Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Poklady „italského“ Švýcarska aneb Co skrývá kanton Ticino

110-1.jpg
Autor článku: Petr Fero, Pondělí, 18. dubna 2011
Autor fotografií: Petr Fero
Je tu o kousek tepleji, žije se tu trochu pomaleji a spíš než německy se tu domluvíte italsky. A přece tu vládne pověstný švýcarský pořádek. Zveme vás na exkurzi do jihošvýcarského kantonu Ticino.

Z Curychu sem pojedete přes švýcarské velehory tři hodiny, zatímco z Milána zabere cesta italskou Lombardií nanejvýš hodinu. Vlastně je to div, že se Ticino stalo před více než dvěma sty lety součástí Švýcarské konfederace. Jižní slunný kanton je odříznutý ze všech švýcarských stran vysokými štíty Alp, přístupové průsmyky bývají víc než půl roku uzavřené a první spolehlivé celoroční spojení od Curychu se otevřelo teprve v roce 1882 v podobě gotthardského železničního tunelu. Mimochodem, silničního tunelu se tu motoristé dočkali ještě o dalších sto let později!

Výhled z jezerní promenády v Luganu na homoli vrcholu Monte San Salvatore leckomu připomíná brazilské Rio.

Železnice vítězí

Vlaky zůstaly hlavní spojnicí Ticina se Švýcarskem dodnes. A není to ledajaká trať. Gotthardská dráha, stoupající z nížin kolem Curychu k patnáctikilo­metrovému horskému tunelu vykutanému výš než 1100 m nad mořem a pak padající zase zpět do údolí Ticina čili někam ke 300 metrů, patří k nejkrásnějším železnicím světa. V 19. století dokázali inženýři svůj projekt sestávající z desítek kilometrů odvážných ramp, viaduktů či točitých tunelů včlenit do alpské krajiny tak dokonale, že se stal její přirozenou součástí. Dnes byste dokonce řekli, že bez drážních staveb by tahle krajina byla jaksi neúplná.

Jaký je to kontrast s dálnicí, stavbou o sto let mladší, jež tu působí jako drzý, rozpínavý vetřelec! A ke všemu bývá ještě věčně ucpaná – gotthardský silniční tunel se totiž z přístupové čtyřproudé dálnice zužuje během vrcholových 15 kilometrů v útrobách alpského masivu jen do jednoho pruhu v každém směru. Jistě, je tu také možnost Alpy z Curychu do Lugana za pár desítek minut přeletět a za jasného dne to bývá z malého vrtulového letadélka náramný vyhlídkový let vrcholící dobrodružným přistáním mezi horami v okolí Lugana, přesto tu železnice je (a zůstane) jasnou jedničkou. I proto, že kolejová doprava mezi Curychem a Luganem už za pár let o hodinu zrychlí. Stavbaři loni prorazili po celé délce nový, bezmála šedesátikilometrový gotthardský tunel pro rychlovlaky, jenž by měl být zprovozněn zhruba do pěti let.

Gurmánem v kraji slunce

Jakmile překonáte Alpy cestou ze severu na jih, ten rozdíl poznáte, jen co se nadechnete. V Ticinu bývá o poznání tepleji než ve zbytku Švýcarska. A pokud je na severu oblačno či deštivo, tady máte značnou šanci na sluneční paprsky. A s těmi se pojí i „slunná“ gastronomie. Stačí vystoupit z vlaku v Luganu, přeskočit přímo na nádraží na pozemní lanovku a sklouznout za dvě minuty dolů k jezeru, na jehož promenádě prakticky nekonečná fronta mlsounů okupuje stánky s parádní italskou zmrzlinou. Přijíždíte-li hladoví, nemusíte ani spěchat dolů na nábřeží -italskou polévku minestrone i gurmánské rizoto dostanete třeba v restauraci hned naproti železniční stanici. A ještě si pochutnáte s nenapodobitelným výhledem na město a jezero v údolí, obložené zvláštními kopci ve tvaru homole.

poklady__italsk_ho___v_carska_aneb_co_skr_v__kanto_4d94498073.jpg

Ta scenerie dost připomíná brazilské Rio de Janeiro, jen moře a socha Ježíše na vrcholu tu jaksi chybějí. Jakkoli je Lugano slunné, osázené palmami a prodchnuté jižanskou pohodou, pořád ještě je to poměrně rušné město s hustou dopravou a přehršlí kavárenských stolků, o něž místy člověk v křivolakých uličkách téměř zakopává. Co takhle zkusit Locarno? I tady stojí v podloubí kamenných domů v centru města zmrzlinářské stánky, i tady rostou palmy a výborně se tu vaří. A ještě se tu báječně bydlí v penzionu Olanda. Lehce omšelý hotýlek o deseti pokojích, trůnící na terasách vysoko nad městem, nabízí nebezpečně dobrou kuchyni, podávanou navečer pod širým nebem (přesněji řečeno pod pergolou obrostlou vinnou révou na vyhlídkové terase). Úderem na kravský zvonec vás k jídlu přivolá zemitá německá majitelka, jež tady osobně vaří, pere, uklízí, kasíruje, neustále popíjí, kouří jednu od druhé a ještě stíhá bavit hosty. A ty slaďounké hrozny, co vám rostou nad hlavou, vám podá k večeři (anebo klidně i k snídani!) místo dezertu.

Skok agenta 007

Locarno má jednu velkou výhodu – vzhledem ke své poloze představuje ideální základnu pro výlety do pohádkových ticinských horských údolí severně od města. Právě zde, na březích říček Maggia a Verzasca, se skrývají možná největší poklady švýcarského jihu. Jeden důvěrně znají i fanoušci věhlasného britského agenta 007 Jamese Bonda. Jenže dokud osobně nepřijedou k přehradě Vogorno, žijí ve filmovém bludu, že se jedná o jakýsi supertajný ruský ústav chemických zbraní.

Kdepak, zahajovací scéna bondovky Zlaté oko vznikla právě tady, na vysokánské přehradní hrázi v ústí údolí Verzasca. Skok na laně, který ve filmu v podání Pierce Brosnana představuje velkolepou zahajovací scénu, můžete zažít i vy. Stačí zaplatit necelých tři sta franků a sebrat odvahu skočit do víc než dvousetmetrové hloubky. Volný pád trvá zhruba sedm vteřin! Pro méně kurážné návštěvníky se v tomhle údolí nabízí další skok jen o pár kilometrů výš nad přehradou, proti proudu říčky ve vísce Lavertezzo. Tam stojí středověký kamenný most se dvěma oblouky, zvaný Ponte dei Salti. Z něj se v létě vrhají do smaragdově průzračné říčky Verzasca s oblibou děti i dospělí. I tyhle skoky vám v žilách rozpumpují adrenalin na plné obrátky – voda v ledovcové říčce je totiž i na vrcholu léta ledově chladná.

Hra světel uvnitř moderního kostelíka architekta Maria Botty ve vísce Mogno v horách Ticina.

Kamenné vísky žijí

Z Locarna vyjíždějí nahoru do Verzascy pravidelně každou hodinu žluté poštovní autobusy a bývají naložené nejen turisty, ale i místními. Zdejší vísky, plné kamenných domů a kostelíků, nepředstavují navzdory historickému rázu žádné vymírající skanzeny, naopak jsou plné života. Téměř v každé obci najdete prosperující hospůdku (zde zvanou grotta), ve větších obcích fungují i jakési konzumy a na kostele v Lavertezzu, zrovna vedle onoho kamenného staletého mostu, visí rozpis letošních vojenských cvičení pro místní mladé muže.

Jestliže v údolí Verzasca vypadá život ještě celkem pohodově, v sousedním hlubším, delším a zčásti i divočejším údolí říčky Maggia vypadá život už dost drsně. Tedy ne v jeho dolní části – až do „střediskové“ obce Bignasco vládne civilizace, z Locarna totiž k místní poště pendlují neúnavně dlouhé kloubové autobusy. Zato přesednete-li v Bignascu na některý z minibusů vydávajících se sotva třikrát za den vzhůru do hor, možná se dočkáte od řidiče udiveného pohledu. Prázdný poštovní vůz má sice asi deset sedaček, ale vozí po křivolakých silničkách zjevně hlavně poštu.

Nad Bignasco už je vážně lepší vyjet autem. Minibus vás vyveze jen do obydlených částí údolí, přičemž ta pravá divočina začíná až nad nimi. Hranici „civilizace“ představuje oblast obcí Mogno a Fusio. Ta první je názorným příkladem nekonečného boje člověka a zdejších živlů. V roce 1986 zde kamenná lavina smetla půlku vsi i s kostelem, a tak tu deset let poté zbudovali nové „centrum“ včetně hypermoderního, a přece půvabného svatostánku z dílny věhlasného architekta Maria Botty.

Letovisko Ascona na břehu jezera Maggiore.

Mistr navrhl zdánlivě prostou válcovitou stavbu z bílého mramoru a šedé žuly, přičemž dojem z pruhů umocňuje za jasného dne ještě slunce pronikající dovnitř v šikmých pásech skleněnou střechou. Pan Botta si vůbec dokáže vyhrát, dalším příkladem originální horské boží stavby je kaple na vrcholu Monte Tamaro mezi Bellinzonou a Luganem. Fusio, vzdálené pár minut autem a půl hodiny pěšky, je konečnou autobusů a posledním trvale obydleným sídlem v údolí. Ale život je i nad ním. Teď dobrá rada: než se ho vydáte zkoumat, ujistěte se už dole v Locarnu, že máte v nádrži dost benzinu. Na překvapivě strmých cestách vysoko v horách drasticky roste spotřeba, ale natankovat není kde. Dá se tu vyjet nad dva tisíce metrů po cestě, která ve skutečnosti nikam nevede. Objedete několik jezer a přehrad, až skončíte na hrázi vysokohorské elektrárny Naret. Dál už to autem vážně nejde. Leda snad kdybyste se odvážili vyšlápnout sem na horském kole či po svých, můžete přes dvouapůltisícový průsmyk a horskou chatu Cristallina pokračovat do vedlejšího ticinského údolí.

Nejdostupnější atrakce

Ale abyste si Ticino užili, na to není nutné probíjet se do rozeklaných údolí či vysokohorských průsmyků. Přímo na rychlíkové železniční trati z Curychu leží hlavní město celého kantonu, historická Bellinzona. Díky unikátnímu systému opevnění najdete tohle sídlo zapsané na Seznamu světového dědictví UNESCO. A všechny tři městské hrady si můžete projít. V tom největším, Castelgrande, čnícím na skále nad náměstím přímo v centru, najdete i hradní restauraci s lákavou kuchyní. A z náměstí jezdí nahoru výtah. Na další dva menší hrady, Montebello a Sasso Corbaro, je však potřeba si vyšlápnout do celkem strmého kopce.

V Ticinu si můžete dokonce za jediné odpoledne obejít celé Švýcarsko. Celý stát v miniatuře vyrostl v obci Melide na hlavní curyšsko-milánské dálnici a železnici. Děti (i jejich tatínkové) tu se zářícíma očima sledují zmenšeniny všech možných švýcarských vlaků, ale třeba i Matterhorn velikosti dospělého člověka či curyšské mezinárodní letiště o rozměru dětského pískoviště. Areál má dva nezpochybnitelné hity: minivláček jezdící kolem dokola a pak nenasytné žebravé kapry v jezerech.

Ale hlavně – Ticino, to je kraj slunce. A tak není vůbec špatný nápad vydat se do italského Švýcarska prostě za letním koupáním. Letoviska na březích jezera Maggiore jako Ascona nebo Brissago jsou proslulá středomořským klimatem, daří se tu olivovníkům a fíkovníkům, ale i mexické agáve. Tady musí být radost žít.

Cáry mraků se vznášejí po jarní bouřce v údolí Maggia nad obcí Bignasco.

Jak se tam dostat

Nejlépe letecky: do Lugana se lze dostat pouze s přestupem v Curychu s aerolinkami Swiss, zpáteční letenka stojí zhruba od 5000 Kč. Nejbližší letiště pro lety rovnou z Prahy jsou v italském Miláně (přímé spoje provozují ČSA, Lufthansa, Easyjet a Wizzair, akční ceny už od 1000 Kč), případně v Curychu (ČSA, Swiss, zpáteční letenky od zhruba 4000 Kč).

Kde se ještě zastavit

Na samé severní hranici kantonu Ticino, vlastně už v Alpách, na cestě ke dvouapůltisícovému průsmyklu Nufenen, se krčí v údolí Bedretto víska Ronco, jejíž dominantou je rodinný hotýlek Chalet Stella Alpina (www.stellaalpina.ch). Kromě labužnické kuchyně tu hosty rozmazlují též v malém wellness centru, které představuje soukromá vířivka s výhledem rovnou z vany do horského údolí směrem k Ticinu. Z nádraží v Airolu sem dojede poštovní autobus za dvacet minut. Dva oblouky kamenného mostu Ponte dei Salti překračují v Lavertezzu blankytné vody říčky Verzasca.

Jak cestovat na místě

Pokud si na letišti nepůjčíte auto, pak pro dopravu nejen v Ticinu, ale po celém Švýcarsku se vyplatí takzvaný Swiss Pass – předplatní jízdenka na vlaky, autobusy, parníky i městskou dopravu, a navíc lístek do stovek švýcarských muzeí v jednom. V Česku jej prodává například Čedok (od asi 3500 Kč na čtyři dny). Detaily viz www.swisstravelsystem.ch. Jízdní řády veřejné dopravy ve Švýcarsku na www.sbb.ch.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články