerpají z jam tuny materiálu na široké koryto a nijak stabilní bambusové stavby se otřásají pod vahou mokrého říčního štěrkopísku, v němž se ukrývají diamanty i lidská naděje na lepší osud.

„Až jednou najdu,svůj‘ diamant, dodělám střední školu, koupím si bílý oblek, vezmu si za ženu Američanku a budu mít každý den k obědu kuře,“ to nám řekl dvacetiletý Ismat. Už pět roků, den co den, sedává pod plachtou ve velké louži teplého bahna a hledá na rýžovací pánvi záblesk diamantu. Je z Jávy a tady bydlí u svého šéfa Osmana.

Osman pracuje na diamantovém poli už deset let. Tuto práci převzal po svém otci. „Teď se dělá líp, dřív se všechen materiál nosil i z desetimetrové hloubky v bambusových koších. Dnes vytěžíme za den až čtyřicet kubíků zeminy. Tedy pokud se čerpadlo nerozbije, obvykle běží jen dvě až tři hodiny denně,“ rychle dodal a odběhl, protože čerpadlo právě podezřele zarachotilo.

Naštěstí to nebylo nic vážného a Osman pokračoval: „Diamanty jsou v říčních nánosech od dvou do patnácti metrů hluboko.

Silným proudem vody usazeninu rozdrtíme a čerpadlem proženeme přes síto. Voda odteče do řeky, velké kameny padají bokem a štěrk i písek pak rýžuje Ismet. Je z nás pěti nejmladší a má nejlepší oči. Diamanty neklesají na dno jako zlato, zůstávají v písku a musí se hlídat jejich záblesk. I když objevit se ještě jeden Tri Sakti, ten by nikdo nepřehlédl.“ A i Osman se zasnil: „Pak si koupím velké auto, postavím si na Bali dům a otevřu si obchod s diamanty.“ Zatím ale prodává diamanty místnímu nákupčímu v Cempace a po večerech spolu s ostatními předáky part a pronajímateli jednotlivých klajmů (ohraničených území, kde nikdo další kromě pronájemce nesmí hledat) může přemýšlet, co se asi v roce 1965 stalo se 166karátovým diamantem Tri Sakti, pro který si hned druhý den přijeli vládní úředníci z Jakarty. Nikdo už o něm neslyšel a nikdo také neviděl žádné peníze. Možná ani nevěděli, že i tak velký diamant může být téměř bezcenný, zvlášť pokud má praskliny, je znečištěný a podobně. Jen dvacet procent nalezených diamantů je klenotnicky použitelných a většina velkých se nejprve rozštípne na několik menších.

Na závěr zajdeme za bossem, který vykupuje diamanty. Sedí s nohama na židli a brousí velký diamant, podle něj za třicet pět tisíc dolarů. Brousí tradiční metodou, jeden kámen i měsíc. Tak brousil už jeho otec. U stále otevřených dveří domu, v malé nezamčené zásuvce leží v sametovém pouzdře diamanty za osmdesát tisíc dolarů. Tahle nezamčená zásuvka byla nakonec z celé návštěvy Cempaky nejobdivuhodnější.

Kdyby řeka věděla…

Zlatonosné jsou na Kalimantanu snad všechny řeky. Na horním toku jedné z nich se vydáváme kousek proti proudu, abychom stranou vesnice mohli poslouchat zvuky pralesa. Řeka potichu bublá. Pak se vedle nás usadí Daják se zlatokopeckou pánví a začne rýžovat. Každá rupie je dobrá a na dně jeho pánve se odpoledne opravdu lesknou zlaté šupinky. Na středních tocích řek získávají vesničané zlato stejně zajímavým způsobem jako party u Cempaky diamanty. Pro těžbu sestrojili těžko popsatelná lodní monstra se silnými čerpadly. Nejprve jeden člen party vybavený šnorchlem a brýlemi prozkoumá dno, a když najde vhodnou lokalitu, monstra se na toto místo přesunou a zakotví jedno vedle druhého.

Čerpadla vhánějí vodu do šikmých koryt pokrytých plstí, na které se zlato zachytává. Výsledkem bohužel je i hnědá voda a úbytek ryb vyplašených stroji.

Bohatství přitahuje podnikatele a na místě, kde byly říční nánosy dostatečně silné a zlatonosné, se usadila velká, původně britská firma KEM, která v roce 1991 otevřela na jihovýchodě ostrova v povodí řeky Mahakam obří povrchový důl. Svými konečnými rozměry bude pravděpodobně největší na světě.

Odhadovaný průměr jámy okolo činí dva kilometry, hluboká bude asi šest set metrů, čímž se dostane 250 metrů pod hladinu moře. Důl leží nedaleko vesnice Tering u řeky Kelian a v letošním roce má být podle původních plánů definitivně uzavřen a krajina navrácena přírodě.

Americké náklaďáky denně přemístily na dvě stě tisíc tun materiálu, ale velké procento tvořila hlušina.

Z jedné tuny zlatonosné rudy se po rozdrcení v obřích mlýnech získávalo zhruba pětadvacet kilogramů zlata denně. Vrchol těžby byl v letech 1997 a 1998, kdy se vytěžilo na čtyřicet milionů tun materiálu.

Kdyby tohle věděla řeka, která se zde dříve klikatila, asi by raději pospíchala přímo k moři a své nánosy skryla hluboko na jeho dně. Když jsme zde byli my, kráter byl hluboký teprve tři sta metrů. I tak pobyt na jeho dně ze všeho nejvíc připomínal peklo.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články