Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Posvátná cesta třemi kraji

142-000.jpg
Zita Senková, Pátek, 1. června 2007
Ještě donedávna to byla terra incognita, země nepoznaná, kde bylo víc tajných vojenských objektů Varšavské smlouvy než přístupných kostelů, které po hříchu chátraly. Co nezničil bolševik či požáry, nahlodával zub času. Doba se ale naštěstí změnila a znovuobjevený Euroregion Nisa se díky nadšení místních lidí i finanční injekci Evropské unie vyloupl do své původní krásy.

Žádné přeplněné pláže, hukot aut či dopravní zácpy, daleko od každodenního stresu… Takové je malebné Trojmezí na obou březích hraniční řeky Nisy, region s tisíciletou historií, kde se opět protínají obchodní i poutní cesty.

Šestnáct perel Horní Lužice, Dolního Slezska a severních Čech se spojilo do náhrdelníku nazvaného Via Sacra, tedy Posvátná cesta, která na trase pěti set padesáti kilometrů představuje sakrální památky, kostely, kláštery a další mistrovská díla našich společných předků. Jsou to například zříceniny hradu a kláštera v Ojvínu (Kurort Oybin), kostel Navštívení Panny Marie v Hejnicích, johanitská komenda svaté Zdislavy v Českém Dubu, kaple svaté Anny v Mnichově Hradišti s hrobkou Albrechta z Valdštejna či opatství St. Marienthal v Ostritzu, nejstarší ženský cisterciácký klášter v Německu, založený v roce 1234. Celý rok se zde konají koncerty, výstavy, trhy a další akce pro duši i tělo. Opatství je také Mezinárodním centrem pro setkávání podobně jako klášter v českých Hejnicích.

Z Ostritzu je do Polska pouze několik metrů. Pořádně se přitom ale namočíte. Nikoli do skandálu, nýbrž do čiré vody zurčícího potůčku. Lávku přes mezinárodní Nisu z německého na polský břeh tady nenajdete. V přeneseném smyslu slova bylo a je právě opatství mostem k sousedům a jejich kultuře, a proto také jednou ze zastávek Via Sacra.

Tento originální i záslužný projekt se zrodil v Žitavě a jeho kmotrem byl Volker Dudeck, ředitel Městských muzeí, nadšenec pro kulturu a dějiny, který historii líčí jako tu nejnapínavější detektivku. „V uspěchaném světě se lidé vracejí ke kořenům, hledají spiritualitu, rozjímání, klid. Via Sacra chce přispět k lepšímu poznávání kultury naší i té na druhém břehu Nisy, aby k sobě lidé nacházeli cestu prostřednictvím kulturního dědictví,“ říká Volker Dudeck.

Odtrubte písemku!

Putování staletími v Trojmezí začínám v Žitavě (Zittau). Kdysi slovanská osada stejně jako další místa Lužice patřila po čtyři staletí k českým zemím. Založil ji český král Přemysl Otakar v roce 1255. Nyní láká především svými postními plátny – malým z roku 1573 a velkým z roku 1472. Oba tyto skvosty na ploše patnácti a šestapadesáti metrů čtverečních s biblickými scénami jsou unikáty nejen v Německu, ale také v Evropě, a díky nim se Žitava dostala do „první ligy“ kulturní turistiky.

Svou kondici jsem si vyzkoušela při výšlapu 279 schodů na věž žitavského kostela svatého Jana. Čím víc se blížím k cíli, tím intenzivněji voní čerstvá káva, kterou bych tady nečekala. To Reinhard Rokitte, strážce věže, připravuje pro turisty (určitě také jako odměnu za sportovní výkon) malé pohoštění: šálek černé kávy a domácí koláč. A nejenom to. Vyučený zámečník, který trasu věž-země s absolvuje denně čtyřikrát, je také trubač a každou celou hodinu na rozhledně zahraje na trubku. O veselé příhody nemá nouzi. Jednou za ním přišli školáci, zda by jim kvůli písemce neodtroubil celou o něco dříve.

Opouštím Žitavu, město s krásnými květinovými hodinami, a vydávám se dále do Polska, kde má Via Sacra čtyři zastávky.

Bůh je mezinárodní

Zdejší pohraničí lemují na rozdíl od upraveného německého a českého kraje zatím spíše vybydlené polorozpadlé domy, roztroušené po krásné krajině. O to větší je to kontrast, když se před vámi v obci Javor (Jawor) objeví evangelický kostel Smíření, starý tři sta padesát let, kam se vejde až šest tisíc věřících. Vedle svatostánku ve Svídnici (Swidnica) je to největší sakrální hrázděná stavba v Evropě. Ještě před pár lety tady byly jenom ruiny. Po nákladné a dlouhé rekonstrukci se kostel znovu otevřel věřícím, a to nejen z okolí. „Ročně máme kolem dvaceti tisíc návštěvníků. Každý druhý je z Německa, a proto také vedu bohoslužby jak v polštině, tak v němčině. To víte, Bůh je mezinárodní,“ říká Tomasz Stawiak, devětadvacetiletý farář, který někdy vítá turisty až z Japonska. Stěžuje si však na nedostatek oveček, protože příliš protestantů v této části Polska nežije.

Mnohem rušněji je o několik desítek kilometrů dál, v Karpaczi pod Sněžkou, jak se na rekreační středisko s dřevěnými suvenýry, jako jsou valašky, sluší a patří. Opět prověřuji kondici, pro změnu nešlapu na věž, nýbrž do strmého kopce. Při pohledu na poněkud strašidelně vyhlížející objekt přede mnou znejistím. Do Norska jsem se dostat nemohla, ovšem hledím na typickou stavbu Vikingů! Tady? V Krkonoších?

Zrak mě nešálí. Je to skutečně typický středověký hrázděný norský kostel Wang z dvanáctého století, který má za sebou dlouhou pouť. V roce 1841 byl prodán pruskému králi Friedrichu Wilhelmovi IV., posléze byl rozmontován, naložen na loď a poslán do Štětína. Původní plán postavit kostel na Pavím ostrově u Berlína král vzdal, a tak ho převezli do Krkonoš, aby tam sloužil věřícím, což činí dodnes. „Via Sacra je pro nás dar. Lidé by měli více poznávat kulturu sousedů,“ míní paní Boguslava Pechová, manželka faráře Edvina Pecha z kostela Wang.

Přirozený návrat

Putování pokračuje přes „čáru“ z Polska do Čech a odtud pak do Hejnic na úpatí Jizerských hor za katolickým farářem Milošem Rabanem. Ten na rozdíl od svého polského kolegy Stawiaka řeší jiný problém. Nikoli málo oveček, ale skoro žádné.

Dlouhá diktatura komunistů se podepsala na vztahu obyvatelstva k církvi. Muž plný energie se proto postaral o znovuzrození něčeho, co bylo odsouzeno k zániku. Nechal zrenovovat barokní kostel Navštívení Panny Marie, který stojí na místě staré poutní kaple ze třináctého století. Děkanovi Pedagogické fakulty Technické univerzity v Liberci se rovněž podařilo nechat zrekonstruovat klášterní budovu, ze které udělal Mezinárodní centrum duchovní obnovy. Vyhledávají jej jak manažeři, tak studenti nebo turisté. Můžete zde také přespat, pokud si ovšem hodně dopředu rezervujete pokoj.

Farář Raban kdysi musel před komunisty prchnout. Byl vysvěcen v Římě, s posláním vrátit se do diecéze v Litoměřicích, jakmile to dovolí okolnosti. Stalo se tak v roce 1989. „Nejvíce křtů mám mezi dospělými. Mnohé nevěsty, které se zde chtějí oddat, ani nevědí, zda byly pokřtěny,“ vypráví Raban, od roku 1990 správce římskokatolické farnosti v Hejnicích, pro kterého Via Sacra není výmysl pro cestovní kanceláře, nýbrž přirozený návrat na stará poutní místa a ke kořenům.


Tipy na cestu

Třikrát jiná

Via Sacra je ideální pro milovníky kultury a historie, rodiny s dětmi i seniory, lidi toužící po klidu a rozjímání i vystresované manažery. Poznat všech šestnáct zastávek posvátné stezky je ideální třeba o prodlouženém víkendu. Pokud chcete návštěvu jednotlivých památek spojit s výletem do okolí, na kole či po vlastních, nebo zajít na koncert či bohoslužbu, je lepší vybrat například tři až pět zastávek, podle hesla méně je někdy více. Nabídka noclehů je široká a nejde pouze o útulné a čisté pensiony, ale také pokojíky v klášterech u Ostritzu nebo v Hejnicích. Kousek odtud jsou lázně Libverda s nádhernými lázeňskými domy v empírovém slohu a s léčivými prameny. Ty si svého času užili také například Carl Maria von Weber a Alexander von Humboldt. Když budete ve Zhořelci, určitě zajděte do kostela sv. Petra, kde jsou tzv. sluneční varhany. Vytvořil je v roce 1697 italský stavitel varhan pocházející z Dolní Lužice Eugenio Casparini a někdy kukají či štěbetají. Jejich zvláštností je zcela nevídaný rejstřík se zvířecími hlasy. Další atrakcí je místní historický obchodní i dům: nikoli kvůli zboží, nýbrž díky Jugendstilu, v němž byl počátkem dvacátého století postaven. K cestě po Trojmezí potřebujete pouze platný občanský průkaz. To, že jste zrovna vkročili do jiného státu, vám ale spíše než příslušník pasové kontroly připomene mobil, kdy pípne „národní“ operátor.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články