Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Pravý Galičan se rodí v dubnu!

00 galican.jpg
Autor článku: Richard Grégr, Čtvrtek, 8. září 2016
Autor fotografií: Richard Grégr
Tři bubny udávají rytmus a tři píšťaly jim přizvukují. Tady v Galičniku, v horách Bistra nad řekou Radikou, nedaleko Mavrovského jezera, začíná pravá makedonská svatba. Bude dlouhá, plná tance a dávných rituálů.

Osada Galičnik leží vysoko v horách skoro v nadmořské výšce Sněžky. Od Mavrovského jezera se sem dostanete leda po šestnácti kilometrech úzkou silničkou napříč pohořím. Před dvěma lety jsme tudy projížděli v červnu sněhovými splazy. Ještě před druhou světovou válkou zde ovšem žilo na pět tisíc lidí. Po stráních se popásala půlmilionová stáda ovcí. Jiná práce tady nebyla a muži proto odcházeli do světa. Vraceli se v červenci na svátek apoštolů Petra a Pavla, na tzv. Petrov dan, který tady připadá na 12. července.

Svatba v horách

Dnes spatříte sem tam stádečko. Občas tu pobíhají koně. Z chudého kraje byli lidé vystěhováváni nebo se rozutekli po světě. Poslední odešli v roce 1961. Galičnik se tak stal chalupářskou oblastí. Osmdesátiletý Hasan bydlí ve Skopje a sem do chalupy jezdí hlavně v létě. Trvale tu dnes opět žijí starší manželé a jedna paní, která nikdy neodešla.

Pištci a bubeníci přijeli z Dubaru.

Zdálo by se, že během roku „tady chcíp’ pes“. Konají se tady ale literární i umělecká setkání a přijdou i turisté. Jednou ročně, na Petrov dan, je v Galičniku plno. Auta parkují na louce a v obci není k hnutí. Pekárna zase peče chléb, ožijí restaurace, které si ovšem hned připočítají padesátiprocentní přirážku.

To se koná pravá makedonská veselka! Letos se konal už po 43. folklorní festival Galičská svatba. Téměř taková jako kdysi, když se muži vrátili ze „světa“, a pak vypukly svatby. V dubnu – jak připomenou nejen zlé jazyky, po uplynutí potřebné doby, pak přicházela na svět i další generace Galičanů…

Krojovaní snoubenci

Svatební pár jsou skuteční snoubenci. Šestadvacetiletý Filip Belčev je v civilu profesorem makedonštiny a o tři roky starší Biljana Gegoska je právnička. Právě ona pochází ze starého galičnického rodu, čímž naplnili podmínku, že jeden ze snoubenců musí pocházet z Galičniku. Její předkové se od nepaměti podíleli na přípravě svateb. „Snila jsem o takové svatbě odmala,“ říká Biljana. „A když jsem jako holka sama sebe viděla jako nevěstu, nebylo to v bílých šatech, ale v barevném národním kroji.“ Klasická svatba je potom neminula 5. září.

České stopy

Když v roce 1927 zavítal na Galičnik český malíř a sběratel lidových písní Ludvík Kuba, který procestoval Balkán, strávil tady celý týden. Byl svědkem několika desítek svateb najednou, kdy každá měla svoji muziku. Zaznamenal i zvláštnosti, které dnes nenajdeme. Jeho kniha Čtení o Makedonii je poutavá i nyní, po devadesáti letech.

Celý rituál představuje na třicet různých zvyků. Dnes se ovšem stihne za dva dny. Začíná v půl osmé večer, druhý den v poledne je hotovo. Tady muži nenosí bílou sukénku, jako třeba ve východní Makedonii. Mají typický oděv, světlé kalhoty, hnědou vestu. A ženy? Jejich kroj plný barev i ozdobných přezek, zvláště ten slavnostní, může vážit až čtyřicet kilogramů. Galičanky musely být hodně statečné a silné ženy, pokud v něm dokázaly nejen chodit, ale i tancovat…

Bayraktar stojící na bělouši svírá v ruce žerď makedonské vlajky.

Tady vysoko v horách nad údolím řeky Radika jsme ve středu regionu Mijak. Galičané používají zvláštní dialekt. Od nepaměti byli a dodnes jsou známými umělci, operní diva Vesna Gjinoska Ilkova pochází odsud, skvěle malovali ikony. Také ikonostas v nedalekém klášteru sv. Jovana Bigorského dělali Makarije Frčkovski a Petre Filiposki-Gargata pocházející z tohoto kraje. Typická je i zdejší dřevěná architektura.

Než to vypukne

Je sobota poledne. Nad Galičnikem pálí červencové slunce. Kolem kostela najela technika, nad údolím znějí naplno na Balkáně oblíbené, v lidových tónech nově skládané písně. Není slyšet vlastní slovo, ale kupodivu to není nezajímavé. Z muzea pod náměstím právě vynášejí chlapi v montérkách velkou malovanou truhlu. Nakládají ji na valník tažený malým traktůrkem a odvezou ji do nevěstina domu. Zpátky povezou nazítří dřevěný nábytek muži v krojích na koni.

Přijelo auto a u kostela vystupují dva popi, což vynikne, když se převléknou do dlouhých sutan. Občas přeběhne děvče v kroji. Přijel soubor Folklorni biseri ze Skopje. Pět krojovaných dívek se chichotá, zatímco jedna nataženou rukou fotí sebe i kamarádky. Jakmile spatří můj fotoaparát, schovají mobil a postaví se do pózy.

Sobota večer…

Stíny pomalu klouzají po svazích a v malém amfiteátru pod kostelem se konečně objeví život. Nastoupí krojovaný soubor. Chodí tu i ženich s matkou. Nevěsta je stále tajemně schována. Konečně odsud, od kostela svatého Petra a Pavla, vychází krojovaný zástup mužů a žen. Vlajkonoš neboli bayraktar už upevnil květy na makedonskou žlutočervenou vlajku, pak si stoupne na koně a zavěsí ji na domě pod náměstím.

Scházíme k mostku pro hudbu. Dunění bubnů i vřískot píšťal je slyšet zdáli na protějším svahu. Tvoří ji tři píšťaly – zurly – a tři bubny tapany. Šestice chlapů z Debaru si říká Májovci. Pištci střídají náustky, které mají zavěšené na krku, jdou s nástrojem vztyčeným jako jeruzalémské trouby a bubeníci tenčí paličkou hrají zespodu a seshora tlučou s takovou razancí, že jeden buben dnešní večer nevydrží. Zástupy se setkají v místě, kde se svahy lomí, a muži se po přivítání a přípitku obrátí zpět ke kostelu.

Ženich Filip a nevěsta Biljana

Matka vítá průvod

A tady už matka nastávajícího ženicha vítá – samozřejmě v kroji – hosty chlebem a džbánem, nejspíše vína. Vede taneční kolo, chléb je solidní, vysoký kulatý pecen, v průměru má určitě třicet čtyřicet centimetrů. Drží ho na hlavě a druhou rukou pozvedává džbán. Tančí pomalu, vede zástup tanečníků, je to paní v letech a rozhodně není štíhlá. Májovci předvádějí, co umí. Bubeník naskočí do kola, otočí se o 360 stupňů, jak udeří do bubnu.

To už ale končí jedno kolo a tančí dívky. Po nich muži předvedou legendární makedonský tanec teškoto. Ta tíha padá z jejich každého pohybu. Pomalu, s tíhou zvedají nohy, vypínají se na špičky, v jednu chvíli se tanečník postaví na buben, skloní se na špičce, pohladí bubeníka. Končí se v rychlém tempu, výskoky, dřepy…

Ženicha tu vidíme také, tančí. A kde je nevěsta? Přijde nakonec zahalena v závoji, vedou ji dvě kamarádky ke studni Upija, kde vodou naplní džbány. Zatím už padla tma, muži i dívky si vezmou do rukou pochodně a za jejich svitu se opět pochodem vsí rozloučí s hudebníky. Ludvík Kuba píše o loučích, nazývá je boriny. Vypadá to velebně, staroslovansky…

Neděle ráno

Je devět hodin ráno v neděli a my jdeme pozvat předky na svatbu. Jde se ke kostelu svaté Petky, který pochází ze 16. století. Lidé nesou v dózách drobné dary i svíčky, které tam pak zapálí. Předkové nejspíše vonnou oběť přijmou dobře. Může to být i důkaz, že v galičnických tradicích se mísí křesťanské i pohanské zvyky. Každopádně je nedělní program pro návštěvníky náročnější. Zatímco v sobotu se tance odehrály pod hlavním kostelem svatého Petra a Pavla, teď se za nimi putuje celou roztáhlou vsí.

Vrátíme se a jdeme se podívat ke staré chalupě. Tady na nás čeká vítání u rodičů. Bubeník položí buben tapan na stůl a začne bubnovat, zatímco jeden z mužů přihazuje na jeho plochu stodinárovky. Že je to ale odměna jen pro diváky, napoví sám účinkující, když bankovky z bubnu smete a vrátí na stůl. Kdyby byly jeho, nenechal by je tam…

Konečně v kostele. Matka předtím třikrát obešla nevěstu, aby jí předala syna.

Velká bayraktarova jízda

Před muzeem pod náměstím jsou už připraveni jezdci. Za nimi jde početný dav vedený matkou a otcem ženicha. Jede se totiž pro nevěstu. V čele bayraktar na bělouši svírá v ruce žerď makedonské vlajky. Za ním je budoucí ženich následován jezdci. Tohle není vlčnovská jízda králů, kde koně s jezdcem přidržuje chodec. Tohle je divoký kvap horalů. Uličky mezi chalupami na svazích jsou spíše úzké stezky terénem. Párkrát s foťákem sotva uhnu…

Jedeme snad deset patnáct minut. Právě tady bydlí nevěsta – alespoň teď o festivalu. Z chalupy s dřevěným patrem je výhled přes celé údolí. Záhy Biljana v závoji vyhlédne z okna s prstenem v ruce před sebou: „Iz prsten te gleda – vav srce ti vleza.“ Přes prsten tě hledá, do srdce ti vlézá, bylo by možné přeložit.

Rodiny usednou, rokují, lámou chléb, hraje muzika, tančí se. Nevěsta s úctou přichází k ženichovým rodičům. Zato bayraktar v rytmu stojí na svém koni. Předvádí, co umí, stojí na jedné noze, usedne do dřepu, zase se vztyčí. Bělouš, spíše šiml, je flegmatik, nevadí mu decibely bubnů, ani se nepohne.

Nevěstu vyvádějí z domu cudně zahalenou v bílé průsvitné říze až po hlavu. Usedne na dalšího špinavě bílého koně. Na dalšího oře přivazují obě truhly a pojede se zpět ke kostelu. Muži držící koně s neforemným nákladem mají co dělat, aby nespadli do srázu… A bayraktar? Vrací se jízdou bohatýrskou. Jezdí i po schodech, mává zářící makedonskou vlajkou a občas koně zvedne na zadní, jak to činí Alexandr Makedonský – alespoň na soše před starým mostem ve Skopje.

Před kostelem

A jsme zpátky na náměstí. Matka ženicha obchází třikrát snachu a tím jí předává vládu nad novou domácností. Pár čeká sňatek u popa v kostele. Na náměstíčku tancují i muži ze souboru. Před kostelem řádí bayraktar na koni. Diváci se popadli za ruce, na Balkáně k tomu není daleko, a tancují všichni. Jeden nekonečný, hodně živý had… Takhle veselo tu bude nejspíše až na další Petrov dan.

Přípravy jsou náročné a trvají dlouho, tak je nutné je zachytit...

TIP AUTORA

Pokud chcete vidět bujarou galičnickou svatbu, hledejte v kalendáři víkend nejbližší svátku apoštolů Petra a Pavla (12. července), kdy se tento folklorní festival koná. Letos se událost odehrála o víkendu 9. a 10. července.

Richard Grégr, publicista

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články