Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Prázdný dům plný vzpomínek

102_Obraz_0001.jpg
Autor článku: Jiří Vašek, Pondělí, 1. března 2010
Autor fotografií: Jiří Vašek
„Chci zažít Kubu ještě za Fidela!“ Kolikrát jsem už tenhle výkřik slyšel od Čechů, kteří si zvolili největší karibský ostrov za místo dovolené. Kolik z nich vědělo alespoň něco o muži, který se stal tak rozporuplným symbolem? Ale proč vlastně? Hledání takové odpovědi zabere víc času než dovolená a střepy téhle mozaiky si začnete skládat až při několikáté návštěvě Kuby.

Musíte ujet hodně kilometrů po silničkách bez jakéhokoli značení s dírami připomínající krátery na Měsíci, abyste se na konci takové cesty necesty dostali na samotný začátek. Do dnes už neexistujícího městečka Birán, jihozápadně od Mayarí, na východě Kuby. Z tamních domů se neodlupuje omítka času jako z většiny stavení po ostrově, naopak září jasnými optimistickými barvami a novotou. A přesto se jedná o ghost town, město duchů. Nikdo v něm nežije. Toto zvláštně prázdné místo vzdálené 844 kilometrů od Havany a 72 kilometrů od provinčního města Holguín střeží armáda hlídačů, a dokonce několik ozbrojených vojáků.

Národní památník, jak praví nápis na kameni, se návštěvníkům otevřel až v roce 2002. Předtím bylo
místo zcela uzavřeno.

Podezíravě vám budou kontrolovat pasy a probodávat vás pohledy, v nichž se zračí otázka, proč jste vážili tak dalekou cestu. Nechápou, kdo může být ochotný zaplatit deset eur za vstup (a dalších deset eur za fotoaparát), aby viděl „atrakci“, o níž není ani zmínka v žádném průvodci. Dvacet eur. Tolik peněz nevydělá většina Kubánců ani za měsíc… Tenhle kapitalistický přístup je více než symbolicky spjat s usedlostí známou spíš pod názvem Finca las Manacas. Vítejte na farmě rodiny Castrových. Muž, kvůli kterému jste se (prý) vydali na Kubu, zde žil do svých čtrnácti let.

Budu váš průvodce…

„Usedlost založil španělský emigrant Ángel Castro Argiz v roce 1915 a časem z ní vybudoval místo, které se stalo centrem oblasti známé hlavně pěstováním cukrové třtiny a chovem dobytka,“ říká na počátku organizované prohlídky mladý muž jménem Ramón. Na své jméno je očividně hrdý, stejně se totiž jmenuje i nejstarší bratr Fidela a Raula. Ten v šestaosmdesáti letech působí téměř neviditelně jako poradce na ministerstvu zemědělství a zastává několik dalších státních funkcí. Často ale vzpomíná na to, že nejšťastnější léta strávil právě na této usedlosti. Pomáhal rodičům udržovat jejich hospodářství a vychutnával si přírodu kolem.

Divoce zelený ráj na úpatí pohoří Sierra Cristal vypadá při krátké návštěvě romanticky, ale život tam musel být tvrdý. Kdyby nebylo změny režimu, sedm dětí Ángela Castra a jeho druhé ženy Liny by se tam asi dodnes staralo o pozemky a plantáže na území velkém přes 6000 akrů. Žili by tam společně s okolními rolníky a pár stovkami utečenců z Haiti. Ti jim kromě sklizně cukrové třtiny pomáhali i s dobytkem, zpracovávali vzácná dřeva z okolních lesů a pěstovali citrusy. Dnes prázdné budovy před padesáti lety vibrovaly hlasy téměř pěti set lidí.

Vybavení usedlosti je střídmé. Nenajdete tu třeba knihovnu, neboť stavitel Don Ángel se naučil číst až v pozdním věku.

Vybavení obytných domů je překvapivě střídmé. Nemají například žádné knihovny, neboť Don Ángel se naučil číst až v dospělém věku. Místnosti nehýří ani jinými okázalostmi, kterými se chlubila sídla okolních velkostatkářů: chybí jim třeba hudební salonek nebo svého času módní křišťálové lampy dovážené z Francie. Že v budově žijí faktičtí majitelé městečka, se tak dalo poznat snad jen podle zaparkovaného fordu z roku 1926, prvního auta v širokém okolí.

Městečko jak má být

„Návštěvníkům se zde otevřely brány až v listopadu 2002, předtím toto opuštěné místo spravoval výbor strany a nikdo sem nesměl,“ pokračuje ve výkladu náš průvodce. Dřevěným ukazovátkem mává nad modelem usedlosti schovaným pod tlustým sklem. Napočítali byste tam sedmadvacet budov. Bylo to živé a prosperující městečko, kterému nechyběly obchody, telegrafní stanice a pošta, škola a dům učitelky, hotel, kino, krytý ring na kohoutí zápasy, garáže pro žebřiňáky a stáje pro zvířata. Samozřejmostí byla i pekárna, řeznictví a nalévárna rumu, pojmenovaná něžně La Paloma – Holubička.

Úsměvný název pro putyku, kde se opilí chlapi pravidelně mlátili jako žito. Ángel Castro tohle místo doslova vydupal ze země. Na ostrov se poprvé dostal jako žoldák bojující ještě za španělskou korunu a nikdy se nesmířil s jeho pozdější, násilnou proamerickou orientací. Právě americké společnosti v čele s United Fruit Company mu ovšem dávaly práci. Pomáhal na stavbě tratě pro dopravu cukrové třtiny a společně s přítelem Fidelem Pinem Santosem, který se stal později význačným místním politikem, se jim podařilo levně vykoupit pozemky na úpatí blízkých hor.

Jako náhodou ležely na strategicky důležité obchodní cestě Camino Real Nipe nazvané též Camino de Cuba. Za pomoci otroků z Haiti, kteří pracovali pouze za jídlo a bydleli v prostých chýších, dokázal vybudovat Ángel komunitu, která měla jedno společné. Vše patřilo nikoli lidu, ale právě rodině Castro Ruz. I později vybudovaná železniční přípojka vozila hrdě ceduli s tímto jménem.

Tvrdé začátky, tvrdší konce

Navzdory všemu, co Ángel dokázal, zůstával tím, kým byl, tedy chlápkem z chudé španělské Galicie, se kterým se život nemazlil. Byl nesmlouvavý, tvrdý a panovačný, což se později projevilo i při výchově synů. Staral se hlavně o provoz hospodářství, zatímco paní domu trávila většinu času s kuchařkami u plotny. Jejich kluci se zatím proháněli po okolních lesích s dětmi právě přistěhovalých rolníků, jezdili na koních a stříleli zvěř. Absence jakékoli výchovy se projevila brzy, hned když je otec poslal na studium do Santiaga de Cuba. Dvakrát museli měnit školu…

Přesto Fidel později otce uprosil, aby mu zaplatit nejdražší vzdělání na ostrově, studium na prestižní havanské academii Belén. Za absolutorium dostal mladičký právník od rodičů klíče od nového auta, se kterým si jezdil po hlavním městě jako pán. Tehdy už se zbavil nenáviděného označení „venkovan“ a pozdějším sňatkem s Mirtou Díaz Balartovou, dcerou starosty města Birán, který byl i významným politikem, se posunul ještě výše na společenském a politickém žebříčku. Ale všechno mělo být jinak. Pro své revoluční postoje se s otcem později rozhádal a ten ho z domu vypověděl.

Náš průvodce byl očividně hrdý na to, že se jmenuje stejně jako nejstarší Fidelův bratr, tedy Ramón.

Fidel mu to vše vrátil i s úroky. Rodinná Finca las Manacas byla znárodněna jako jedna z prvních usedlostí… Snad aby novému vládci ostrova místo nepřipomínalo rozporuplné vzpomínky, mělo zmizet navždy pod vodou při stavbě obrovské přehradní nádrže. Nesmyslný plán se nakonec neuskutečnil. Sám Fidel zatím přistoupil na rčení: Co oči nevidí, srdce neželí. Od roku 2002, kdy proběhla rekonstrukce rodinné farmy, ji navštívil pouze třikrát. Naposledy v roce 2003, kdy položil květiny k hrobu matky, která by se byla dožila sta let.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články