Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Pohřbená duše města

018-000.jpg
Markéta Kutilová, Pátek, 3. Srpen 2007
Postavíme Bam nový a ještě krásnější! Tak zněla po zemětřesení v tomto jihoíránském městě prohlášení íránské vlády. Nový Bam měl stát do dvou let. Velká slova se ale s realitou příliš neslučují. Vyrostl tu jen stadion s mnoha tribunami a vládní budovy.

Obyčejní lidé žijí tři a půl roku po katastrofě stále v ruinách vlastních domů.

Na náměstí Svobody v Bamu stojí osm plastových maringotek. Kolem nich postávají a posedávají desítky lidí, další přijíždějí. Málokoho by napadlo, že právě zde sídlí psychiatrická ordinace. Hned po bazaru je nejrušnějším místem ve městě, které v roce 2003 srovnalo se zemí zemětřesení. Zahynulo při něm na čtyřicet tisíc lidí. Z těch, kteří přežili, trpí téměř polovina psychickými problémy. Roste i spotřeba drog. „Přesné statistiky nemáme, ne každý jde k lékaři. Já myslím, že v Bamu je to kolem čtyřiceti procent lidí,“ říká ve své ordinaci – jedné z maringotek – doktor Mohamed Háfezi. Ve frontě před ordinací převažují ženy, mužů je poskrovnu. „Ženy chodí k doktorovi více. Muže hůře přesvědčíte, že deprese je nemoc,“ vysvětluje psychiatr.

Hůře než po tragédii

Situace je nyní, tři roky po zemětřesení, ještě horší než těsně po katastrofě. U mnoha lidí se totiž až teď začíná plně rozvíjet posttraumatický syndrom. „Po zemětřesení si lidé věci ještě plně neuvědomovali. Nyní trpí těžkými depresemi, nespavostí, stavy úzkosti, nemají radost ze života, nemají energii ani chuť žít,“ vysvětluje Háfezi.

Podle něj někteří pacienti řeší svoji situaci i sebevraždou. Do ordinace však nepřicházejí jen lidé s depresemi, ale i ti, kteří jsou závislí na drogách a chtějí se léčit. V oblasti, která leží blízko hranic s Afghánistánem, je opium lehce dostupné. Jeho kouření bylo odpradávna součástí kultury bamských obyvatel. Po zemětřesení se však opium stalo spíše utěšujícím prostředkem. „Kouřil jsem ho denně, jinak bych to vůbec nezvládnul. Dům mi spadnul, půl rodiny umřelo. Vlastníma rukama jsem vyhrabal a na střeše auta odvezl do nemocnice deset svých sousedů,“ říká Hamid, který dodnes trpí těžkými depresemi. „Nic mě nebaví, nemám pro co žít. Už se nedokážu z ničeho radovat, nic mě netěší. Stavím nový dům, ale je mi to jedno,“ říká otec tří dcer. „Chtěl bych odtud pryč, odstěhovat se, ale nejde to, topíme se v dluzích.“ Spolu se vzrůstající spotřebou opia roste i počet lidí, kteří drogy berou injekčně, hlavně heroin. „Mnoho uživatelů drog se sem po zemětřesení přestěhovalo, neboť tu dostávali humanitární pomoc a policejní zátahy byly omezené,“ vysvětluje Háfezi, který své pacienty léčí metadonem. A úspěšnost? „Nepříliš velká,“ přiznává doktor. K uzdravení nemocných depresemi nepřispívá ani celková situace ve městě. Podle původních plánů íránské vlády na postavení nového Bamu měla být celá rekonstrukce hotová během dvou let. Avšak dnes, tři a půl roku po katastrofě, má situace k původním představám hodně daleko, i když podle vládních výkazů je už postaveno osmdesát procent města. Bohužel jsou to ale většinou jen státní budovy. Soukromé domy se teprve budovat začínají, a to jen některé. Lidé tedy stále z velké většiny bydlí v maringotkách o velikosti dvacet metrů čtverečních. Velké množství vládních budov postavily mezinárodní organizace, kterých do Bamu po zemětřesení přišlo devadesát šest z celého světa. „Z více než sta poničených škol jsou téměř všechny obnovené. Většinu postavily cizí organizace,“ říká ředitel Úřadu pro vzdělání Abdulreza Hossejní. Všechny mezinárodní organizace už z Bamu odešly, zůstali jen turečtí Homeopaté bez hranic. Tři ze škol, kam denně chodí stovky dětí, postavila i česká organizace Člověk v tísni. Pro bamské děti jsou školy jedním z mála klidných míst, kde mají čisto a hřiště.

I kliniku zde postavila organizace Člověk v tísni. Peníze na stavbu a vybavení, celkem osm milionů korun, dalo české ministerstvo zahraničí. Mezi lidmi je velmi oblíbená, neboť je nová a moderně vybavená.

Cizincem ve vlastním městě

V Bamu už stojí nové budovy pro státní úředníky i pompézní fotbalový stadion, na nějž přispěl velkou částkou fotbalový klub Bayern Mnichov. V jejich stínu působí situace obyčejných lidí o to tristněji. Ti dlouhou dobu nemohli své domy vůbec začít stavět.

Po zemětřesení totiž vláda rozhodla, že město musí být vybudováno jinak, podle nového plánu, a zakázala lidem domy obnovovat. Vystavěla osmnáct táborů, kde každá rodina dostala maringotku. Jenže sem přišlo mnoho chudých lidí z celého Íránu a situace se vymkla kontrole. Vloni proto byly kempy zlikvidovány, a to i přesto, že podle původních plánů mělo těchto osmnáct tisíc budek sloužit jako ubytovny pro turisty. Teprve vloni vláda lidem povolila obnovu vlastních domů.

Samozřejmě na původních místech. Plánovaná totální reorganizace města se nakonec neuskutečnila.

„Dostali jsme půjčku deset tisíc dolarů, z toho tři vracet nemusíme. Dům jsem postavil vlastníma rukama, přesto se topíme v dluzích, mám tři zaměstnání,“ říká Hamid, který pracuje jako řidič, zemědělec a obchodník s datlemi. Hamid by nejraději i s rodinou odešel pryč. Ale to si z finančních důvodů prostě dovolit nemůže. „Barák je zadlužený na třicet let. Zůstane to navždy jen mým snem,“ říká Hamid.

Bamští starousedlíci se většinou shodují v tom, že jejich město je pro ně cizí, depresivní, mrtvé a nejraději by odešli pryč. Mnoho bamských rodin už také žije jinde. I přesto, že třetina lidí zahynula při zemětřesení a další tisíce odešly jinam, má dnes Bam ještě více obyvatel než před zemětřesením. Kvůli humanitární pomoci a levným drogám sem přišlo velké množství chudých či drogově závislých lidí z Íránu, ale také ze soudního Pákistánu a Afghánistánu.

Lépe se daří těm bamským starousedlíkům, kteří obnovili své obchody a služby. Jedním z nich je majitel malého hostelu pro turisty Akbar. „Hostel spadl, ale teď jsem zprovoznil tři pokoje a turisté se sem vracejí, ti sem přinášejí život. Bam miluji a neodešel bych,“ říká bývalý učitel Akbar. Pro turisty může být Bam zajímavým místem i nyní, po zemětřesení. Citadela, stará dva tisíce let, byla částečně opravena díky pomoci UNESCO a japonské vlády. I přesto, že navždy ztratila svou původní velikost, stojí za návštěvu. Stejně jako celé město Bam.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články