Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Příroda jako hračka

016-000.jpg
Tomáš Lindner, Středa, 2. dubna 2008
Image je na nic. Islanďané si pomalu ničí svou nádhernou zemi. Čistou přírodu považují za samozřejmost, a tak ji nejenže nechrání, ale baví se tím, že ji devastují.

Stopujeme na okraji islandského Thorshöfnu. Z městečka přijíždí terénní auto, ve kterém sedí dvě mladé slečny; otáčejí se vedle nás a míří zase zpátky. Za chvíli se blíží ojetá toyota s telefonujícím řidičem; u ukazatele se obrací a ukazuje nám výfuk. Nikdo stopařům nezastaví, zato přijíždějí další a další auta, která o tři sta šedesát stupňů změní směr a zase pláchnou do městečka. Někdy v nich sedí osamělí řidiči, jindy dcera veze své staré rodiče, poté se zase projíždí rodinka i s malými dětmi. V odlehlém Thorshöfnu na severovýchodě ostrova žije jen čtyři sta padesát obyvatel, během tří hodin se u nás ale obrátí odhadem dvacet různých aut. Slečny z terénního automobilu během odpoledne vidíme sedmkrát, jiné řidiče pětkrát, čtyřikrát, třikrát… Absurdní podívaná.

Nevydržím už jen stát, zírat a divit se. Rozhodnu se jedné řidičce při otáčce zaťukat na okno a ptát se po smyslu celé procedury. „No, je to přece zábava. Když se nudíme nebo máme chuť vypadnout z domu, tak se prostě projíždíme po vsi. Tak to u nás na Islandu chodí,“ vysvětlí v krátkosti žena a vydává se opět do ulic vypouštět zplodiny. Tak zábava, říkám si a vybavím si motory aut, puštěné desítky minut naprázdno v kempech, nebo islandského táborníka, který se v malém kempu svým Mitsubishi Pajero dovezl až k záchodkům. A také mladého rybáře z nedaleké vesnice Kopasker, který měl zase jinou zábavu.

Zábava na moři

Plujeme na rybářské lodi ledovým oceánem a na jeden den na vlastní kůži okoušíme práci rybářů.

Ostrým nožem ukončujeme trápení chycených ryb, které poté mizí v boxech v podpalubí. „Příště jim nejdřív vydloubnu oko, pak uříznu ploutev a až pak je nechám umřít,“ vtipkuje francouzský kamarád Romain. „Já zas na další rybu nejprve nožem vyryju svý jméno,“ odpovídám. „Jo, a já pak podříznu nějakýho z těch racků a zas ho hodím zpátky do moře,“ pokračuje Romain v narážce na hejna ptáků pronásledujících rybářskou loď.

„Jo, chceš zabít ptáka, počkej, já ti nějakýho chytím,“ křičí zcela vážně místní mladý rybář, který zaslechl konec našeho rozhovoru.

Černý humor naprosto nepochopil a iniciativně hází do moře vnitřnosti ryb a s dřevěnou násadou se špičatým železným zakončením číhá na racky. „Ne, nedělej to, to byl vtip!“ křičíme vyděšení z jeho reakce. „Počkej, nějakýho ulovím a můžeš si ho podříznout. Je to sranda,“ naléhá devatenáctiletý kluk, který v létě začne v Reykjavíku studovat strojní inženýrství. „Prosím tě, nedělej to, my žádnýho racka zabít nechceme,“ protestujeme hlasitě a chvíli trvá, než ho od jeho ,zábavy, odradíme. Už ale nezabráníme prázdným plastikovým kelímkům a tetrapakům v letu přes palubu do chladného moře – k údivu devíti dobrovolníků na lodi, kteří dva předchozí týdny čistili zdejší pobřeží…

Poučit se od Vikingů

Island pečuje o svou image nezkažené země s čistým ovzduším, která na odlehlý ostrov táhne každoročně více a více turistů z celého světa. Přístup mnoha jeho obyvatel k životnímu prostředí však pozorného návštěvníka šokuje.

Podle statistik na Islandu jezdí skoro stejný počet aut, jako má ostrov obyvatel, z velké části se jedná o obří terénní vozy. A plýtvá se na každém rohu. Nejčastějším a i nejlevnějším balením nápojů je to ekologicky nejškodlivější – hliníková plechovka. Kvůli dostatku čisté energie z geotermálních a vodních zdrojů pravicové vlády v minulých deseti letech na ostrov lákaly těžký průmysl. Na okrajích nádherných fjordů rostou obří hliníkárny zásobené elektřinou z megalomanských vodních přehrad. Neposkvrněná divočina se v očích místních a vlády stává pouhým „pískem a kamením, které stejně nikoho nezajímá“.

Před tisíci lety byl Island ze třiceti procent porostlý stromy. Příchozí Vikingové však postupně pro své lodě a domy lesy vykáceli.

Následovala eroze, která díky sopečným erupcím z většiny země učinila kamenitou poušť. Již sto let probíhají obtížné snahy o opětovné zalesnění ostrova, ovšem lesy pořád tvoří pouhé procento jeho rozlohy.

Zdá se, že se Islanďané z chyb svých předků nepoučili. Naštěstí v zemi, která je o třetinu rozlehlejší než Česká republika, žije jen tři sta tisíc obyvatel. Jinak by zřejmě v brožurách opěvujících krásnou divokou přírodu Islandu už brzo nebylo čím turisty lovit.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články