Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Populační boom hapa

populacniboom kopie.jpg
Autor článku: Eduard Freisler, Čtvrtek, 16. února 2012
Autor fotografií: Profimedia.cz
V Americe žije stále více lidí se smíšeným rasovým původem. Podle předpovědi demografů počet multirasových lidí dále dramaticky poroste. Optimisté tak sní o americké transcendentální rase, která by mohla vytvořit daleko harmoničtější společnost. Skeptici se naopak obávají ztráty původních kultur a zániku tradic. Multirasovost by podle nich mohla přispět k novým konfliktům. Přesto data dokazují, jak obrovský posun země v otázce rasy zažívá.

Když se černošský muž na jihu USA kdysi opovážil pootočit za bílou ženou, mohl být přímo na ulici zbit, či dokonce zlynčován davem bělochů. Mnozí z nich černochy považovali za zdegenerovanou rasu. Xenofobii a rasismus často doprovázely fantaskní pověry o černošské „neukojitelné sexuální agresivitě“. Část bělošské elity rovněž poukazovala na nízký intelekt černochů. Další z důvodů, proč Afroameričan nebyl hoden ani kradmého pohledu do tváře bílé dívky. Že by černoch s běloškou měl dokonce milostný vztah a přivedli na svět potomka, bylo něco nemyslitelného. O manželství ani nemluvě. Ostatně rasově smíšená manželství byla nejen na jihu zakázána ještě koncem 60. let minulého století. Dnes jsou tyto doby dávno pryč. Podle celonárodního sčítání lidu z roku 2010 i konzer­vativní jižanské státy jako například Mississippi vykazují multirasovost. „Stát magnolie“ je přitom v kolektivní paměti stále spojován s otroctvím. Vždyť například těsně před občanskou válkou v druhé polovině 19. století v Mississippi žilo téměř 450 tisíc otroků z celkového počtu necelých 800 tisíc obyvatel státu. Rovněž léta segregace dodnes zanechávají citelný šrám. Nejohavnější tváří tohoto období bylo lynčování. Legendární jazzová zpěvačka Billie Holiday například nazpívala v 60. letech píseň Divné ovoce – rozuměj nehybná těla černochů, které na stromy věšel bělošský dav. Běloši si dokonce pod těmito přírodními šibenicemi dopřávali piknik. Rada černochů tak raději před tímto terorem prchala na sever do liberálnějších velkoměst.

V Mississippi se ale dnes k více než jedné rase hlásí stále více lidí, což znamená, že dříve oddělované rasy se dnes nejen stýkají, ale doslova spojují. Průzkum v Mississippi zaznamenal až 70procentní nárůst lidí s multirasovými kořeny. Další jižanské státy jako Georgie, Tennessee či Kentucky přišly s 80procentním nárůstem. Severní Karolína dokonce hlásí 99 procent. Počet lidí s multirasovým původem od roku 2000, kdy lidé v Americe mohli poprvé v dotazníku zatrhnout více než jeden rasový původ, v celonárodním průzkumu vylétl o 35 procent. Multirasoví lidé jsou tak dnes v USA nejrychleji rostoucí demografickou skupinou vůbec. Hispánský populační boom je sice ještě vyšší, jenže počet Latinos roste především díky obrovské imigraci z Jižní Ameriky a Karibiku.

Pro člověka, jemuž v žilách koluje krev více ras, se vžil havajský pojem hapa, zkratka ze sousloví hapa haole. V překladu hapa znamená něco jako poloviční nebo polovina.

Průkopnická Havaj

Podle odhadu bude tato etnická skupina v roce 2050 v Americe dominovat. Přibývají ale i Asiaté, Východoevropané, Afričané i Arabové. Tyto imigrační vlny tak logicky stimulují multirasovost. Podle výsledků sčítání lidu jsou dnes nejčastějším smíšeným párem běloši a černoši, na druhém místě běloši a nespecifikovaná rasa. Za tímto termínem se skrývají Hispánci, které průzkum nepovažuje za rasu, ale etnikum. Třetí místo obsadili běloši a Asiaté. V závěsu za nimi jsou potom běloši a původní obyvatelé Ameriky, tedy indiáni. Jak ukazují data, rasový mix se liší stát od státu. Ve výše uvedeném Mississippi mezi nejčastější rasově smíšené páry patří běloši a černoši, v Oklahomě nejvíce smíšených rodin zakládají běloši a původní obyvatelé Ameriky, na Havajských ostrovech zase Asiaté čili ostrovní domorodci a běloši. Havaj si stále udržuje první místo v nejvyšším počtu multirasových lidí. Sčítání lidu říká, že z celkové populace tohoto státu tu žije 23 procent lidí hlásících se k dvěma a více rasám. V Americe se dokonce pro člověka, jemuž v žilách koluje krev více ras, vžil havajský pojem hapa, zkratka z původního sousloví hapa haole. V překladu znamená hapa něco jako poloviční nebo polovina. Termín původně odkazoval na člověka, jenž byl napůl běloch a napůl původní obyvatel Ameriky.

Vyšli ze stínu

Data rovněž ukazují na další neméně zajímavý trend. Lidé s více než „jednou krví“ se nezdráhají ke svému rasovému původu hlásit. Doslova řečeno vyšli ze stínu. To není případ Havaje, která se svou rasovou rozmanitostí pyšní a láká svou „exotickou tváří“ na ostrovy davy turistů. Jen pro zajímavost, list The New York Times přišel nedávno s průzkumem, který si dal za cíl odhalit, jaké umění dominuje v daném státě. Na Havaji to jsou fotografové, kteří jsou zde inspirováni nejen přírodními krásami, ale rovněž rasovou rozmanitostí. Demografové ale poukazují na jakousi rasovou emancipaci ve státech jako Mississippi. V tomto dnes jednom z nejchudších států Ameriky vzrostl za poslední dekádu počet obyvatel jen o 3,8 procenta, což znamená, že za multirasovým populačním růstem nestojí imigranti. „V případě Severní Karolíny vidíme velký příliv Hispánců a Afroameričanů, kteří tak společnost mění zvenku. V Mississippi sledujeme něco jiného, zde jde o změnu zevnitř,“ komentuje průzkum sociolog William H. Frey z Brookings Institution.

Takzvaní Freedom Riders neboli Jezdci svobody. Šlo o uskupení mladých studentů černé i bílé rasy, kteří bojovali za práva Afroameričanů v 60. letech.

Za důvodem, proč se kdysi k rasové bohatosti lidé nehlásili, jsou především rasistické motivy, s nimiž se v minulosti průzkum prováděl. Cílem totiž bylo „odhalit přítomnost cizí (rozuměj černošské) rasy“. Pokud v žilách určitého člověka kolovala černošská krev, znamenalo to pro dotyčného kastaci neboli zařazení do nižší společenské třídy, která neměla nárok například na prestižní univerzitu či dobře placené pracovní místo. Tento svět byl vyhrazen „čistě bílým lidem“. Emeritní profesorka Kolumbijské univerzity Alice Pifer, která se rasové problematice dlouhodobě věnuje, uvádí ještě dva důvody tohoto rasového dělení – snahu o zachování rasové čistoty a ekonomický zájem. „Část bělochů věřila ve svou rasovou nadřazenost a zasazovala se o to, aby jejich rasa zůstala neposkvrněna. I pouhá kapka černošské krve byla podle nich znečištěním,“ řekla mi Pifer. Ekonomický důvod pak podle ní sahá až k letům otroctví. „Pokud byl dotyčný člověk označen za černocha, znamenalo to pro otrokáře novou pracovní sílu,“ dodala profesorka.

Pravidlo jedné kapky krve

A bílá většinová společnost dělala všechno proto, aby černošskou krev „odhalila“. Sčítání lidu prováděné v roce 1890 například vytvořilo kategorie „černošská čtvrtina“ a „černošská osmina“. I to stačilo k tomu, aby byl člověk označen za „méněcenného černocha“. V roce 1930 autoři průzkumu zavedli takzvané pravidlo jedné kapky. Pokud byl dotyčný „usvědčen“, že má v žilách byť jen nepatrné množství africké krve, byl rovněž označen za občana druhé kategorie. Existovali dokonce rasoví odhadci, kteří rasový původ člověka jen pouhým pohledem. Především se ale rasové kořeny daly vysledovat z rodného listu, dochovaných záznamů z období otroctví, z policejních dokumentů či dřívějších sčítání lidu. Například to úplně první z roku 1790 obsahovalo kolonku s nadpisem „počet otroků“. Podobné degradaci byli vystaveni i Asiaté. Ti sice nebyli otroky, ale americké úřady je řadily do jedné skupiny. Číňané, Japonci a Korejci například patřili do kategorie nesoucí název „Mongolové“. Jednotlivé asijské rasy byly odlišeny podle země původu až o sto let později, v roce 1890.

Stánek s ručníky na trhu v Atlantě. Symbol Jihu tu visí hned vedle obrázku Martina Luthera Kinga.

V roce 1970 měli lidé v Americe při vyplňování formuláře pro sčítání lidu na výběr jednu rasovou kategorii. Až s příchodem roku 2000 se obyvatelé USA mohli začít hlásit k multirasovosti. Americká veřejnost tak tehdy zjistila, že v zemi žije sedm milionů lidí s multirasovými kořeny, tedy něco málo přes dvě a půl procenta. O deset let později tato skupina již čítá téměř jedenáct a půl milionu lidí. Demografové přitom předpovídají, že kolem roku 2050 bude jeden z pěti Američanů smíšeného rasového původu…

Socha na památku černých Američanů oběšených v 60. letech.

Multirasovost Ameriky není ale jen záležitostí statistických čísel průzkumu, trend je zjevný i ve společnosti. V kampusech mnoha univerzit například vznikají multirasové kroužky, objevují se filmové festivaly zaměřené na fenomén vícerasovosti a na webu lze najít multirasovou seznamku. A i když je na jihu stále vzácností zahlédnout na ulici černo-bílý pár (na jihu dosud existuje jakási neviditelná segregace, jsou tu například vysloveně jen černošské či bělošské kostely), něco takové se zde přece děje. Nejde jen o rande, takový pár dnes může beze strachu či studu spřádat sny o tom, jak na svět přivede dalšího hapa, a rozšíří tak stále početnější multirasovou skupinu Američanů.


Lovingovi versus Virginie

untitled_1345_jpg_4f3cc1d9cc.jpg

Stovky let byla ve většině států Ameriky zakázaná rasově smíšená manželství. V 50. letech minulého století se ale na scéně objevil pár, který vše změnil. Multirasovost mohla začít vzkvétat.

Jejich příjmení v překladu znamená „milující“. A byla to právě síla vzájemné lásky, která je zprvu přivedla do vězení, poté do vyhnanství a nakonec až k Nejvyššímu soudu. Zde se černoška s indiánskou krví Mildred Dolores Loving (za svobodna Jeter) a běloch Richard Perry Loving postavili státu Virginie. Prokurátor je obvinil z trestného činu porušení zákona, který striktně zakazoval rasově smíšená manželství. Zákon byl sepsán již v roce 1662, kdy se Virginie stala po Marylandu druhým státem Unie, který toto nařízení uzákonil. Brzy následovaly další státy, celkově jich bylo na šestatřicet. Obhajobou Lovingových bylo obyčejné právo na štěstí. Manželé po vleklé soudní bitvě nakonec slavili triumf. Soudci Nejvyššího soudu se jednomyslně, v počtu 9 ku 0, přiklonili na jejich stranu. Stalo se tak v červnu roku 1967. Dnes legendární proces vedl k odstranění posledního reliktu rasově segregované americké společnosti, tedy alespoň na poli zákona a práva. Nejvyšší soud totiž zákon o nelegálních manželstvích rasově odlišných jedinců označil za protiústavní. Rozhodnutí se musely podřídit všechny státy Unie.

Pro Lovingovy vše začalo o devět let dříve, v červnu roku 1958. Pár, který očekával svého prvního potomka (Lovingovi měli nakonec tři děti), se rozhodl k sňatku, jak tomu kázal dobrý mrav. Museli ale pryč z Virginie, aby se vyhnuli trestnímu stíhání za porušení rasového zákona. Lovingovi byli oddáni ve Washingtonu, kde žádný takový zákon neexistoval. Krátce nato už byli opět doma ve Virginii. O pět týdnů později ale novomanžele uprostřed noci probudili tři policisté, kteří vtrhli přímo do jejich ložnice. Následovala scéna během let hojně popisovaná jak Mildred, tak Richardem. Když se šerif rozkazovačným tónem Richarda otázal, kdo je žena, se kterou byl v posteli, sama Mildred odpověděla: „Jsem jeho žena.“ Richard ukázal na certifikát oddacího listu, který zarámoval a pověsil na zeď přímo nad postel. Šerif, který jim svítil do očí baterkou, ale stroze odpověděl, že ve Virginii je certifikát jen cárem papíru. Oba byli té noci zatčeni, Richard za mřížemi strávil jednu noc, Mildred hned několik. Novomanželé se rozhodli přiznat svou vinu, aby snížili trest na minimum. Lovingovi byli podmínečně odsouzeni na jeden rok s tím, že se do Virginie nesměli spolu (nebo nezávisle na sobě ve stejný čas) vrátit během následujících pětadvaceti let. Lovingovi zaplatili každý 36 dolarů a 29 centů za soudní poplatky a odjeli znovu do Washingtonu. Soudce Leon L. Bazile jim řekl: „Dokud budete naživu, nebudete ničím jiným než kriminálníky.“ Poté ještě dodal, že „pokud by Bůh zamýšlel mísení ras, neposlal by černochy a bělochy na odlišné kontinenty“. Lovingovi (Mildred bylo tehdy pouze 18 let, Richardovi 24) ale v hlavním městě strádali steskem po rodině, přátelích a po domě s výhledem na zalesněné straně Virginie. Inspirována hnutím za rovnoprávnost černochů vedeným Martinem Lutherem Kingem naoznačili psala Mildred dopis Robertu Kennedymu, tehdejšímu ministru spravedlnosti, ve kterém mu jejich situaci zevrubně popsala. Kennedy jí odepsal s tím, že se má o pomoc obrátit k organizaci nesoucí název Americká unie za občanská práva (ACLU). Lovingovi tak učinili, najali si zde právníky a vydali se na zteč do Virginie. To už se psal rok 1963.

Žádný strach před institucí, nyní tu před virginským soudem stáli dva mladí odhodlaní lidé s týmem právníků. Začala zdlouhavá soudní pře, která nakonec o čtyři roky později rozhodla ve prospěch Lovingových na půdě Nejvyššího soudu. Richard Loving rok před vynesením rozsudku časopisu Time řekl, že se svou ženou pouze bojoval za právo na osobní štěstí. „Měli jsme na mysli i osudy ostatních lidí, ale neděláme to proto, že to někdo měl udělat a tím někým jsme chtěli být my. Děláme to kvůli sobě,“ citoval ho tehdy časopis. Richard, který svým právníkům na počátku soudních tahanic mimo jiné řekl, že svou ženu chce „milovat také v rodné Virginii“, nakonec tedy dosáhl svého. Osud tomu ale chtěl, aby manžele rozdělila tragédie. Richard v roce 1975 zemřel na následky autonehody. Mildred svého muže přežila o plných 33 let, než v květnu roku 2008 podlehla zápalu plic. Až do konce svého života si ale uchovávala rebelského ducha a smysl pro sociální spravedlnost, když se otevřeně zasazovala o zrušení zákona, který dnes zakazuje manželství párům stejného pohlaví.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články