Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Portugalské pastorále

108.jpg
Autor článku: Vilém Řehák, Čtvrtek, 8. listopadu 2012
Autor fotografií: Profimedia.cz
Zní to možná překvapivě, ale Portugalsko má jen jeden národní park. Leží na severozápadě země. Je to téměř liduprázdný kraj, a když už tu někoho potkáte, rád si s vámi připije místní specialitou – zeleným vínem.

V každé vísce tu určitě potkáte starší dámy oblečené celé v černém – na portugalském venkově se totiž dodnes dodržuje starý zvyk, že vdovy po smrti svého manžela do konce života oblékají jen černou barvu. Celkově se park vylidňuje: za poslední půlstoletí se počet obyvatel snížil o polovinu. Mladí odcházejí do okolních měst a zůstávají tu hlavně starší lidé, kteří zde prožili celý život. Po letech věnovaných těžké práci v zemědělství si dnes v místních kavárnách připíjejí na zdraví překvapivě dobrým portugalským pivem, čepovaným ovšem netypicky po dvou deci, nebo osvěžujícím lehkým zeleným vínem.

Tento starobylý most postavili v Penedě Římané.

Centrem severní oblasti parku je městečko Castro Laboreiro s ruinami středověkého hradu z 12. století. V okolí města i v dalších oblastech parku jsou ale stopy ještě staršího osídlení: třeba dolmeny staré přes pět tisíc let nebo mosty z éry římského impéria a u průsmyku Portela do Homem dodnes stojí římské milníky.


Zelené víno

Vinho verde pochází ze severu Portugalska, oblasti Minho. Původ názvu není zcela jasný: může odkazovat na stálezelený charakter zemědělského regionu, může být odvozen od názvu severoportugalského Zeleného pobřeží, ale možná spíš vyjadřuje to, že zelené víno se pije mladé a čerstvé, co nejdříve po sklizni. Vína jsou velmi lehká, s ovocným a květinovým nádechem, jemně perlí a mají nižší obsah alkoholu. Většina zeleného vína je víno bílé, ale vyrábí se i víno červené a růžové.


Plemeno hovězího dobytka barrosã je chráněné Evropskou unií. Jeho původ je právě zde, v penedských horách.

Unikátní plemena

Svůj původ má na severu parku i několik specifických plemen zvířat, která se přizpůsobila životu ve zdejších podmínkách. Početný byl dříve portugalský pastevecký pes, který chránil stáda dobytka před vlky a dalšími predátory. S úpadkem tradičního zemědělství a vyhubením vlků bohužel počet těchto psů klesl. Chovy sice dosud v Portugalsku existují, ale plemeno již částečně zdivočelo. Na túrách po parku tak uvidíte hlavně volně se potulující psy, kterých je ve vesnicích někdy víc než lidí. Portugalci jsou pyšní i na zdejší plemeno hovězího dobytka barrosa, chráněné Evropskou unií jako tzv. původní plemeno. Pohybu v horském terénu se přizpůsobil také malý kůň garrano. I přes malý vzrůst disponuje velkou silou, a tak je po staletí využíván jako dopravní prostředek i pro práci na polích.

Římské milníky jsou jedna z několika památek na Římany v této oblasti.

Poutní místo a lezecké trasy

Deset kilometrů jihozápadně leží Peneda – mariánské poutní místo s krásným barokním komplexem Santuário de Nossa Senhora da Peneda. Kostel je vlastně replikou slavného kostela Bom Jesús, tyčícího se nad třetím největším portugalským městem Braga. Přístup k němu je opravdu působivý: vystoupáte tři sta metrů dlouhou cestou, lemovanou kaplemi a sochami s výjevy křížové cesty. Z rozlehlé terasy vychází monumentální schodiště k samotnému kostelu, kam se na přelomu srpna a září sjíždějí na náboženské slavnosti poutníci z Portugalska i blízkého Španělska. V Penedě si však přijde na své nejen duše, ale i tělo – hned za kostelem se totiž nachází přes tisíc metrů vysoký horský hřeben s mnoha lezeckými trasami různé obtížnosti.

Jezírko pod vodopádem Arado láká v létě k vykoupání domorodce, kteří kolem něj rádi piknikují.

Nezvyklé klima

V národním parku Peneda-Geres se střetává atlantické, středomořské a kontinentální klima, což se odráží na místní vegetaci (rostou zde hlavně původní dubové lesy) i rozmanitosti živočišných druhů i podnebí. Vítr vanoucí od Atlantiku s sebou i uprostřed léta přináší velké množství srážek a teploty v parku jsou o několik stupňů nižší než na turisticky oblíbeném jižním pobřeží.


Espigueiros jsou kamenné sýpky na vysokých nohách, které chrání úrodu před chladem, vlhkem a divokými zvířaty.

Kamenné sýpky

Centry střední části parku jsou městečka Soajo a Lindoso, která jsou proslavená především zvláštními kamennými stavbami – espigueiros. Na návrší na okraji Soaja jich stojí asi dvacet. Jsou to maličké stavby na vysokých nohách a s kříži na stříšce. Vypadají trochu jako zvláštní hrobky, ale jsou to ve skutečnosti žulové sýpky. Díky nim mohli místní lidé uchovat sklizeň v suchu a ubránit ji před škůdci. Kamenná stavba také působí jako termostat udržující úrodu v konstantní teplotě. Nejstarší ze sýpek pocházejí z konce 18. století.

Nedaleké Lindoso se naopak může pochlubit věcí zcela moderní – kousek za městečkem je přehrada s vodní elektrárnou. Strmé horské bystřiny a dostatek vody po celý rok neunikly v době ekonomické modernizace po druhé světové válce oku vládních plánovačů, a tak na území parku vyrostlo šest přehrad, které dnes zásobují elektřinou portugalský sever. Života v parku se ale modernizace příliš nedotkla – hlavní ekonomickou aktivitou je nadále zemědělství, hlavně na malých rodinných políčkách.

Staré dámy v černém jsou obvyklým zjevem v penedských vesničkách. Stále se tu dodržuje zvyk, že žena po smrti manžela do smrti nosí smutek.

Připomínka reconquisty

Vesnice Pitoes das Júnias ve východní části parku leží ve výšce přes 1100 m nad mořem, a je tak nejvýše položenou vesnicí v celém Portugalsku. V zalesněném údolí tři kilometry od obce najdete doslova historický skvost – pozůstatky kláštera svaté Marie, založeného v době vzniku portugalského království v polovině dvanáctého století. Podle archeologických nálezů zde už v devátém století stála jiná církevní stavba, která byla jedním z opěrných bodů reconquisty, tedy vyhnání Maurů katolíky na Pyrenejském poloostrově. Reconquista byla dlouhodobý vojenský, politický a civilizační proces znovudobytí Pyrenejského poloostrova evropskou civilizací, která postupně rozložila tzv. córdobský chalífát. Vyvrcholila vznikem dvou křesťanských království – Španělska a Portugalska.

Ve městě Peneda stojí úchvatný barokní kostel Santuário de Nossa Senhora.

Na jižní hranici parku leží v údolí město Geres, které můžeme s lehkou nadsázkou nazvat metropolí národního parku. Je známé především svými lázněmi, v nichž se léčí pacienti s nemocemi zažívacího ústrojí a jater. Lesy nad lázněmi jsou oblíbeným místem domorodců na víkendový piknik a procházky. Dalším výletním cílem je jezírko pod krásným vodopádem Arado. Pokud připočteme nádherné výhledy na lázeňské městečko, přehradu Caniçada a městečko Rio Caldo, centrum vodních sportů ležící na druhé straně přehrady, nelze se Portugalcům divit, že o víkendu houfně opouštějí města a raději tráví volné dny v přírodě.


JEDINÝ PORTUGALSKÝ NÁRODNÍ PARK

Národní park Peneda-Geres leží na hranici Portugalska se Španělskem. Vyhlášen byl v roce 1971. Na ploše 70 tisíc hektaru se tyčí čtyři horské masivy – Serra da Peneda na severu, Serra do Geres na jihu a východě, Serra do Soajo a Serra Amarela ve střední a západní části parku. Dosahují výšky 1300–1500 m, nejvyšším vrcholem je 1545 m vysoká Nevosa přímo na státní hranici. Okrajové části parku tvoří dvě náhorní plošiny: Castro Laboreiro na severovýchodě a Mourela na jihovýchodě. Park je bohatý na divokou faunu a je součástí evropské sítě chráněných území Natura 2000. Ačkoli je plocha parku o necelou polovinu větší než rozloha Prahy, žije zde jen devět tisíc lidí. Více než tretina z nich bydlí ve vesničkách s méně než padesáti obyvateli, které tvoří pár zemědělských stavení s okolními terasovitými políčky a nezbytný kostelík na návsi.


Jak se tam dostat

Do NP Peneda-Geres jezdí autobus z Bragy do lázní Geres. V parku funguje autobusová doprava do měst Soajo a Lindoso. Spoje jsou ale dost řídké, nejlepší je půjčit si auto. Do parku vstoupíte nejlépe z výchozích bodů, kterými jsou města Geres, Mezio a Lamas de Mouro. Jsou zde informační střediska, kde dostanete plánky tras po parku a dozvíte se i o možnostech ubytování či sportovních aktivitách. Park protíná několik turistických stezek.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články