Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Pradávná cesta dřeva

00drevo.jpg
Autor článku: Richard Grégr, Úterý, 20. září 2016
Autor fotografií: Richard Grégr
Na Drahanské vrchovině se kdysi splavovalo dřevo z okolí dnešní obce Suchý až ke Šmelcovně na pilu, dnes na okraji Boskovic. Velkou část trasy zaplavila Boskovická přehrada, ale v horní části dodnes nacházíme zbytky. V hustých lesích tak můžete pátrat po dávné unikátní stavbě.

Suchý je nevelká vesnička na Drahanské vrchovině na břehu rybníka, vzdálená sotva deset kilometrů od Boskovic. Obec nemá dlouhou historii, vysvětluje místostarosta obce Suchý Vladimír Ševčík. Kolem poloviny 17. století vznikly asi pět kilometrů na severovýchod dvě sklářské hutě. Na místě jedné z nich, Benýšky, si nechal roku 1750 poslední opat premonstrátského kláštera Hradisko u Olomouce Pavel Ferdinand Václavík postavit letní sídlo dodnes známé jako Pavlovský Dvůr. Ta druhá byla dnešní Suchý.

Opat roku 1763 vyměnil s boskovickým hrabětem Leopoldem Dietrichsteinem za území vesnice Suchý stejně velkou lesní plochu zvanou „Přibytá“ (s tvrdým y, protože přibyla) u hranic s obcemi Velenov a Žďárná. Tehdejší Sušané se tak ocitli na dnešním místě, v nadmořské výšce 661 m. Dodnes tady ovšem katastrálně patří kdeco sousedním obcím.

Mnoho dřeva, žádné cesty

Okolní lesy byly plné bažin a močálů. A tak vznikl nápad splavit dřevo dolů na pilu plavebním kanálem. Dodnes najdeme v lesích jeho stopy. Vladimír Ševčík jako velký fanda místní historie nás vede do Vobůrky – jak se říká této části bukového lesa – k rybníčku, který znalci pamatují jako „Ho posrané adjunkta“. Přeložíme to jako „U adjunkta“. Myslivecký čekatel to kdysi přeháněl s přísností na prostý lid, nepřivíral oko nad drobnými krádežemi dřeva a pytláctvím. Prostý lid si na něj počíhal a notně ho vystrašil… Rybníku se říká i Horní nebo Benešovský. Z dávné slávy, kdy se tady v nadmořské výšce 669 m začínalo dopravovat dřevo upravené na určitou míru až na pilu na Šmelcovně u Boskovic v nadmořské výšce 382 m, už mnoho nezbylo. Rybník býval mnohem větší, a tak se tady shromažďovalo dřevo před svou cestou osm kilometrů a osmdesát metrů dlouhou.

Rybník napájela voda ze sousedních močálů, které byly odvodňovány systémem příkopů. Stavitelé dokázali zvládnout technický oříšek a dodrželi přesně výškovou úroveň kanálu. Rybník je už totiž v povodí Punkvy a bylo potřebné poskytnout naráz tolik vody, aby se dřevo kanálem dostalo přes rozvodí do povodí řeky Bělé. Dnes rybník patří majitelům lesa a boskovického zámku, šlechtickému rodu Mensdorff-Pouilly. Nedávno byl rybník vyčištěn. Zlí jazykové tvrdí, že přitom zahynuli nečekaně objevení úhoři.

Pozůstatky vodní cesty jsou dodnes patrné v lesním porostu.

Kanál úkrytem

Čeká nás vozová cesta k silnici Suchý–Benešov, zatímco strouha vedla přímo porostem. Vracíme se k Suchému. Před prvními chatami „hluboka příkopa“, jak jí říkali domorodci, míří přes silnici. My zahneme doprava do lesa. Tady už kanál místy mizí pod navážkou, zasypán odpadem z chat, ale i vyvezeným senem. Opodál je prostě rozoraný a přímo v jeho místech stojí rekreační objekt.

Míříme k penzionu Athena, v jehož okolí už je celkem zachovalý souvislý kanál. Otočil se tady téměř o devadesát stupňů doprava a pokračuje do lesa. „Pamětníci připomínají, že za války byl příkop úkrytem,“ říká místostarosta Ševčík. „Těsně před jejím koncem si lidé ze vsi vybrali určité úseky, překryli je smrkovými větvemi a tady v lese očekávali příchod spojenců.“

Mnoho domněnek, žádné jistoty

Kanál se už třetí století nepoužívá, což potvrzuje i fakt, že z jeho dna rostou stromy. „Zdejší borový les má v průměru 113 let, některé stromy i 140,“ tvrdí místostarosta Ševčík. V porostu je průrva dobře nápadná, otáčí se doleva a blížíme se k místu zvanému Přibytá. Tady jsou i cesty a cyklistické značení. „V zimě udržujeme běžecké stezky,“ říká Vladimír Ševčík.

Dno kanálu bylo kdysi vyložené kameny, ale těch zde nebyl dostatek. Po stranách se dávala břevna, často podélně, případně spletené rohože. Kde chyběly kameny, muselo se vystačit s dřevěným obložením. Není známo, jak dlouhé kmeny se tudy plavily. Sloužily k topení na hradě i v měšťanských domech, ale i jako stavební materiál. Plavit se zde mohlo sáhové (1 sáh = 1,8 m) či na jinou délku upravené dřevo.

Na klouzačce

Za Přibytou stopy mizí v neprůchodném porostu. Nakonec hledání vzdáváme, neprosekaný mladý les je téměř neprůchodný. Obcházíme ho vpravo po cestě, která zatáčí doleva k Velenovu a napříč přechází svah, jímž stéká potok Kozel. Přímé stopy po kanálu mizí. Stavitelé využili vody potoka, který, jak název napovídá, teče skutečně jako splašený kozel. Tady tesaři vybudovali z trámů 1230 metrů dlouhý skluz, po kterém kmeny překonávaly svah a zastavily se až dole v tzv. Markově rybníčku.

Scházíme z cesty rovnoběžně s kaňonovitým zářezem potoka. Markův rybníček je jedna z posledních stop připomínajících dávné technické dílo. Jako plavební klauza měl padající kmeny zpomalit, čemuž napomáhal i oválný tvar s nejdelší osou ve směru plavby. Dnešní rybníček patří Josefu Konečnému, říká místostarosta. Hráz je ovšem dávno protržená, Kozel po jeho dně volně meandruje.

Jsme zhruba v polovině trasy. Tu spodní část ovlivnila výstavba boskovické nádrže na pitnou vodu v letech 1985–1989 na říčce Bělé a s ní práce spojené například s výstavbou silnic. Budeme-li sledovat potok Kozel, který tady spadá po slapech, záhy se ocitneme na silnici a území na druhé straně střeží tabule zakazující vstup, neboť se jedná o vodárenský objekt. Pilu na Šmelcovně najdeme dodnes, pracuje už ovšem v současných podmínkách. V rybníčku, kam kmeny připlouvaly, jsou už dnes upravené rybářské sádky. Navštívit lze nedaleké arboretum.

Nejstarší v naší zemi?

Kdy kanál vznikl? Kdo jej stavěl? Na to není jednoznačná odpověď. V archivech chybí potřebná dokumentace. Lze i soudit, že první část kanálu od Šmelcovny do okolí Markova rybníka vznikla samostatně. Když se ukázala potřeba těžit z vyšších poloh, vybudovala se teprve dnes nejlépe patrná část od okolí Suchého. V letech 1547–1567 patřilo boskovické panství Ederům ze Štiavnice, kteří výstavbu vodních děl podporovali i v okolí Banské Štiavnice. Byli to oni, kteří přišli s výstavbou plavebního kanálu?

Morkovští ze Zástřizl zase drželi panství Boskovice po roce 1567. Před třicetiletou válkou byla v celém Českém království velká potřeba dříví jako materiálu. A také kolem roku 1670 se v Boskovicích hodně stavělo. Anebo stavbu provedli Dietrichsteinové po roce 1763? Víme už, že v tomto roce si opat vyměnil pozemky mezi boskovickým a šebetovským panstvím. Leopold hrabě Dietrichstein tak získal les Přibytý, kudy vede koryto plavebního kanálu. V letech 1766–1769 se bouřili sedláci proti nadměrné robotě. Souvisela s výstavbou či prodloužením kanálu?

Každopádně v roce 1848 se kanál na mapách zmiňuje jako Alter holzschwammgraben, tedy starý plavební kanál na dříví. A zmínka chybí i v podrobném ocenění boskovického panství z téhož roku v oddíle Wasserwerke und Canale – Vodní díla a kanály. Lze tedy usuzovat, že už nebyl ve stavu, kdy by jej bylo možné, byť s opravami, použít. A také dendrochronologický průzkum, tedy rozbor letokruhů dřeva stromů, které rostou dodnes v trase kanálu, napovídá, že kanálem se už před rokem 1800 dříví neplavilo…

OČIMA AUTORA

„Tady jsme na hranicích Jihomoravského kraje,“ říká místostarosta Ševčík o poloze obce. Sousední Protivanov je už na Olomoucku. Pár nejstarších místních občanů ještě hovoří horáčtinou podobnou hanáčtině. Fandové vytvořili i její slovníček. Vzpomínáte na strýce Pepina z Menzelova filmu Postřižiny v podání Jaromíra Hanzlíka? Ten mluvil tímto nářečím. Mladší už mají normální brněnský dialekt. Malebnost kraje uchvátila boskovického rodáka malíře Otakara Kubína. Jeho obraz Rybník na Suchém vznikl v mezidobí v roce 1952, po návratu z Francie, když pár let pobýval opět v Česku, než se zase vrátil do Francie. Richard Grégr, publicista

KANÁL SUCHÝ–ŠMELCOVNA

Dřevoplavební kanál spojoval Suchý s Boskovicemi. Na celkové délce 8,08km překonával výškový rozdíl 287m. Průměrný spád toku byl 3,55 ‰, maximální až 124 ‰. Přepravovaly se klády o délce až 12m.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články