Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Pouť kolem Sněžného klenotu

092-000.jpg
Tomáš Beránek, Pondělí, 14. prosince 2009
Každou chvíli se má před mýma nedočkavýma očima objevit to, kvůli čemu se kodrcám stovky kilometrů přes nekonečné pláně Západního Tibetu. Snad se objeví už tam za tím hřbítkem, snad už tam za tou zatáčkou... A najednou je skutečně přede mnou! Omračuje mne ladnou dokonalostí svých tvarů stejně jako další a další poutníky. Z výšky svých 6714 metrů na nás tajemně hledí posvátná hora Kailás.

Každoročně přicházejí tisíce poutníků do Darčhenu, ospalého městečka na Tibetské náhorní plošině. Mají jediný cíl: vydat se na pouť kolem posvátné hory Gang Ringpočhe neboli Sněžného klenotu, jak lze přeložit tibetské jméno štítu, který je středem světa pro čtyři náboženství.

Buddhisté, hinduisté a džinisté obcházejí horu po kóře ve směru hodinových ručiček a potkávají protijdoucí bönisty, jimž jejich víra přikazuje vydat se na pouť v záporném směru otáčení. Stejného počtu jako náboženství dosahují i velké řeky, které pod posvátnou horou pramení, každá na jedné světové straně. Na západě vzniká Satladž, mířící přes indický Satladž do největšího pákistánského toku Indu, který vyvěrá na severní straně.

Východ patří největší tibetské řece Yarlung Tsampo, jenž pod názvem Brahmaputra (což znamená „Brahmův syn“) odvádí své vody do Bengálského zálivu. Jižní směr patří údajnému podzemnímu toku Kálí, který vystupuje na povrch na opačné straně Himálaje a stává se důležitým přítokem posvátné Gangy.

„Proroctví Buddhy sdělují úplnou pravdu,že tato sněžná hora je pupkem světa, místem, kde tančí sněžní levharti. Vrchol hory, křišťálová pyramida, je bílý, zářivý palác Dämčhoga. Není čarovnějšího místa, než je toto, není podivuhodnějšího místa, než je toto.“

Tak opěvuje posvátnou horu tibetský básník Milaräpa, který se ke Kailásu vydal počátkem 12. století a podle legendy porazil bönistického kněze Náro Bönčhunga v souboji o prvenství v dosažení vrcholu sídla bohů. Toto vítězství symbolizuje převahu nově příchozího buddhismu nad původním tibetským náboženstvím bönismem. Od těch dob nebylo nikomu dovoleno vystoupat na vrchol Kailásu a davy poutníků krouží pouze kolem jeho úpatí. Mnozí z nich jdou v modlitbách „padavou“ chůzí.

Šeptajíce posvátné mantry sepnou ruce na čele, pak na ústech a na srdci, položí se na zem, nataženýma rukama udělají čáru v prachu stezky, zvednou se, popojdou k čáře a celý cyklus se donekonečna opakuje, dokud svým tělem nevyměří celých třiapadesát kilometrů kóry. Buddhističtí poutníci musí ujít minimálně tři okruhy. Třináct okruhů otevírá přístup do vnitřního údolí přímo pod jižní stěnou posvátné hory, a kdo Kailás obkrouží 180krát, má osvícení zaručeno.

Co ukáže tharčhen

Je pochmurné ráno. Posvátná hora se každou chvíli halí do šedých mračen, z nichž ledový vítr rozhazuje sněhové vločky. Kotlina nedaleko kláštera Čhuku je již plná lidí. Buddhističtí poutníci pálí vonné jalovcové větvičky šukpa jako obětiny, hinduisté se tetelí zimou v naducaných větrovkách, turisté ze všech koutů světa zmateně pobíhají se svými fotoaparáty ve snaze ulovit co nejlepší záběry a na pořádek dohlížejí čínští policisté v zelených uniformách. Dnes vrcholí největší tibetský svátek Saga dawa, oslavy narození, osvícení a vstupu do nirvány samotného Buddhy.

Zde, pod dohledem posvátné hory, probíhá vztyčení tharpočhe, skoro deset metrů vysokého sloupu nesoucího stovky modlitebních praporků. Leží uprostřed kruhu, hlídaného policisty. Za břeskné muziky mnišské kapely trvá několik hodin, než se obrovité tharpočhe podaří zvednout. Nejprve ho pomalu nadzvedávají dvě party silných mužů pomocí důmyslného systému lan, pak přichází ke slovu technika.

Když se sloup odklání od Kailásu, je to špatné znamení.

Dva nákladní automobily jsou zapřaženy do lan, která se sice několikrát přetrhnou, ale za krátkou chvilku konečně sloup stojí. Kapela spouští mnohem hlasitěji, masy přihlížejících se dávají do krouživého pohybu kolem tharpočhe a z mraků konečně vykukuje sluníčko, aby se podívalo, jak se podařilo praporový sloup postavit. Je-li nakloněn ke Kailásu, bude po celý rok v Tibetu dobře, ale běda, jestli se naklání směrem od posvátné hory…

Na cestě očištění

Nedaleko na malé vyvýšenině stojí malý čhörten a právě u něho začíná posvátná kóra kolem Kailásu neboli panikráma, jak ji nazývají hinduisté. Po odříkání několika modliteb poutníci vstupují do posvátné oblasti, kde by každá skála i každý kámen mohly vyprávět legendy o tom, jak Buddha, Milaräpa i tisíce dalších v jejich stopách putovali kolem posvátné hory. Na několika místech se dokonce dochovaly žabjä, údajné otisky Buddhových nohou. Hledám první z nich na skalisku s velkým modlitebním válcem mani khorlo na větrný pohon. Zde, pod klášterem Čhuku ztrácejícím se ve skalnatém svahu, ústí údolí říčky Lhačhu, jímž stezka plná poutníků jen pozvolna stoupá pod západní stěnou posvátné hory.

Řady poutníků se brzy rozptýlí po dlouhých pláních údolního dna, které spolu se strmými okolními svahy stoupajícími vzhůru do mraků každému připomínají jeho titěrnost v poměru k obrovským skalním masám. Jednotlivé vrcholy nesou jména postav buddhistického panteonu a potvrzují tak posvátnost celé pouti. Občas se v protisměru vracejí skupinky vyčerpaně vypadajících Indů. Stoupání k nejvyššímu bodu panikrámy bylo nad jejich síly. Mezi trsy trávy hledají potravu himálajské pěnkavy. Tu a tam ze svých nor zvědavě vykukují svišti.

Údolí se stáčí k východu a zanedlouho se objevuje klášter Dirapug. Znamená konec prvního dne putování. Každý zamíří do čajovny ve velkém stanu na teplý čaj se slaným jačím máslem, který chutná znamenitě. Ale i sem, do výšky 5080 metrů, již dospěly vymoženosti moderní doby. Statná Tibeťanka nestlouká smetanu do čaje v máselnici dungru, ale šlehá ji v mixéru. Za chvíli majitel sedá na moped a odjíždí pro sušenky.

Jačí trus v plechových kamínkách krásně vyhřívá celý stan bez ohledu na to, že se venku rozpoutala sněhová bouře. Zanedlouho ale vysvitne slunce a ozařuje jeden z nejimpozantněj­ších pohledů na Kailás. Další mrazivé ráno přichystalo poutníkům sněhem pocukrovanou stezku, která začíná prudce stoupat. Severní stěna Kailásu chvílemi prosvítá mezi mraky a vytváří tak originální kulisu stádům jaků, hledajících potravu mezi kamením. Nastává nejobtížnější část kóry.

Každý si musí sáhnout na dno svých sil, a tím potvrdit hlavní účel posvátného putování, kterým je očištění duše od hříchů. Život v drsných podmínkách Tibetu je pro jeho obyvatele bojem o přežití a poutníci vybavení jen trochou jídla a pití si mohou ověřit, zda jsou pro tento boj dobře připraveni. Při výstupu je nutné zapomenout na pomíjivé vymoženosti moderní civilizace, na pohodlí, dobré jídlo i zábavu, které působí jen jako prchavá iluze v koloběhu smrti a znovuzrození.

Ve fázi smrti

Ve výšce kolem 5300 metrů, na místě zvaném Šivatsal, vstupují poutníci do fáze smrti. Zde si stříhají vlasy a zanechávají části svého oděvu, aby tak symbolicky ukončili předchozí život a zbavili se svých hříchů. Dále se stezka stává obtížnější, kličkuje přes velké balvany a strmě stoupá mezi ledovými poli, plnými nunataků.

Mnoho poutníků zde vyčerpáním zahynulo. Posvátná hora posílá další prudkou sněhovou vánici, jako by chtěla umocnit dojem zóny smrti. Nedostatek kyslíku je znát, jsem rád, že vůbec jdu. Vždy po několika metrech se musím zastavovat, abych nabral dech. Nedovedu si představit, jak tento výstup zdolávají poutníci padavou chůzí. Jako přelud se náhle z mraků vynořuje podivná skupinka. Hubený Tibeťan táhne na provazu malého koníka, který se prohýbá pod váhou tělnaté Indky.

Je zahalena do vlněné deky, v sedle se potácí ze strany na stranu a její tvář má nepřítomný výraz. Další dva Tibeťané poklusávají u boku koně a podpírají ženu, aby nespadla. I ona chce v ledovcovém karu za průsmykem spatřit zamrzlou hladinu Gauríkundu, posvátného jezera milosrdenství, a v jeho přítoku jako všichni hinduisté provést rituální očistu.

Stoupání končí, gépéeska ukazuje výšku 5655 metrů. Stojím v průsmyku Dolma, nejvyšším bodě kóry, na místě, kde se uskutečňuje znovuzrození poutníků. V prudkém větru plápolá nespočet modlitebních praporků a hoří vonné tyčinky. Poutníci, kterým mrazivý vítr proniká skrz oblečení až na kost, radostně volají „Lha gjal-lo! Bohové zvítězí!“ a za výkřiků „So so so so so…“ vyhazují do větru papírky s lungtou, větrným koněm, symbolem štěstí a zdraví, který splní všechna přání. A pak po řadě modliteb už zbývá vydat se do nového života, dolů po opět velmi strmém svahu, kolem mohutné skály ve tvaru sekery. Ta každému symbolicky odsekne poslední pouto s minulým životem a znovuzrození je dokonáno.

Hora skrývá tvář

Doháním skupinku poutníků, kteří při padavé chůzi pokládají těla do prachu úzké stezky. Na rozdíl od mnoha jiných neustávají a nechávají se klidně filmovat i fotit. Nakonec se kolem mne semknou a žadoní o fotografie dalajlamy. Fotky Jeho Svátosti mi však už došly, a tak jim alespoň rozděluji svůj oběd. Za doprovodu salv smíchu ho do sebe hltavě hází. Život je tak krásný!

Zbývá poslední den k dokončení putování kolem Kailásu. Stezka se vine kolem dalšího kláštera Zutulpug po svazích zbělených vydatnou sněhovou nadílkou z právě uplynulé noci. Vysoko nad údolím bystřiny Lhamču i říčky Žongčhu, do níž se posléze vlévá, se v mracích skrývá hora Kailás a odmítá odhalit svou východní tvář. Jako by chtěla uchovat tajemno své posvátnosti, které ji určilo za střed i osu světa, za pozemský obraz mytické hory Méru. Na samotném vrcholu posvátné hory trůní mocné božstvo. Pro hinduisty je to Šiva, ztělesnění tvořivé i ničivé kosmické energie, pro buddhisty Dämčhog, neboli Ten, co drží kruh. Tím je míněn kruh sansáry, cyklu smrti a znovuzrození, strastiplný koloběh života, z něhož buddhismus slibuje osvobození.

Dokonale souměrná pyramida Kailásu, pokrytá věčným sněhem, ukazuje poutníkům nejvíce svoji jižní stěnu, rozdělenou rýhami v podobě kříže. Zblízka lze rozeznat háky na jeho koncích, svastiku, symbol štěstí. A právě touha po šťastném životě přivádí další poutníky na pouť kolem posvátné hory.


Stúpa

(tibetsky čhörten, sinhálsky dágoba)

Buddhistická sakrální stavba, původně určená k uchovávání ostatků, především světců a lamů. První stúpa byla postavena na památku Buddhy, dnes je v různých podobách rozšířena po celé východní a jihovýchodní Asii. Stúpy mají nejrůznější tvar a velikost, obvykle je to polokulovitá masivní kamenná stavba na kulaté základně, může být i obehnaná kamennými ohradami s bohatou reliéfní výzdobou. Na stúpách zejména v oblasti Tibetu jsou nakresleny Buddhovy oči, které hledí do čtyř světových stran a chrání každého, koho „vidí“, před zlými duchy.

Největší stúpou na světě je Ruvanveliséja (sinh. „mohyla zlatého písku“) v Anurádhapuře na Šrí Lance s průměrem základny 292 m, která byla postavena ve 2. stol. př. Kr.

Kóra

Posvátný okruh, např. kolem klášterů, stúpy či posvátného místa, kudy chodí poutníci při modlitbách a meditacích. Buddhisté po tomto okruhu putují po směru hodinových ručiček, vyznavači bönismu ve směru opačném. Obvykle poutníci obcházejí kóru třikrát. V pravé ruce drží modlitební mlýnek mani khorlo a v levé růženec zvaný thengwa (sansktsky málla), na němž odpočítávají odříkané mantry, z nichž nejběžnější je „Óm mani padme húm.“

Bönismus (někdy též bön)

Původní předbuddhistické náboženství Tibetu. Jsou pro něj typické animistické a šamanistické prvky, doplněné kultem démonů, magií a krvavých obětí. Za zakladatele se považuje mytický Šenrab, jehož životní příběh je převzat z buddhovské legendy. V Tibetu byl dominantním náboženstvím až do legendárního příchodu Padmasambhavy v 8. století, který zde podle tradice zavedl buddhismus.

Některé jeho prvky byly asimilovány do buddhismu a tím vznikla specifická podoba tibetského buddhismu (lamaismus). I přesto, že je dnes v Tibetu dominantním náboženstvím buddhismus, bönismus si stále udržuje určitý vliv, rozšířen je zejména mezi nomádským obyvatelstvem severního a východního Tibetu.

Džinismus (ze sanskrtského džina = vítěz)

Indické náboženství, rozšířené zejména v Gudžarátu. Vzniklo jako reakce na hinduismus a jeho kastovní systém. Zakladatelem džinismu byl v 5. stol. př. Kr. Vardhamána Kašjapa s přízviskem Mahávíra („Veliký hrdina“), asi starší současník Buddhy, který se stejně jako on stavěl proti ustrnulému bráhmanismu. Jako cestu k vysvobození z koloběhu znovuzrození hlásal přísnou askezi. Základní myšlenkou džinismu je nenásilí (ahinsá). Jeho projevem je respektování veškerého života: lidí, zvířat a rostlin. Mniši i laici jsou proto přísnými vegetariány.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články