Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Příběh paraguayského Čecha

094-000.jpg
Autor článku: Kamila Šimková-Broulová, Středa, 2. prosince 2009
Autor fotografií: Vladimír Šimek
„Každý člověk potřebuje znát svou minulost jako bod, jenž mu pomáhá pochopit všechny proměny v předešlých generacích – kterak jedna ovlivnila druhou a kterak se dotýkají jeho života,“ píše ve svých vzpomínkách Jaroslav Mašek. Narodil se v paraguayském Kaí Puente, kořeny má však až v české Roudnici. Jeho životní příběh má možná mnoho společného s bezpočtem osudů českých emigrantů v Novém světě, svým způsobem je však výjimečný.

Když se jednoho dubnového rána roku 1936 loučili Antonín a Růžena Maškovi se svou rodinou před cestou do Jižní Ameriky, ještě netušili, že se do Československa už nikdy nevrátí. Bylo to pro ně zkrátka jen dobrodružství, nová zkušenost, momentální východisko ze složité situace. Jenže osud se vyvíjel jinak… Maškovi měli v té době tři děti a dům v Nových Dvorech nedaleko Roudnice nad Labem. Pan Antonín však přišel v době hospodářské krize o práci, a tak nabídka od Josefa Husáka, který před časem odešel do Paraguaye, byla lákavá. Paraguayská vláda v této době prováděla v zemích střední Evropy kampaň, jejímž cílem bylo přilákat osadníky. V povodí řeky Paraná rozparcelovala pozemky a nabízela půdu, nízké poplatky a všelijaké výhody. A tak manželé Maškovi prodali dům, aby mohli zaplatit výdaje a vydat se na cestu do Ameriky.

Domov v nedohlednu

Na lodi vyplouvající z Hamburku prý prožili jedno z nejkrásnějších období v životě. Před sebou měli velké dobrodružství na neznámé pevnině. Všechno probíhalo podle plánů a budoucnost se zdála krásná. Rozčarování však přišlo na paraguayském nákladním člunu, s nímž se z argentinské metropole Buenos Aires vydali proti proudu řeky Paraná až na jih Paraguaye. Na přeplněném plavidle totiž trpěli nevolností a nedostatkem jídla.

Jenže na cestu zpátky už bylo pozdě a nebylo, kam se vrátit. Prostředky utržené z prodeje domu totiž utratili za cestovní doklady a cestu přes oceán. Nezbývalo než pokračovat ve strastiplné cestě lodí do Asunciónu a z něj pak vlakem do Kaí Puente. V novém domově si Maškovi postavili svůj vlastní domek – z kůlů, s omítkou z bahna a střechou z palmového listí. Začala se psát zcela nová kapitola v dějinách jejich rodiny: na opačném konci světa, uprostřed pralesa v povodí řeky Paraná. Museli vynaložit veškerou svou sílu, aby v nelehkých podmínkách přežili. Za poslední peníze si koupili 30 hektarů půdy, později přibyli dva býci, ruční pluh a dvoukolák.

Problém byl i se školou. Žádná v okolí nebyla, proto se zprvu děti učily doma. V únoru roku 1940 přibyl do rodiny další přírůstek, syn Jiřík a o tři roky později Jaroslav. Osud byl od té doby k rodině Mašků poněkud vlídnější. Do oblasti přijížděli další noví osadníci, zejména z Ukrajiny, Ruska, Běloruska, ale i z Čech či Polska, a tak se do té doby strádající kulturní a sociální život rodiny začal zlepšovat. Postupem času vznikaly nové slovanské kolonie. Jenže léta rozkvětu netrvala dlouho. Už v roce 1947 se totiž rozpoutala krvavá revoluce, jež měla za následek velký odliv imigrantů do Argentiny, mnozí se dokonce vrátili do Evropy. Někteří ale přece jen zůstali, nejpočetnější skupina Čechů žila v Carmen del Paraná, kde se dokonce začalo s výukou češtiny a založen byl i český klub.

Krajané se pravidelně scházeli, navštěvovali se, slavili spolu svátky. Přes to všechno paní Mašková toužila po návratu domů, ale pan Antonín se rozhodl zůstat. Nemohl přece opustit tak pracně vybudované hospodářství, děti vzít ze školy a znovu začít v Československu. Byl to zřejmě okamžik, kdy si oba uvědomili, že jejich život, jak vzpomíná pan Jaroslav, „dojde konce v této, jejich vlasti tolik vzdálené, zemi“. Když pan Antonín zemřel, zůstal Jaroslav, už jako dospělý, s matkou sám. Posléze se přestěhovali do sousední vesnice Coronel Bogado, kde se i oženil a s manželkou Ludmilou, taktéž českého původu, tu žije dodnes. Vychovali dvě dcery, otevřeli si obchod se smíšeným zbožím a kromě farmaření se pan Jaroslav už od mládí věnuje svému největšímu koníčku – fotografii.

Nečekané setkání

Do Coronel Bogado jsme pak přijeli nočním autobusem z hlavního města a ještě před svítáním zazvonili u dveří Maškových. Přivítání bylo více než milé, navzdory časné ranní hodině i skutečnosti, že jsme se do této chvíle vůbec neznali. A třebaže je na jejich jazyce znát život v cizojazyčném prostředí, na svou rodnou řeč nezapomněli. „Jsem moc vděčný svým rodičům, že mě naučili mluvit, číst i psát česky. Bylo to také díky českým knihám a časopisům,“ začíná své vyprávění pan Jaroslav.

Škola, kterou jako dítě navštěvoval, byla postavena z nepálených cihel, v celé Jižní Americe zvaných adobe, a střechu měla jako většina tehdejších stavení z palmového listí. „V dětství jsem se však cítil dost sám, přátelé se omezovali jen na několik sousedů, kteří se navíc ne vždy chtěli kamarádit,“ vzpomíná pan Jaroslav. „Pak jsem nastoupil vojenskou službu v Asunciónu a po jejím skončení jsem se vrátil k rodičům. Zůstali na statku sami, a protože zemědělská produkce v té době stagnovala, hledal jsem další možnosti, aby se nám dařilo lépe.“ To se nakonec Jaroslavovi přece jen podařilo, ovšem za cenu velmi tvrdé práce. Přes den střídavě vláčel pluhy na poli a pracoval ve svém malém fotostudiu.

Posléze dokonce fotografie sám vyvolával za pomoci generátoru, protože elektrický proud do vesnice ještě nevedl. Pracoval tak den co den dlouho do noci. Když posléze přikoupili další hektary půdy, rozhodli se zároveň pro pěstování tehdy v oblasti zcela nové plodiny – rýže. Pořídili si malý traktor, který dokázal obdělat až 40 hektarů orné půdy. Díky výnosům z obchodu pak mohli rok co rok rozšiřovat pole s rýží i modernizovat zemědělské stroje. Dnes mají Maškovi na jihu Paraguaye v departementu Itapua na 800 hektarů půdy a kromě pěstování rýže, sóji a některých ovocných stromů, především pomerančů a manga, chovají na tři sta krav, ovce a několik koní.

„Dříve než rýži zasadíme, je potřeba v poli udělat zavlažovací kanálky,“ popisuje pěstování rýže pan Jaroslav. „Zhruba po čtyřech měsících můžeme sklízet a sušit. Veškerou produkci prodávám do Brazílie.“ S pěstováním sóji začali před třiceti lety v oblasti kromě Japonců právě Slované včetně Mašků, a jen málo místních na pěstování této novinky přistoupilo. Zůstali raději u tradiční bavlny, kterou tu dál sklízejí ručně. Úroda je však závislá na počasí, a tak se stává, jak zdůrazňuje pan Mašek, že po nepříznivém roce sklidí namísto obvyklých 2000 tun méně než polovinu.

Na hodině češtiny

Slova jako „vlastenectví, láska k vlasti, národní hrdost“ jako by pomalu ztrácela na svém původním významu a ze slovníku dnešní generace, zdá se, mizí úplně. To však neplatí o panu Maškovi, ačkoli se v Čechách nenarodil a rodnou zem svých rodičů navštívil jen několikrát. Přesto cítí k Česku tolik lásky a oddanosti, že by je mohl rozdávat. Je krátce po setmění a v domě pana Maška začíná být pěkně rušno. Na hodinu češtiny se tu totiž scházejí snad všichni krajané z nejbližšího okolí. Paní učitelka Hana Hanušová všechny vítá slovy: „Ahoj, jak se máte?“ Český jazyk sem jezdí vyučovat čtyřikrát za rok ze severu sousední Argentiny, kde působí mezi krajany převážnou část roku.

Ministerstvo zahraničních věcí České republiky vysílá učitele ke svým krajanům do Latinské Ameriky od roku 2004. Cílem tohoto projektu je podporovat obnovu českých tradic, a tak kromě výuky češtiny se naši krajané učí české lidové písně, tance apod. Zájem je, alespoň tady v Paraguayi, mimořádný. A nutno dodat, že je to zásluha především pana Maška. Česky se chce zdokonalit nejen starší a střední generace, ale i děti a teenageři. Všichni sice přišli s tradičním paraguayským nápojem maté v ruce, ale stejně přirozeně začali zpívat „Brambory maštěný…“ .

Slovanský park

První místo, které nám pan Mašek během naší návštěvy v Coronel Bogado s neskrývanou pýchou ukázal, byl malý parčík na samém okraji městečka hned vedle hlavní silnice. Není to ovšem ledajaký parčík. Kromě krásně upravené zeleně tu totiž vlají státní vlajky všech slovanských národů, které jsou v obyvatelstvu paraguayské provincie Itapua zastoupeny.

V domě pana Maška se dnes scházejí čeští krajané a učí se tu česky. Nezapomíná se ani na mladou generaci.

Nechybí mezi nimi pochopitelně ani ta česká. Ostatně právě pan Mašek byl hlavním iniciátorem vybudování nejen tohoto Slovanského parku v roce 2002, ale i Slovanského spolku, který byl založen už o rok dříve. Asociace slovanských imigrantů a jejich potomků (Asociación de Inmigrantes Eslavos y Descendientes), jak zní oficiální název organizace, sdružuje na čtyři desítky rodin. Jenže největší komunita přistěhovalců pochází z Ukrajiny, a tak jsou aktivity ostatních menšin včetně Čechů, navzdory skutečnosti, že je pan Jaroslav předsedou asociace, utlačovány. Alespoň tak to cítí pan Mašek, a tak usiluje o založení ryze Českého spolku. Jedině tak prý budou mít šanci na užší spolupráci, a tedy i pomoc ze strany českých úřadů a institucí.

Dříve existoval v Carmen del Paraná Český dům, ale s nástupem Alfreda Stroessnera v roce 1954 k moci se z Čechů – komunistů, jak je diktátor viděl, stali nepřátelé a museli dům i s veškerým majetkem odevzdat. Po padesáti letech tak na někdejší tradici chce navázat právě pan Mašek. Během naší návštěvy proto uspořádal ve svém domě setkání všech krajanů s cílem založit samostatný Český spolek. Všechny stanovy byly padesáti přítomnými zástupci schváleny jednomyslně a novým předsedou se stal, jak jinak, pan Jaroslav Mašek. Ani tím však výčet aktivit našeho krajana nekončí.

Na srdci mu totiž leží nejen zájmy krajanů, ale všech obyvatel rodného kraje. Před časem proto vstoupil do politiky a jako předseda jedné ze stran se uchází v nadcházejících volbách o hlasy svých voličů. S potěšením jsme mu proto v jeho kampani pomohli a společně s ním vystoupili v místních rádiích. V rozhlasové stanici Marangu, jehož název v jazyce guaraní znamená Vědění, mají Slované jeden a půl hodiny pravidelného vysílání. Češi je využívají především k blahopřání jubilantům a hudbě na přání. Nejoblíbenější jsou dechovky a staropražské písničky.

Ve Slovanském parku v Coronel Bogado vlají státní vlajky všech slovanských národů, které jsou zastoupeny v provincii Itapua.

Návštěva rodiny Mašků patřila určitě k těm, na které budeme dlouho vzpomínat. Nejen na vřelé přijetí, pohostinnost a kuchařské umění paní Maškové, na nesmírně pracovitého pana Maška, tělem i duší farmáře, ale především na jejich píli, skromnost, maximální oddanost a lásku ke všemu, co dělají včetně výchovy dvou malých děvčátek, jež přijali jako své schovanky, když se vlastní rodiče o ně nemohli postarat. A i když už dnes žijí v nesrovnatelně lepších podmínkách než jejich rodiče před více než půlstoletím, dobře vědí, že bez jejich odříkání a tvrdé práce by toho nikdy nedosáhli.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články