Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Poničený klenot Kosova

78-001.jpg
Jakub Hloušek, Pátek, 29. prosince 2006
„Víno pije mocný car Stěpán, v Prizrenu, městě bělostném…“ Už kdysi dávno básník neskrýval svůj obdiv k městu rozprostřenému v místech, kde se holá rovina kotliny Metohija střídá s nebetyčnou hradbou severního okraje drsné Šar planiny. Urození cestovatelé jej na stránkách svých zápisníků označují jako „Malý Cařihrad“.

Zmíněná pitka se zcela jistě odehrála na prizrenském hradě někdy v první půli čtrnáctého století, kdy odtud panovník Stěpán IV. Dušan řídil rozlehlou srbskou říši. Pro lahodný mok nemusel samozřejmě putovat nikam daleko, vždyť blízké okolí rodí proslulý kosovský Merlot. Určitě si ho vychutnávali i poživační Římané, kteří v počátcích letopočtu stáli u zrodu sídla. Tehdy se ovšem jmenovalo Theranda. Zatímco zdi hradu v průběhu staletí zešedly, omítky pitoreskních domečků čtvrti Podkaljaja, zakletých do labyrintu příkrých uliček podhradí, rozkvetly pestrými barvami. Na scénu vstoupili noví vladaři a ke zvonicím pravoslavných chrámů přibyly štíhlé minarety mešit. Říčku Bistrici překlenul ladný kamenný most a svůj svatostánek získala i nepočetná skupinka albánských katolíků. Zkrátka – Prizren nikdy nestál na periferii dění. Nastala ale také období, kdy místní obyvatele zachvátila nejistota válek a nepokojů. I takové časy poznamenaly tvář Prizrenu. Naposledy se tak stalo před dvěma lety a jejich jizvy dosud čas nezahojil.

Pro Srby je Kosovo symbolem státnosti, ale ze stejného důvodu k němu mohou upírat své naděje i Albánci. Právě tady se během druhé poloviny 19. století zrodila tzv. Prizrenská liga – shromáždění albánských buditelů, jež vyústilo v protitureckou vzpouru a první pokus o zformování albánského státu. Zrekonstruované skromné stavení, kde se zasedání odehrálo, dnes slouží jako památník. Zato současná, lehce přehnaná renesance albánského vlastenectví je tu cítit na každém kroku: všudypřítomné červeno-černé vlajky tvoří nedílnou součást sortimentu většiny trafik, výšivky „pseudolidových“ slavnostních oděvů obohatily černé orlice. Za výkladem kloboučnictví zase vidíme tradiční bílou albánskou plstěnou čapku – plis. Vzdáleně připomíná půlku vajíčka nebo oblý hrníček bez ucha. Nosí ji zde takřka všichni muži, kteří dovršili padesátý rok. Přesně takový suvenýr sháníme. Během zkoušení před zrcadlem prodavačka stěží zadržuje záchvat smíchu.

Zneuctěné chrámy

Závěr minulého století byl v Prizrenu dost dramatický. Nejprve srbské formace vyháněly albánské civilisty a ničily muslimské památky, o pár let později, v březnu roku 2004, se naopak hněv obrátil vůči Srbům. Tehdy vzplála takřka celá Podkaljaja.

Procházíme osiřelými uličkami plnými odpadků. Z bývalého bohosloveckého semináře zůstalo pouze obvodové zdivo, blízké prázdné dvorky zarůstají plevelem. Okolo některých domků se vinou zábrany z ostnatého drátu, jiné se pod tíhou ohořelých krovů změnily v trosky. U jedné z branek posedávají na chodníku dvě asi šestileté děti. Před sebou mají krabičku s petardami, které nabízejí ke koupi náhodným turistům… Zkoušíme se vyšplhat k prizrenské dominantě, středověkému chrámu sv. Spasitele. Stejně jako další významná zdejší svatyně, katedrála Panny Marie Ljevišky, právě zapsaná na Seznam světového přírodního a kulturního dědictví UNESCO, byl během nepokojů těžce poškozen. Vstupu na chrámovou plošinu bohužel brání kovový plot. Za ním se ukrývá kulometné hnízdo německých vojáků. Těžko by hledali vhodnější místo. Odtud mají dokonalý přehled a město na dostřel.

Křižovatka národů

V prizrenských ulicích na rozdíl od valné většiny kosovských měst neuslyšíte jen albánštinu. Vysvětlení je zcela prosté. Prizren obývá početná komunita Bosňaků. Právě Bosňačky nejvíce dodržují pravidla islámu a většinou mají vlasy zakryté šátkem. Nedaleké a obtížně přístupné trojmezí Kosova, Albánie a Makedonie ukrývá horské vesničky osídlené tzv. Goranci – svéráznou mírumilovnou skupinou slovansky hovořících muslimů, těžce poznamenanou minulými konflikty. Západně od města v okolí obce Štrpce žije srbská enkláva. Není možné opominout ani významnou tureckou komunitu. Turečtina je na prizrenské radnici třetím úředním jazykem – vždyť poslední osmanští vojáci opustili zdejší končiny až roku 1912.

Exotický kotel

Z autobusu jsme se společně s ostatními cestujícími vysoukali uprostřed rušné třídy. Hlavní nádraží totiž zcela nepochopitelně leží až na samém kraji stotisícového města. V hustém provozu se prodírají smečky toulavých psů, s vozidly luxusních značek kontrastují „pojízdné cirkulárky“ pomocníků trhovců s palivovým dřívím. Svým vzezřením i rachotem připomínají technické experimenty našich venkovských kutilů z dob, kdy malotraktor patřil k nedostatkovému zboží. O ulici dál parkuje obrněné vozidlo bundeswehru, výrazně označené německým válečným křížem. Za kulometným pásem vidíme nehybného vojáka. Chceme si ho vyfotografovat, ale on naši touhu po snímku rázně zchladí.

Míjíme nablýskané obchody plné značkového zboží. Obklopují je tmavé dílny, kde jsou lidské ruce stále ještě hlavním nástrojem. Vůně rožněných specialit, stejně jako výklady cukráren s čerstvou baklavou (závinem plněným směsí vlašských ořechů a medu), nám připomněla, že se přiblížil čas oběda. Ale pozor – gastronomický zážitek se nemusí obejít bez následků! Stačí pohlédnout do masny, kde za rozpáleným sklem celý dlouhý den visí stažené ovce. Navíc se nelze spolehnout ani na zdejší chladicí zařízení – generátor stojící před každou hospodou naznačuje, že výpadky elektrické energie jsou tu časté.

Pozvolna si vychutnáváme atmosféru středu města. Obdivujeme velkolepé turecké lázně – hamam, považované za nejkrásnější na území bývalé Jugoslávie, a také mohutnou mešitu paši Sinana, starou tři sta let. Dokonce se nám podařilo objevit pravoslavný kostelík, který nepoškodila válka. Jeho nízká kopule vykukovala ze zeleného dvorku uprostřed městské zástavby. Od okolního světa je ale dnes pro jistotu oddělen masivní zábranou.

Prizren, město s bohatou historií, pestrou kulturou, domov mnoha národů, navzdory válečnému drancování a bombardování žije dál. Následky traumatických událostí však budou patrné zřejmě ještě dlouhý čas.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články