Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Podzemní Velký bratr

10-1.jpg
Milan Vodička, Úterý, 2. listopadu 2010
Konečně dobrá zpráva. Ale nebyli bychom to snad ani my lidé, abychom si to okamžitě nepokazili. V Chile se stalo něco velkého, ale my jsme z toho udělali cirkus.

Nejdřív se myslelo, že nemají šanci, ale pak se z třiatřiceti horníků uvízlých v chilském dole pod pouští Atacama stala nejoptimističtější událost roku. Jestli jste nad lidstvem už zlámali hůl, ukázalo se, že jste byli možná přeci jen trochu zbrklí. Lidé se ukázali v nejlepším světle. Spojili se a drželi při sobě jako Rychlé šípy – tam dole v hlubině a nahoře na povrchu. Ti dole ukázali obrovskou vůli žít, ti nahoře obrovskou solidaritu. Cynik by řekl, že v dnešním světě je to už vyprodaná komodita.

Zdálo by se, že v posledních letech už dokáže lidi spojit jenom to špatné – hádka o globální oteplování, strach z ekonomického kolapsu, terorismu a prasečí chřipky.Teď je spojila radost. Miliarda lidí se dívala, jak klece vyplivávají zachráněné zpět do života. A jak by se taky nedívala: jen BBC oznámila, že má na místě 26 novinářů. A byli jen kapkou v moři. V tom je ten problém.

Nakonec to skoro vypadalo jako vyhlášení Oscarů nebo přímý přenos finále mistrovství světa ve fotbale. Zdálo se, že jsme se dostali do bodu, kdy realita kopíruje televizi, ačkoliv by to mělo být přesně naopak. Ale teď to bohužel funguje takhle. Jsme zvyklí vidět všechno v přímém přenosu. Od války přes soulož a porod až po to, jak se žije v nepřístupné důlní chodbě při teplotě 37 stupňů. Namlouváme si, že musíme být informovaní, ale jsme jen šmíráci. Většinu těch informací nepotřebujeme.

Tohle bylo spíš jako Podzemní Velký bratr. Nejstrašnější bylo, že to tak brala i samotná média. Říkalo se tomu „největší podívaná“ a podobně. Jako by to už ani nebyla záchrana 33 lidí, kterým hrozila strašná a pomalá smrt, ale reality show vymyšlená pro větší sledovanost. Jako při každé reality show i tady pro samé sledování větších a větších detailů unikla podstata. Čím hlouběji jsme byli v podzemí, tím více jsme zapomínali na hluboké otázky, které za tím vším byly. Zlomek peněz, které byly potřeba na záchranu horníků, by stálo, kdyby se prosadilo, aby pracovali v bezpečnějších podmínkách.

To bylo šlo zařídit, kdyby předtím politici nasadili jen zlomek vlivu a energie, jaký potom vynaložili na tuhle neuvěřitelnou, lidsky krásnou záchranu. Nechci opravdu moralizovat, ale z toho se odvíjejí ještě širší otázky. Je skvělé, že tihle horníci jsou zachráněni. Ale kolik lidí zemře zbytečně, třeba hladem nebo banálními nemocemi, jen proto, že u toho není tisíc novinářů a není z toho celosvětová reality show, takže se nikdo nedozví, že by je zachránila jen trocha peněz. Ale jak říkám: nechci moralizovat. Tak to prostě je. Nikdy nelze spasit všechny. Jestliže záchrana chilských horníků je zpráva o stavu světa, tenhle přípodotek k ní patří taky.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Zkrátka

Komentáře

Přečtěte si další podobné články