Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Přitažlivost kambodžského chaosu

020-000.jpg
Jan Pavelka, Pátek, 30. října 2009
Rušnou ulicí v centru Phnompenhu (Phnum Pénh) projedou tři luxusní obří hummery bez poznávacích značek a zvíří prach, ve kterém se na chvíli schovají všudypřítomní pouliční prodavači, zevlující řidiči motorek i otrhané žebračky s ušmudlanými dětmi v náručí. Větší kontrast mezi bohatstvím a chudobou snad ani neexistuje.

Politická realita v současné Kambodži by se dala vyučovat na univerzitách politologie. Je to modelový příklad postkonfliktní ekonomiky – moc je tu v rukou několika desítek nedotknutelných a jejich rodin a klanů. Mnozí z nejmocnějších dneška se k funkcím dostali během války a chaosu, které nastaly po porážce Rudých Khmerů na konci sedmdesátých let. Další se vrátili z exilu a díky penězům a konexím se přihlásili zpět ke svému váženému původu z doby předkomunistické.

Dnes brázdí ulice v autech za miliony, navštěvují luxusní hotely a restaurace, jsou pro ně pořádány uzavřené VIP večírky v drahých nočních podnicích. Jejich moc je neomezená a na červenou na křižovatkách opravdu nezastavují. Také je rozhodně lepší se s nimi nedostat do křížku: noviny jsou plné zpráv o zastřelených motocyklistech, kteří si šli vyříkat nedání přednosti v jízdě.

Vše je dovoleno

Ale Kambodžu netvoří jen kasta všemocných. I přes obrovskou míru korupce a politický chaos je to země prostě fascinující a má nepopsatelné charisma. Možná právě tohle v kombinaci s pocitem, že „vše je dovoleno“, který zde panuje i deset let od konce války, zvyšuje kambodžskou přitažlivost pro cestovatele toužící po vzrušení, ale i pro početnou enklávu cizinců, kteří v zemi žijí a podnikají. Vzhledem ke koloniální minulosti tvoří nejpočetnější skupinu Francouzi.

V centru Phnompenhu si skutečně můžete připadat jako kousek od Champs Elysées. V typicky francouzských bistrech a kavárnách spolu diskutují nad sklenkou pastisu a stránkami Le Figaro padesátníci o světové (samozřejmě především francouzské politice) a Sarkozym.

Většinou mají půvabné khmerské manželky a jejich děti chodí do jedné z mnoha mezinárodních škol. „Přijel jsem v roce 1997 za kamarádem na dovolenou. Na dva týdny. A prostě jsem nemohl odjet,“ říká Frederick, zhruba padesátiletý majitel baru Eclipse, v samém srdci Phnompenhu. „Země nabízela tolik příležitostí, a kdo se nebál, mohl si zde zařídit opravdu příjemný život.“ Jeho příběh je typický.

Mnoho Evropanů, unavených byrokracií, pořádkem, systémy a drahotou starého kontinentu, okouzlily zmatek a dynamika země, která se začala vzpamatovávat z válek. Po porážce Rudých Khmerů se země nacházela v podstatě v roce nula – bylo nutné znovu zavést zcela základní věci, jako peníze a obchod, školy a školní docházku, nemocnice a zdravotnictví a mnoho dalšího.

To všechno, společně s většinou představitelů inteligence, Rudí Khmerové odstranili. Naprosto vylidnili města a vyhnali jejich obyvatele do polí. Produkce rýže se stala hlavním tématem. Režim také sám sebe požíral. Ve věznici Tuol Slang, známé též jako S-21, skončilo kromě skutečných odpůrců režimu také mnoho jeho věrných členů, které dal vůdce Pol Pot odstranit, aby předešel kontrarevoluci. Přiznání vymožená elektrošoky, strháváním nehtů a topením vězňů ve výkalech v septiku plnila regály velitele vězení a „kontrarevolu­cionáři“ mizeli beze stopy.

Kambodžská demokracie

Rudé Khmery vyhnala v roce 1979 z Phnompenhu vyprovokovaná invaze vietnamské armády. Od té doby byla Kambodža vydána napospas hrátkám regionálních a globálních mocností, v čele s Thajskem, Vietnamem, Čínou a USA. Po letech zmatku byla při volbách pod patronací OSN v roce 1998 „hlasem lidu“ potvrzena vládnoucí Kambodžská lidová strana, která rok předtím krvavým pučem svrhla zvolenou vládu předchozí.

Prostě demokracie po kambodžsku. K moci se dostali generálové a politici s krví na rukou, ovšem v ulicích se už nestřílelo a nová vláda zaručovala mír. Kambodža nastoupila proklatě dlouhou a trnitou cestu k rozvoji. Například zdravotnictví, jakkoli je dnes zdravotní péče v Phnompenhu dostupná na celkem slušné úrovni, je opravdovou bolestí. Vesnická zdravotnická střediska disponují většinou vybavením ze sedmdesátých let, nemají elektřinu ani čistou, natož pitnou vodu. Úmrtnost dětí, novorozenců a žen při porodu je jedna z nejvyšších v Asii i na světě.

„Za zdravotní péči musí lidé platit a systémy zdravotního pojištění fungují jenom málokde. Často tak vesničané raději jdou za místním léčitelem nebo si k porodu přivolají nekvalifikovanou porodní bábu, aby ušetřili,“ říká Ivana Poliačiková ze společnosti Člověk v tísni, která v okrese Takeo pomáhá stav tamního zdravotnictví zlepšit.

Rozvojové projekty však často opět bojují s korupcí, nekompetentností a mnohde apatií zodpovědných úředníků. Ti jsou často na vlivná -a na místní poměry slušně placená – místa v okresech dosazováni na rok či na dva spřízněnou vládnoucí politickou elitou, aniž mají k vykonávání svěřené funkce jakékoli kompetence. Jejich hlavním úkolem je beztak zajistit potřebné hlasy pro bezproblémové zvolení představitele strany v příštích volbách.

Kambodžu trápí mnoho neduhů, ale kdo nechce, ten je zřejmě neuvidí. Místo toho může obdivovat nádherné khmerské stavby, v čele s fascinujícím chrámovým komplexem Angkor Wat z 12. století na severozápadě země.

Pláže na jihu okolo města Preah Seihanu sice nejsou tak nádherné jako v sousedním Thajsku, mají ovšem svou autentickou atmosféru, nezatíženou tolik masovým turismem, který dělá z cestovatele v očích místních otevřenou peněženku či kreditní kartu. Možná se Khmerové na cizince tolik neusmívají. Jenže khmerský úsměv není prázdný jako jinde. Člověk si ho musí zasloužit.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články