Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Prezident v dřevákách

94-95.jpg
Autor článku: Jana Troupová, Úterý, 30. dubna 2013
Autor fotografií: Jana Troupová
V bolivijském městečku Tarabuco si každý rok připomínají vítězství nad španělskými kolonizátory. Při svátečním tanci si indiáni obouvají vysoké dřeváky s ostruhami. Naposled si v rituální obuvi dupnul i populární prezident Evo Morales!

Je třetí březnová neděle a slavnost Pujllay Yampara v Tarabucu je v plném proudu. Po slavnostní mši kráčí městem procesí tanečníků v nejrůznějších krojích. Pujllay Yampara, připomínající osvobození od španělského útlaku, je na poměry malého městečka opravdu velkolepá. Obnáší nepřetržitý namáhavý tanec, melancholickou i monotónní hudbu a zpěv, kterým venkované dávají najevo svou lásku a opěvují mládí. Vše se zachovalo skoro beze změn již téměř dvě stě let.

Dřeváky pro pořádné chlapy

Co každého diváka fascinuje asi nejvíce, jsou boty tanečníků. Takzvané ojotas, hrubé dřeváky vysoké až 10 cm, mají místní muži (ženy nosí obyčejné nízké sandály) upnuté na bosých nohou hrubými koženými řemínky. Čím vyšší dřeváky si tanečník vyrobí, tím více dává najevo svou pohybovou zdatnost. Zezadu mají k botám připevněny ostruhy se šesti kovovými koly, tzv. gallu gallu. Když tančí, ostruhy o sebe zvoní a chřestí do rytmu senqatanqanas, velkých fléten.

Čím vyšší dřeváky tanečník má, tím více dává najevo, jak je v tanci zdatný.

Senqatanqana, také známá jako tokhoro, znamená v jazyce kečua „tlačící nos“. Tato jednoduchá flétna je až metr a půl dlouhá a 5–7 cm široká. Hrají na ni výlučně muži oděni do tmavých pruhovaných ponč. Další flétny používané při festivalu jsou kratší, měří 80 a 60 cm, a k senqatanqaně jsou naladěny do kvint a oktáv. Harmonie není vždy dotažená, ale za doprovodu chřestících ostruh, dupotu těžkých dřeváků, cinkajících zvonečků, troubení na velké býčí rohy a lidského zpěvu to vůbec nevadí.

Tančící prezident

Všichni ale už čekají na zlatý hřeb oslav. Balancuji na zábradlí, abych přes všechny viděla na přicházejícího, vlastně spíš přitančivšího prezidenta Moralese. Spolu s ním pak řeční na pódiu ještě předseda vlády a ministryně kultury. Na náměstí praží polední slunce a po tradiční tancovačce v bohatém kroji a těžkých dřevěných botách Evo ztěžka dosedá na připravenou židli. Otírá si upocené čelo a vyhrnuje vrstvy kroje tak, že jsou mu vidět celá stehna. Publikum při tom pohledu píská nadšením. Evo se směje a mává, co může, ale po chvíli si přece jen obléká tlusté vlněné návleky a přes masitá stehna přetahuje široké plátěné kalhoty.

Ke slavnosti patří troubení na býčí rohy.

Evo Morales je první prezident indiánského původu v Bolívii, kde žije podle průměrných odhadů více než 55 procent indiánů, a je zde velmi oblíbený. Je sice populista, ale jisté úspěchy nebo alespoň snaha o ně se mu upřít nedají. Místní do něj samozřejmě vkládali velké naděje, které jsou ovšem v rozvojové zemi Latinské Ameriky nereálné. Dnes je proto obyvatelstvo prezidentem zčásti zklamáno a jeho popularita oproti prvnímu prezidentskému období značně klesla. Korupce se nesnížila, ceny komodit (hlavně potravin) stouply, neutěšený je stav zdravotnictví a školství, infrastruktura se rozvíjí jen velmi pomalu.

Známé jsou také jeho historky s kokou: na mezinárodních konferencích prezident žvýká tuto inckou posvátnou rostlinu a ještě ji nabízí ostatním účastníkům se slovy: „Coca no es droga.“ (Koka není droga.) S tím ovšem musím souhlasit. Ať už je tedy Evo, první indiánský prezident v dějinách vůbec, dobrý, nebo špatný, tak po celé Bolívii můžete vidět nápisy „Evo siempre“ (S Evem navždy) či „Evo-lution“.

U indiánských krojů platí: čím barevnější, tím lepší.

Oltář plný darů

Odpoledne již všechny skupiny dotančily za město. Tanečníci v nádherných původních krojích vždy utvoří kruh okolo vysokého oltáře a vzdávají mu hold. Oslavují setbu, ale také zde prosí za dobrou úrodu. Jedna skupina následuje druhou, hudebníci se vždy zastaví u oltáře, hrají na flétny a ostatní tančí a zpívají okolo. Oltář to však není křesťanský, ale čistě přírodní, oslavující dary Pachamamy (matky země nebo také matky vesmíru). Bývá až deset metrů vysoký, něco přes dva metry široký. Je vyroben z větví a ověšen vším, co může příroda nabídnout.

Dole je sloup tvořený zeleninou, velkými dýněmi, cuketami, melouny, dále je na něm cibule, mrkev, nádherné hrozny, papriky, rajčata a další ovoce a zelenina. Nad tím jsou v řadách zavěšeny pytlíky se sýrem a klobáskami, ještě výše pak konzervy, instantní polévky v kelímcích, láhve s limonádami. Téměř na vrcholu jsou láhve s pivem. Připadá mi, že mě proti sluníčku šálí zrak, ale úplně nejvýše místní upevnili polovinu zabité krávy. Vše lemují pytlíčky sušené koky a další kvetoucí bylinky či kukuřice. Po slavnosti si lidé všechno rozeberou, aby nic nepřišlo nazmar.

Když skončí tato oficiální část slavnosti, na kterou se místní připravují měsíce dopředu, rozproudí se veselá zábava. Děti na kárkách doplňují ke stánkům další bedny s pivem, dá se tu koupit i zmrzlina či výborné pečené maso z malých grilů postavených přímo na ulici. Celý rok dře většina místních tvrdě na poli, tak ať si dnes pořádně užijí!

Součástí slavnosti je i dožínkový obřad Pukara. Staví se při něm jakýsi vysoký oltář, složený ze všeho, co zdejší příroda lidem poskytuje. Po slavnosti si indiáni dobroty rozeberou.

VÍTĚZSTVÍ VZBOUŘENCŮ

Když se do zdejších hor v 16. století dostali Španělé, začali tu těžit stříbro. Indiáni museli otročit v jejich stříbrných dolech. Místní vůdci Carrillo Calisaya a Pacori Miranda nakonec shromáždili svůj lid a vedli ho proti Španělům – 12. března roku 1816 se v Tarabucu odehrála významná bitva, ve které se místní osvobodili od španělské nadvlády. Na počest připomínky této události se zde každoročně pořádá oslava Pujllay (v kečuánštině „hra“). Podle jména etnika se jí také říká karneval Yampara nebo Pujllay Yampara. Svátku se účastní více než šedesát okolních komunit. V roce 2011 byla Yampara nominována na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.


Prezident Evo Morales mává tanečníkům a oslavujícím.

PESTRÉ SVÁTEČNÍ KROJE

Oděv kultury Yampara (rozkládající se v oblasti Tarabuco, Yamparez, Presto, Icla, Sopachuy a Zudánez) je považován za skutečný umělecký výtvor. Šije se z ručně tkaných látek a vyrábí se dlouhé měsíce.

Ženy s třásněmi a mincemi ve vlasech

Ženy nosí černou košili (almilla) a zdobí se krásným barevným přehozem llijlla vpředu sepnutým tupu nebo stříbrnou broží. Na hlavách nosí ploché klobouky pacha montera ozdobené flitry i barevnými stuhami a na čele mají zavěšené mince. Jako většina bolivijských žen mají vlasy spletené do dvou copů, které jsou dole dohromady svázány tzv. tuymas, černou vlněnou třásní.

Muži v podkolenkách

Muži kmene Yampara oblékají almillu a široké bílé kalhoty, přes které si vezmou ještě jedny kratší, černé vlněné. Na lýtka si navlékají barevné vlněné podkolenky. Okolo pasu nosí široký tkaný vlněný pás – chumpi. Krátké pestrobarevné pončo siki unku mají přehozené přes ramena a hruď. Také nosí široký kožený pásek s kovovými cvočky, kam si ukládají cennosti. Z pásku jim visí malé bronzové zvonky opletené vlnou.

Přes pončo siki unku mají muži ještě další pončo kunka unku (užívané pouze při svátcích) a velký červený nebo růžový šátek kolem krku. Hlavu mají pokrytou bílou látkou se dvěma „estallas“ (široký vyšívaný pruh látky, který jim spadá na záda) a koženým kloboukem tvrzeným močí. Ten se podobá helmě, kterou kdysi užívali španělští konkvistadoři. Klobouk je vyšívaný stříbrným vláknem, ozdobený umělými květinami a flitry.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články