Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Překvapení v Dračích horách

044-001.jpg
Eva Holečková, Pátek, 27. února 2009
Bílí Jihoafričané milují pobyt v přírodě a chození po horách je toho nedílnou součástí. K poznávání Republiky Jižní Afrika tudíž patří alespoň několikadenní výprava do zdejších kopců. Odpolední „tea“ - tedy šálek čaje z termosky a několik sušenek -je jedním z nejtradičnějších jihoafrických úkazů během výletu.

Opravdoví fajnšmekři se vydávají do oblasti Dračích hor (Drakensberg) na pomezí provincií Svobodný stát (Free State), KwaZulu-Natal a samostatného království Lesotho. Východní hranice Svobodného státu je jednou ze vstupních bran do nefalšovaného horského ráje. Rovinaté pláně intenzivně zemědělsky využívané nejdříve naruší četné pískovcové skalní útvary v okolí města Harrismith, postupně se krajina zvlní. Směrem k jihu se ve tvaru obráceného „C“ stáčí nejvyšší jihoafrické pohoří – Dračí hory. Oddělují subtropické pobřežní nížiny od suché náhorní plošiny tvořící střed státu. Přírodu tu chrání mnoho rezervací a národních parků, především Golden Gate Highlands National Park, Royal Natal National Park a Natal Drakensberg National Park. V parcích najdete infocentra, kde můžete nakoupit suvenýry, zajímavé knihy o zdejší přírodě a životě v ní, v sezoně bývají k dispozici i turistické mapy. My jsme takové štěstí neměli, k dispozici byly pouze schematické plánky bez měřítka. Bylo jasné, že buzola se bude hodit. Dračí hory jsou pohořím pro zkušené horaly. Pokrývají obrovské území, tudíž se v nich těch několik sezonních návštěvníků ztratí jako jehla v kupce sena. Nespoléhejte se na pomoc ostatních, pravděpodobně nepotkáte ani živáčka, obdoba naší horské služby také neexistuje.

Hory jako z pohádky

Panoráma hor má při troše fantazie připomínat tělo obrovského draka. Zformovaly se zhruba před 150 miliony let, z geologického hlediska jsou tedy velmi mladé. U jejich zrodu stály silné erupce, které vynesly na povrch množství bazaltu, jenž se usadil na zdejším pískovcovém podloží. Pak se dostal ke slovu vítr, déšť a říční toky, jež svahy zerodovaly do dnešní podoby – do tvarů připomínajících jednou cimbuří, jindy celý mohutný hrad, obří zub, varhany. Záleží pouze na představivosti každého z nás.

Nejvyšší vrcholy přesahují výšku 3400 metrů.

Nástupními místy k přechodu je několik kempů v rámci národních parků nebo rezervací, kde můžete také zaparkovat své auto. Vstup do parků i přenocování v kempech se platí. Za únosný peníz však dostáváte k dispozici infrastrukturu, o níž byste si v leckterých českých kempech mohli nechat zdát. Nenáročné, relativně slušně značené stezky vás provedou nižšími partiemi pohoří, většinou v dosahu jednodenního pochodu. Vícedenní přechod, který vás pochopitelně zavede do mnohem krásnějších koutů Dračích hor, nabízejí vždy dvě až tři stezky. Přístup veřejnosti na ně se v průběhu roku mění tak, aby byla zdejší citlivá příroda zatěžována pokud možno rovnoměrně. Vždy je tedy třeba zjistit aktuální stav. Symbolem Dračích hor je impozantní vrchol Mont-aux-Sources s 3048 metry výšky (doslova Pramenná hora, název pochází od dvou francouzských dobrodruhů, kteří se vypravili zkoumat zdejší krajinu, aby se případně mohli přistěhovat). Pro její půlkruhový tvar ji známe spíše pod názvem Amfiteátr. Nejkrásnějších výhledů se vám dostane, pokud se k Amfiteátru vydáte po celkem nenáročné stezce kopírující tok řeky Tugely. Nevadí-li vám podobná cesta tam i zpět, můžete si užít příjemný jednodenní výlet jen tak nalehko.

Noc v divočině

Nás však lákala noc strávená v horách. Přejíždíme autem směrem k jihu, kde hodláme pobýt v oblasti Champagne Peak s 3375 m nejvyšší horou Jižní Afriky v národním parku Natal Drakensberg. Ještě v civilizaci se znovu snažíme sehnat vhodnou mapu, což se ale nedaří. Místo ní se nám dostává důležité rady, abychom se měli na pozoru před pašeráky drog, kteří s oblibou využívají drsnou horskou krajinu pro ilegální přechod hranice s Lesothem. Doufáme, že dotazy ohledně stezky nám zodpovědí pracovníci přímo u vstupu do parku. Jak zjišťujeme posléze, mapy nejsou a do začátku sezony ani nebudou. Kreslíme tedy schematický plánek, směry ověřujeme pomocí azimutu, zapisujeme detailní podrobnosti o naší čtveřici do knihy evidence výprav a vydáváme se na cestu .

Černošská koulovačka

Jihoafrická zima, tedy červenec, je na ústupu. V krajině občas probleskne čerstvá, sytě zelená barva. Horská oblast není tolik bohatá na zvířata, na své si naproti tomu přijdou botanici.

Kdo má oči otevřené, může ve vlhčím prostředí natrefit i na různobarevné orchideje, některé druhy aloe (kvetou právě v červenci), spíše výjimečně bude moci obdivovat adenium mnohokvěté neboli pouštní růži. Především pro neznalé laiky doporučuji obrázkový atlas zdejší květeny.

Tato počáteční investice a zdánlivá zbytečná zátěž do batohu se určitě vyplatí. Po několika kilometrech chůze se krajina výrazně změní. Výstup zarostlým údolím nás přivádí na dlouhou vrstevnicovou etapu táhnoucí se suchými zvlněnými pláněmi. Naštěstí už jsme se přehoupli nad úroveň některých vrcholků, které nám teď zpestřují výhled. V období jara a léta bývají zelené, dnes převládá temně žlutá. V poslední etapě cesty směřujeme pod kýžený vrchol. Převažuje suť a stezka, doposud jasně vyšlapaná, se hůře hledá.

V podvečer nacházíme rovné místo pro postavení dvou stanů, přípravu večeře zpestřuje rodinka paviánů. Naštěstí se nepřibližují. Umějí totiž být poměrně nebezpeční. Kvůli jídlu jsou člověka schopni napadnout a pokousat. V nekonečné šedavé suti se dva členové výpravy vydávají hledat stezku na vrchol pro plánovaný zítřejší výstup, ale po asi dvou hodinách přelézání kamenů a sledování terénu dalekohledem to vzdávají. Už je jasné, že Champagne Peak nepokoříme, protože zkrátka nevíme kudy. Pokorně se tedy schoulíme u jeho nohou. V těchto končinách opravdu nemá cenu riskovat.

Noc je chladná jako obvykle v tomto ročním období. Ráno nám Afrika připravila opravdu nečekané překvapení. Kvůli silnému větru rychle balíme stany a pro jistotu sestupujeme směrem do údolí. Přihnaly se černé těžké mraky a začalo sněžit. Sníh padal a padal a my se přesvědčili o správnosti rozhodnutí nezdolat Champagne Peak za každou cenu. V oblasti sněžilo další dva dny a my měli výměnou za vrcholové fotky možnost pozorovat koulující se černochy a Indy. Někteří z nich jistě viděli sníh poprvé v životě.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články