Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Postav sloup, a nemoc pomine…

098-000.jpg
Richard Grégr, Čtvrtek, 4. prosince 2008
Dnešní člověk si při pohledu na morový sloup jen povzdychne nad krásou uměleckého díla. V našich předcích ale tyto artefakty vyvolávaly jiné pocity: bázeň a strach, aby se epidemie nevrátila.

Toto prudké infekční onemocnění přenášejí vpichem paraziti a inkubační doba je jeden až čtyři dny. Propukl už za císaře Justiniána v Malé Asii a Cařihradě, a to v letech 541–542 n. l. V roce 1346 Mongolové decimovaní infekcí oblehli město Kaffa na Krymu patřící janovským kupcům (dnešní Feodosija) a své mrtvé jako biologické zbraně katapultovali za hradby města. Zděšení Janovští prchali zpět. Během dvou let pak mor zachvátil celou Evropu. Za oběť mu padlo dvacet pět milionů obyvatel – více než třetina Evropanů. Jen v Čechách to bylo osm set tisíc lidí.

Do počátku 18. století se nemoc vracela v pravidelných intervalech. Naposledy se epidemie Evropou přehnala v roce 1725. V Čechách skončila v letech 1713–1715, kdy ji v Praze nepřežilo více než deset tisíc osob, tedy celá čtvrtina obyvatel!

Účinná pomoc proti moru nebyla. Středověcí lékaři radili: Bedrník a kozlík pít, jinak se špatně mít. Pražská lékařská fakulta doporučovala modlitby a chvalozpěvy k protimorovým patronům. Města zavírala brány. Kdo onemocněl, měl smůlu.

Chyběli hrobaři i samaritáni, kteří se mnohdy marně hledali mezi vězni s nejtěžšími tresty s nabídkou milosti. V roce 1894 Švýcar dr. Alexander Yersin a japonský lékař Šibasaburo Kitasato objevili příčinu: bakterii Yersinia pestis. Dnes lze mor léčit vysokými dávkami antibiotik. Ještě v roce 1981 bylo známo 194 případů.

Na soklech bývaly reliéfy - jako na sloupu v Sobotce, který měl zabránit požáru.

Dobré stránky moru

Morový sloup jako obrana proti propuknutí další vlny epidemie vznikal většinou na zakázku soukromých donátorů. Chodila k němu procesí žádající zobrazené světce o odvrácení katastrofy. V Čechách a na Moravě můžeme dodnes na mnoha místech obdivovat tyto skvosty jako doklady všudypřítomné tragédie. Některé z nich jsou dnes chráněné jako kulturní památky. Sloup ve Velvarech nechalo postavit město, kterým procházela královská cesta na sever Čech, v letech 1716–1719 po epidemii v roce 1713. Primátor Rudolf Kavika z Birgenthalu navrhl jeho stavbu na schůzi konšelů 22. 5. 1716. Dílo svěřil renomovanému litoměřickému sochaři Františku Tollingerovi, který do Čech přišel z tyrolského Ambrasu. Po jeho smrti dílo dokončil syn Matěj. Kamenické práce dělal Antonín Falke, který se pravděpodobně také nedožil dokončení práce. Ač se Tollingerům vytýká strnulost postav, jde o výrazné barokní dílo. Při opravách v minulém století si restaurátoři uvědomili jejich preciznost. Nikde v pískovci se nezachytí voda, která by kámen poškodila. U každé jamky udělali otvor, třeba rýhu mezi vlasy, kudy tekutina odtékala. Otec a syn Tollingerovi stavěli i v Blíževedlích. Donátorem byl v roce 1714 hostinský Mathes Scholtz. Na vysokém barokním pískovcovém sloupu s obláčky a s hlavičkami andílků stojí Nejsvětější Trojice a na podstavci čtyři sochy světců: svatý Vojtěch, svatý Václav, svatý Vít a svatý Jan Nepomucký, tehdy ještě nekanonizovaný. Na kamenné balustrádě dalších třináct plastik představuje postavy z křesťanské ikonografie a nechybí deska donátora. V Berouně už v roce 1681 radní nechali postavit morový sloup svatého Rocha z výnosu pole, které zůstalo po nešťastné Zuzaně Písecké. Epidemie tak měla paradoxní efekt: přinesla umělcům práci a města obohatila o krásná díla.


Sloup Nejsvětější Trojice v Teplé pochází z roku 1721.

Kdo měl zabránit božímu trestu

Svatá Rozálie žila ve 12. století jako poustevnice v jeskyni na Sicílii. Po nálezu jejích ostatků v roce 1624 epidemie ustala. Svatá Pavlína byla původně posedlá duchem, po zázračném vyléčení se i s rodiči nechala pokřtít. Za císaře Diokleciána to byla jistá cesta k mučednictví. Otec svatý Artemius byl sťat, matka svatá Kandida i s dcerou byly ukamenovány. Když olomoučtí jezuité v roce 1623 přenášeli její pozůstatky, mor ustal. Sv. Sebastiána 20. 1. 288 n. l. umučili Římané. Při stěhování jeho ostatků v roce 680 mor ustal. Kateřina Sienská v Pise v roce 1374 horlivě pečovala o oběti, a ačkoli se sama nakazila, nemoc překonala. Podobně působil svatý Karel Boromejský v Miláně, svatý Roch, svatý Antonín Paduánský, svatý František Xaverský a další. Instancí poslední je Panna Marie, což vyplývá z její všesjednocující funkce pomocnice v každé nouzi.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články