Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Povodeň u písečných lázní

065-001.jpg
Irena Páleníčková, Pátek, 8. ledna 2010
Celou noc bylo dusno a přes třicet stupňů. Ráno spadlo z černé oblohy prvních pár kapek. V deset se nebe protrhlo. Lilo dvaadvacet hodin. Do pouště vpadla povodeň.

Údolí obvykle vyschlé řeky Draa lemují na severním okraji Sahary palmérie, dlouhé úrodné oázy s datlovými palmami a obilnými poli. Jen tamaryšky rostoucí v širokém korytě řeky „naznačují“, že někde může být voda. Silnice vede uprostřed pouště a zasypává ji písek. Celé odpoledne létají nad plochou krajinou malá tornáda. Několik desítek kilometrů před vesnicí M’Hamid stopy vody z Draa definitivně mizí a mhamidský nízký most překračuje dvě stě metrů široké suché koryto. Pak se silnice rozvětví do tří kempů a skončí. Pustou pouští pokračuje k Atlantiku jen prázdné řečiště, které se jen vzácně, jednou za několik let, naplní vodou.

Nechtěla jsem v tom děsném horku čekat, až se nad pouští vyjasní. Vyjeli jsme z kempu, opět přejeli říční koryto a pomalu se vraceli k hlavnímu tahu vedoucímu pod pohořím Atlas. Začal liják. Zastavili jsme pod palmami a čekali. Hodinu, dvě… Večer jsme se i přes déšť rozhodli pokračovat. Tam, kde včera vedla normální silnice, hučela před námi rozbouřená bahnitá hrůza – nově vzniklé rameno za sucha neexistující řeky. Zastavila nás policie monitorující vodu.

Muž pozoruje řeku. Na velkou vojenskou posádku za ní si již dávno zvykl – alžírské hranice jsou totiž nedaleko.

Nepustila přes ni nikoho. Lidé, kteří se vraceli z trhu, museli nechat auta na druhé straně řeky, se zbožím vysoko nad hlavou přebrodit po pás ve vodě novou řeku a dojít domů pěšky. Šla jsem za nimi. Hliněné domy některých z nich zažívaly katastrofu. Rozpouštěly se, roztékaly se. Po silnici tekly proudy rezavého bahna, stěny se tenčily, lidé horečně kopali odvodňovací strouhy. Déšť na Sahaře není jen požehnání.

Zvláštní neděle

Konečně vysvitlo slunce. Promáčené palmérie svými loužemi připomínaly třetihorní krajinu. Voda v novém rameni klesala deset centimetrů za hodinu. Na druhé straně stála moderní sanitka, dar belgických sponzorů chudé vesnici, a místní doktor čekal. Bál se o svěřený vůz. V M’Hamidu na něj čeká denně na pětasedmdesát pacientů, je jediným doktorem pro celou oblast. My se chtěli vrátit do kempu, odkud jsme včera ráno odjeli. Překvapeně jsme zastavili na břehu široké řeky. Na druhé straně stáli v bráně kempu bezmocní turisté, kteří nikam nemohli odjet. Měli před sebou ještě dva dny čekání, až voda Draa opadne a most bude opět sjízdný.

Nad krajinou se nesl nezvyklý hluk vody. Arabové a jejich jinak stydlivé, zahalené ženy posedávali na břehu a pozorovali vzácné divadlo. Přijelo několik drahých silných terénních aut s náhonem na všechna čtyři kola. Přes řeku se neodvážilo ani jedno. Dokonce i armáda otočila (vojáků je v této části Maroka hodně kvůli blízkosti alžírských hranic).

Řeka Draa po průtržích.

Část lidí se vydala na procházku k nedalekému jezu, jehož hukot teď ovládl pouštní ticho. Další nevídaná podívaná. Všichni budou mít několik let na co vzpomínat. Vždyť v únoru 2009 Draa dotekla až do Atlantiku!

Super Afrika!

„Museli jsme si pomáhat,“ vzrušeně vykládali turisté o deštích v kempech na okraji Sahary o dvě stě kilometrů východněji. „Voda zaplavila kemp tak, že jsme celé dopoledne vytahovali jedno obytné auto z bahna.“ Rozhlédla jsem se po okolí kempu. Bez předchozí zkušenosti bych vyprávění nevěřila. Hned za zdí chránící hotýlek a malý kemp se totiž rozkládal patnáctikilometrový pás zlatavých písečných dun.

Vévodila mu nejvyšší marocká duna s převýšením 160 metrů. Dřív kolem ní vedla původní trasa rallye Paříž–Dakar. Když závod kvůli politické situaci přeložili jinam, byla to pro vesničany velká rána. Ale duna svou popularitu neztratila. Dnes se sem sjíždějí terénní vozidla, aby si tu řidiči na písku vyzkoušeli své schopnosti.

Turisté v kempech si najímají velbloudy na romantické večerní projížďky tichem dunových polí. Vyjedou. Kolem nich se prořítí pět džípů, jejichž nezkušení řidiči marně túrují motory, aby vyjeli na malou dunu s ostrým sklonem. Tuareg v tradičním modrém obleku vyjede na silné terénní motorce na sousední neméně vysokou dunu. Seskočí, zdvihne ruce k nebi a řve na celou dunovou oblast: „To je super Afrika!“ Po chvíli za ním vyjede skupina motorkářů, kteří si ho najali jako průvodce.

Písečné lázně

Peníze do státní pokladny plynou v Maroku především ze zemědělství, turistika je až na druhém místě, na třetím je příliv peněz od Maročanů žijících v zahraničí, kterých je na tři miliony. Chudé neúrodné oblasti udržuje při životě právě turismus. V zimě hlavně zahraniční, v létě místní. Saharské písečné lázně mají dlouhou tradici. Když v létě vystoupají teploty na pětapadesát stupňů, přijíždějí do několika vesnic na okraji Sahary Maročané trpící revmatismem.

Nově vzniklé rameno řeky. Když přestalo pršet, voda klesala o 10 cm za hodinu.

Ráno vesničané vyhrabou na okraji dun jámu připomínající hrob, v poledne ji vystelou prostěradlem, nemocného do něho zabalí a na pět až sedm minut zaházejí až po hlavu rozpáleným pískem. Po vyhrabání ho zabalí do čistého prostěradla a odvezou do hotelu na alespoň hodinový odpočinek. Teprve pak se pacient může osprchovat. Procedura se opakuje každý den. „Přijedou s berlemi, po týdnu odcházejí bez nich,“ chlubí se vesničané, kteří tak mají zajištěn alespoň minimální příjem.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články