Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Přežili jsme pod ledovou krustou

128-129.jpg
Autor článku: Michal Martinek, Čtvrtek, 20. prosince 2012
Autor fotografií: Michal Martinek
Norská náhorní plošina Hardangervidda má pověst místa, kde kdysi málem zahynul i Amundsen se svým bratrem. My se rozhodli užít si její sněhové pláně, a hlavně vyzkoušet to, co nás lákalo v knížkách polárních badatelů a cestovatelů – nocovat v záhrabu pod několikametrovou vrstvou sněhu.

Je šest hodin ráno a Hardangervidda nás vítá vichřicí a bílou tmou. Orientace není vůbec snadná a naším jediným vodítkem do nekonečné bílé pustiny jsou slabé klacíky zapíchané ve sněhu. Začíná nám být jasné, že tahle pustota s námi nebude mít žádné slitování a nic tu nebude zadarmo.

Přežili jsme pod ledovou krustou

„Nejsou tyče!“ zařve na mě Kozlík a vytrhne mě z mého rozjímání. Dostali jsme se na hřeben a značení je nejspíš někde hluboko pod sněhem. Všude okolo nás jen hustá vánice a temnota. Roztahujeme se na co nejdelší vzdálenost a začínáme prohledávat půlkruh, kde by měla vést cesta vzhůru na plošinu. Po pár minutách vítězně nalézáme další vodicí klacík – čouhá ze sněhu pouhých pět centimetrů! Hledání značení během cesty opakujeme ještě několikrát a bez přestání se potýkáme se silnými poryvy větru, které nás občas strhávají na zem. Postupujeme tedy pomalu a obezřetně, abychom nesešli z cesty a neskončili v lavinovém poli nebo na dně průrvy.

Vůbec ale nevidíme, na co naše lyže najíždějí: jestli je před námi díra, nebo závěj. Každou chvíli se tak válíme ve sněhu. Zakopávám třeba o sněhový jazyk, udělám dva rychlé kroky, abych vyrovnal rovnováhu, a vtom mi druhá noha končí ve vyfoukané prohlubni. Při jednom ze sjezdů zas chybělo jen pár centimetrů k tomu, abychom skončili se zlámanýma nohama na dně asi osmimetrové jámy. Takto podél tyčí bojujeme celé dopoledne až do doby, než zjistíme, že jsme zabloudili. Někde jsme museli minout rozcestí, na kterém jsme se měli dát vpravo! Aby toho nebylo málo, omrzají mi prsty na pravé ruce a necitlivou kůži mám i na tváři mezi lyžařskými brýlemi a kuklou.

Nouzový záhrab

Když jsme konečně našli místo, kde by měla cesta odbočovat, zjišťujeme, že tato trasa ještě není vytyčená klacky (sezona tu začíná až od 1. března). Další bloudění už nechceme riskovat, a tak se radši vydáváme k nedaleké převěji. Musíme totiž vybudovat provizorní přístřešek na přespání a převěj se dá použít k nouzovému záhrabu. Vytahujeme lopaty a začínáme hloubit. Nejdříve se střídáme po jednom, když už je jáma větší, pracujeme dva najednou a třetí odpočívá. Pořádně jsme se prací zahřáli, takže sníh, který teď padá ostošest, na nás taje. Za chvíli jsme mokří až na kůži. Kromě toho nám začíná docházet voda a taky máme při té dřině hlad, jenže zatím nemáme vybudováno závětří, kde bychom mohli začít vařit. Nezbývá než zatnout zuby a máknout.

Po zhruba čtyřech hodinách dřiny je nouzový záhrab hotov, a tak se stěhujeme dovnitř. Připravujeme spaní, tavíme sníh, vaříme jídlo a připravujeme se na první noc pod sněhem. Jak nám ale ubývá pohybu, začínají naše vlhká těla a věci postupně tuhnout. Pokud se nebudeme hýbat nebo nezalezeme do spacáků, zmrzneme. Náš malý nouzový záhrab ale moc pohybu nedovoluje a jakýkoli výlet ven je vyloučený, a tak nezbývá než zkusit možnost, o které jsem zatím jen četl: zalézt mokrý do spacáku a sušit vše na vlastním těle. Mám ale mokré vše – od vrchní goretexové vrstvy až po spodní prádlo – a hlavně ležím ve vlhké sněhové závěji, a ne v suchém stanu. Co téhle metodě asi řekne můj péřový spacák?

Vítr a sníh vytvářejí na planině neuvěřitelné tvary. Spadnout do takové díry by ovšem byl náš konec.

Co dál? Nevzdáme se!

Po pár hodinách se probouzím vedrem a začínám se pomalu svlékat. Vše je sice ještě mokré, ale vlhkost se pomalu přesouvá z oděvů do spacáku. Marťas je také vzhůru a pečlivě odhazuje od vchodu napadaný sníh, abychom se ve spánku neudusili. Uprostřed noci nás přepadne představa, co bude dál. Věci máme mokré, spacáky taky, venku stále vánice a nouzový záhrab je maximálně na jednu noc. Padá myšlenka na návrat. Nechceme se ale vzdát tak snadno, a tak vítězí nápad napnout veškeré úsilí do vybudování lepšího obydlí, kde budou lepší podmínky k přežití a sušení.

Ráno začíná příšerně, budím se ještě moc brzo, vchod je zavátý a co je úplně nejhorší – potřebuji strašně na malou! Vylézám z teplíčka, navlékám ještě vlhké svršky, nazouvám studené lyžáky a začínám vyhrabávat zasněžený vchod. Po hodině vyhazování sněhu konečně vylézám z brlohu ven, kde sice fouká a sněží ještě víc než včera, ale zlepšila se viditelnost. Před sebou vidím ideální závěj k vybudování bezpečnějšího, a hlavně dostatečně velkého záhrabu, kde bychom se mohli usídlit na celý týden.

1+1 pod sněhem

Po snídani bereme lopaty, sondu a jdeme si vybrat nejlepší parcelu pro náš nový domov. Je to ideální, 60 m dlouhá, 10 m vysoká a stejně tak široká závěj, kde nehrozí žádné lavinové nebezpečí. Plni nadšení se opět vrháme do hrabání a sluníčko nám při tom svítí do zad. Plni optimismu se plynule střídáme a prakticky nonstop alespoň dva z nás rubou, jako bychom měli narazit na zlato. Když je kolem čtvrté hodiny konečně hotovo, už pořádně neudržíme lopatu v rukou a já si úplně odpravil rameno. Nakonec nám stavba zabere více než sedm hodin, a když se ploužím do starého záhrabu, abych přestěhoval vybavení do nového, melu opravdu z posledního.

Ale stálo to za to – náš podzemní sněhový domek je úžasný. Vcházíme do něj dlouhou prostornou chodbou, kde máme kuchyňku a několik velkých polic pro veškeré vybavení. Na konci chodby je veliká místnost se zvýšeným dvojlůžkem na jedné a jednolůžkem na druhé straně. Všude kromě vchodu se můžeme pohybovat vzpřímeně a je tu neuvěřitelně místa! Za odměnu si tedy dáváme večeři o několika chodech a usínáme jako zabití.

Ze spánku mě vytrhává strašný rachot. Lavina! Vykouknu směrem ke vchodu a obhlížím situaci, ale vše je naštěstí v pořádku. Vchod zasypaný není, nejspíš se jen utrhla převěj, která byla mezi naším starým a novým bivakem. Opět uléhám, ale spánek už nepřichází. Celé tělo mě bolí a stále se převaluji. Levého ramene se nemohu pořádně ani dotknout a na pravém taky dlouho nevydržím. Ani kluci na tom nejsou o moc lépe: Marťas k ránu trochu bojuje se zimou a Kozlík dostal běhavku!

Tyto Kozlíkovy zkušenosti mi konečně dávají za pravdu a ráno je rozhodnuto, že předsudky musejí stranou a nezbývá než vykopat záchod v rámci našeho záhrabu. Kromě toho plánujeme, že náš původní vchod zazdíme a uděláme nový s dvojím zalomením, aby nám dovnitř nevál sníh. Venku zuří nejprudší vánice od doby, co jsme přijeli, a stejně tedy nemá vůbec cenu vylézat ven. Alespoň se uvnitř nebudeme nudit nečinností. V průběhu dne tak stíháme udělat chodbu, záchod, několik nových polic, estetickou výzdobu bivaku a také ledový bar.

Tímto je náš bivak konečně hotový, protože teď už nemá žádnou chybu, vše máme u nosu. Co víc nám tu ještě může chybět? Snad možná hezké počasí, abychom mohli vykrojit nějaký ten telemarkový oblouk.

Kozlík měl možnost vyzkoušet své vlastnoručně vyrobené jasanky.

Sněhový oceán

Když ráno prorazíme třímetrovou závěj, která se vytvořila před vchodem, opouštíme náš hrob a konečně se můžeme rozhlédnout po neuvěřitelně krásné náhorní plošině. Po rozlehlých pláních vítr unáší sníh a vytváří dojem bílého rozbouřeného oceánu. Nadšeni nasazujeme lyžařskou výzbroj a vydáváme se prozkoumat terén. Touláme se po nekonečných pláních, běháme do kopců, sjíždíme panenské svahy, skáčeme přes fantasticky vymodelované převěje a fotíme Kozlíka s těmi jeho vlastnoručně vyrobenými dřevěnými jasankami.

I druhý den je počasí skvělé, viditelnost neuvěřitelná a ještě k tomu úplné bezvětří. Vydáváme se na nejvyšší vrchol v okolí Vesle Nup (1510 m) a zase si užíváme freeride, telemark i skoky a fotíme ledové útvary, které vytvořila jen a jen příroda. Do našeho podzemního domova se vracíme až po západu slunce.

Je pondělí, den návratu domů. Přes zasněžené pláně musíme podél klacíků zase najít cestu zpět dolů, k místu, kde nás před několika dny vyplivl autobus. Hardangervidda se s námi loučí stylově – klacíky už před námi zase schovala, posypává nás vydatně sněhem a do cesty nám staví závěje a díry. Párkrát se pořádně vyválíme a to nás ještě čeká závěrečný sjezd s plnou polní do údolí. Už je nám úplně jasné, proč se říká, že každá polární výprava začíná tréninkem v Hardangerviddě!


Jak si postavit sněhovou jeskyni

Nejdříve je nutné pomocí sondy najít vhodnou závěj s dostatkem kvalitního sněhu, kde nehrozí lavinové nebezpečí. Pak se začne se vchodem, který by neměl být zbytečně velký a neměl by být na závětrné straně, aby se tak rychle nezasypával. Ideální je následnou chodbu alespoň jednou zalomit a před vchodem ještě postavit větrolam, aby vám nelétal sníh až do spacáku. Je možné si udělat i dveře z většího kvádru sněhu, ale je nutné dbát na to, aby vám zůstal jeden větrací otvor u země a druhý u stropu, které zajistí stálou ventilaci. V hlavní místnosti je ideální udělat spaní na vyvýšeném místě (u podlahy je chladnější vzduch), ideálně v takové výši, aby se vám na něm dobře sedělo, když se obouváte. Jedna obyčejná svíčka poskytuje dostatek světla po dlouhou dobu a dokáže ohřát vzduch i o několik stupňů. Doporučuji si vše vyzkoušet někde v civilizaci, než do toho půjdete naostro.

Jak si postavit sněhovou jeskyni
Jak si postavit sněhovou jeskyni
Jak si postavit sněhovou jeskyni
Jak si postavit sněhovou jeskyni
Jak si postavit sněhovou jeskyni
Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články