Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Pod toskánským sluncem

104-1.jpg
Autor článku: Petr Lukeš, Pátek, 22. října 2010
Autor fotografií: Petr Lukeš · Profimedia
Florencie má 380 tisíc obyvatel, nepočítaně turistů a praská ve švech. To ale neznamená, že byste od návštěvy toskánské metropole měli upustit. Ať už se budete procházet touto kolébkou renesance, nebo se vydáte dále do kraje a navštívíte další toskánská města a jejich historické poklady, námaha se vám vyplatí. Zkuste třeba vyběhnout na vysoké věže San Gimignana – výhled po toskánské krajině je odtud neopakovatelný.

Obrazárna Uffizi a socha Davida jsou asi největší florentské „taháky“. Přesto by bylo těžkým hříchem minout slavný Duomo Santa Maria del Fiore neboli dóm Panny Marie Květné s přilehlým baptisteriem, hrobky těch nejslavnějších z rodu Medicejských v chrámu svatého Lorenza nebo náměstí Piazza della Signoria s dalším florentským klenotem – Palazzo Vecchio neboli Starou radnicí. Právě toto místo bylo dějištěm mnoha dramatických událostí. Jeho okna se stala také místem podobného masakru, jaký důvěrně známe z pražských dějin.

Florencie a její dominanty, z nichž nejvýraznější je Duomo Santa Maria del Fiore.

Florenťané místní defenestraci ovšem vylepšili tím, že svým obětem dali rovnou kolem krku oprátku a vlastní akt defenestrace tak vrcholil vysoko nad dlažbou náměstí oběšením. A jak ve středověku bývalo zvykem, mrtvoly tam visely pěkně dlouho. Ve Florencii se také dlouhá léta svářili guelfové a ghibellini, tedy straníci papeže a císaře, černí a bílí příslušníci městských cechů, Medicejští a jejich odpůrci z rodu Pitti nebo Pazziů. Město mělo i svého Husa, náboženského vizionáře Savonarolu, který po letech krutovlády nad Florencií skončil v plamenech přímo na náměstí.

Florencie dala Evropě renesanci a finančnímu světu podvojné účetnictví. Její bohatství, které umožnilo vznik kulturních pokladů nevyčíslitelné hodnoty, nebylo náhodné. Po staletí tu vzkvétala řemesla, obchod a o něco později i první bankovní domy. Florentské zboží a na prvním místě florentské sukno ovládlo Evropu. V každém významnějším městě bylo možné najít florentské zástupce, obchodníky a bankéře, kteří působili daleko za hranicemi Toskánska. Bylo jich tolik, že papež Bonifác VIII. jednou prohlásil, že Florenťané jsou pátým živlem: tam, kde je země, vzduch, voda a oheň, tam jsou dozajista i Florenťané. Toskánsko, to je ale také kraj lahodných vín jako Chianti, Brunelli a dalších slovutných odrůd.

Odbojná Siena

Mnoho lidí považuje Florencii za nejkrásnější město pod sluncem, ale je také spousta těch, kteří jednoznačně dávají před Florencií přednost Sieně. Třeba proto, že není tak zaplavena turisty. Nebo kvůli sienskému dómu – málokde mají totiž krásnější dům Páně. Původně měl být ještě větší, ale přišla strašlivá morová rána v roce 1348, která obyvatelstvo města zdecimovala, a tak bylo od odvážných plánů upuštěno. I tak je interiér sienského dómu úžasný: bohatě zdobené stropní malby, fresky po stěnách a mozaiky na podlahách. To vše rámuje barevný mramor v krémově bílé a zelené. Naprostým skvostem je pak Libreria Piccolomini, zdobená knihovna v levé lodi. Založil ji papež Pius III., který sem přemístil vzácné svazky z odkazu svého strýce papeže Pia II. Tím nebyl nikdo jiný než i u nás známý Eneáš Silvius Piccolomini, spisovatel, filozof a skvělý církevní správce. V mládí ale býval velký bouřlivák a frejíř. Když mu později, už jako papeži, vyčítali jeho nemravné chování a psaní v minulosti, odpovídal svým kritikům: „Na Eneáše neberte zřetel, nýbrž poslouchejte Pia.“ Jisté je, že mladý Eneáš byl v Sieně známý svým rozpustilým životem a odmítal dlouho, skoro do čtyřiceti let, vysvěcení – byť jen na jáhna.

V Sieně si nenechte ujít dramatický dostih Palio, který se na náměstí Il Campo běhá už po staletí.

Knihovna, která po Piccolominech zůstala, se ovšem dodnes řadí k sienským pokladům, i když se zde vystavuje jenom zlomek nejvzácnějších knih. Její stěny zdobí zlatem protkávané pestrobarevné fresky Bernardina Pinturicchia, zachycující vrcholné okamžiky životní dráhy Pia II. až k jeho poslední cestě do Ancony. Před dómem se tyčí vysoký sloup a na něm je vlčice s dvěma silnými kojenci, Romulem a Remem. Tento římský symbol uvidíte v Sieně častěji. Podle legendy založil totiž toto starobylé město na vysokém kopci uprostřed Toskánska Senius, syn jednoho ze zakladatelů Říma.

Siena staletí válčila s Florencií a její mnohem četnější nepřátelská vojska na hlavu porazila. Soupeření se neprojevovalo jenom na válečném poli. Nový dóm, jehož výstavbu překazil mor, měl být po dokončení větší než florentský. A také náměstí Piazza del Campo, připomínající svým tvarem a sklonem římský amfiteátr, je mnohem větší než ve Florencii. A když se na náměstí u radnice stavěla kampanila, slavná Torre del Mangia, stavitel dostal jasný příkaz: Musí být vyšší, než mají ve Florencii! A vskutku – sienská věž je vidět z daleka a má 102 metrů. Této výšky v Čechách dosahuje jenom plzeňská věž chrámu svatého Bartoloměje. Siena však nakonec mocenskému tlaku Florencie podlehla stejně jako všechny signorie, městské republiky v Toskánsku, s výjimkou Luccy.

Zběsilé Palio

Sieňané rádi vypočítávají, co všechno mají větší, vyšší a lepší než ve Florencii. Mají třeba svatou Kateřinu, světici, kterou uctívá celá Itálie i Evropa a Jan Pavel II. z ní učinil patronku Starého kontinentu. Jedinečné je ale v Sieně především Palio. Tento jedinečný závod na náměstí Il Campo se koná dvakrát do roka – 2. července a 16. srpna k uctění Panny Marie. Pochází z hlubokého středověku. Deset sienských městských částí, takzvaných contrade, zastoupených jedním jezdcem, soupeří ve zběsilém závodě po udusané hlíně na dlažbě náměstí o hedvábnou korouhev palio. Koně třikrát oběhnou obvod náměstí neuvěřitelnou rychlostí. Vyhrát může i kůň bez jezdce. Závod připouští všechny formy boje s výjimkou jediného pravidla – jezdec se nesmí dotknout otěží cizího koně. Tou dobou sem přijíždějí desetitisíce lidí, a tak je prakticky nemožné sehnat v Sieně ubytování.

Pienza s Bílou horou

Když se stal Eneáš Piccolomini papežem, rozhodl se, že musí něco něco udělat pro své rodiště. Malé provinční Corsignano chtěl proměnit ve výstavné město se sídlem biskupa. Začal s jeho přejmenováním na Pienza. S velkým spěchem dal postavit dóm, honosné rodové sídlo a radnici a vyzval své kardinály, aby přispěli ke zkrášlení jeho rodiště výstavbou nových paláců. Rodrigo Borgia, pozdější papež Alexander VI., tehdy vatikánský sekretář, dal ze svých peněz postavit další palác, přímo na náměstí. Měl sloužit jako rezidence příštích biskupů z Pienzy. I mantovský Gonzaga, kterého Pius odměnil za mnohé služby kardinálským kloboukem, si tu postavil své sídlo.

O městečko na kopci, uprostřed vinic a nedaleko pěstitelských bašt Montepulciano a Montalcino, není dnes velký zájem. Ze všech architektonických skvostů starých více než půl tisíciletí se těší největšímu zájmu ten nejkrásnější – papežský palác, který byl po staletí rodovým sídlem Piccolominů. Poslední mužský příslušník slavného knížecího rodu zemřel v druhé polovině třicátých let při leteckém neštěstí, jako pilot italského válečného letectva. Rozlehlému předsálí v prvním patře dominuje obrovské plátno s bojujícími vojsky pod mohutnou bílou horou. Tak pojal italský malíř památnou bitvu na Bílé hoře, o které slyšel jenom z doslechu. Velká bitva – velká hora. Zúčastnil se jí mladý toskánský důstojník, rytmistr Ottavio Piccolomini, pozdější maršál, říšský kníže a vysoký diplomat vždy věrně sloužící habsburskému domu. Po dalších bitvách třicetileté války zůstal už v Čechách na svém náchodském panství. Díky němu je pražská Bílá hora v papežském paláci uprostřed Toskánska nepřehlédnutelná.

Siena s Florencií odjakživa soutěží snad ve všem. Siena každopádně vítězí jako klidnější z této dvojice měst.

Volterra, sídlo Etrusků

Volterra stojí na vysokém kopci. Ať se k ní blížíte z kterékoli strany, tyčí se nad vámi do neuvěřitelné výše. Její hradby a mohutná pevnost, které dodnes slouží jako vězení pro těžké zločince, z ní učinily téměř nedobytné město. Zdejší Piazza dei Priori je nejzachovalejší středověké náměstí v Toskánsku a místní palazzo je zase nejstarší magistrátní sídlo a stalo se vzorem pro ještě mohutnější stavbu Palazza Vecchia ve Florencii. Nejslavnějším rodákem toskánské Volterry byl druhý římský biskup Linus, který stál v čele křesťanské obce v letech 67–76. Za svého nástupce si ho zvolil sám svatý Petr a v dlouhých dějinách církve je to jediný případ, kdy byl papež vybrán následnickým způsobem.

Také Linus zemřel mučednickou smrtí a byl pochován vedle Petra na Vatikánském pahorku. Na místě, kde stával jeho rodný dům, nechali Volterští postavit prostý jednolodní kostel San Lino. Tento papež, o kterém toho jinak moc nevíme, po sobě zanechal příkaz, že si ženy při náboženských obřadech musejí zakrývat vlasy. Toto nařízení nakonec platilo celých 1900 let. Volterra ovšem nabízí exkurzi do mnohem vzdálenější historie. Místní Muzeum Etrusků například obsahuje jedinečnou kolekci šesti set obdivuhodně zachovalých pohřebních uren vyřezávaných z alabastru nebo sopečného tufu s reliéfy na stěnách a poklopech. Alabastr najdete ve Volteře dodnes. Muzeum alabastru uchovává umělecké předměty z průběhu tří tisíciletí. Dílny a prodejny předmětů z alabastru tu najdete doslova na každém kroku.

Město věží

Překrásná toskánská pahorkovitá krajina leží mezi San Gimignanem a Volterrou. Cesty a silnice nevedou údolím, ale šplhají se přes kopce, ze kterých bývá nádherný výhled na širé okolí. Rychlost je tu omezena na 60 km v hodině a nesmí se předjíždět, takže se můžete bez rizika kochat. Kolem jsou vinice, sady i políčka se spoustou remízků, kde si užívají divočáci. První pohled na Gimignano je až omračující: zničehonic se před vámi na kopci objeví hradba vysokých věží.

Čtrnáct staveb, které se zachovaly ze středověku z původních více než sedmdesáti, je posledním obrazem toho, jak tady města vypadala před staletími, v dobách největší slávy. Každý významný rod musel mít jako součást svého městského sídla pevnou a vysokou věž. Čím byl bohatší, tím musela být věž vyšší a pevnější. A největší věž muselo mít samo město. Z jeho radnice se tedy tyčí Torre Podesta. Schody na vyhlídku u zvonice je raději lépe ani nepočítat. Poslední stupně připomínají spíše „špricle“ žebříku, ale z věže se otevírá neuvěřitelný pohled. Možná to je největší zážitek z Toskánska.

Překrásná zvlněná krajina, jemná a kultivovaná s vinicemi, zelenými cypřišovými háji a světlými kamennými stavbami s červenými střechami. Stejné věže měla kdysi také mnohem větší Florencie, vzaly ale zasvé v mocenských bojích mezi ghibelliny a guelfy. Největší koncentrace návštěvníků panuje na trase od brány San Giovanni stejnojmennou ulicí na Piazza della Cisterna, tedy „náměstíčko U kašny“. Ulice je lemována prodejnami místních lahůdek, především uzenin z divokých prasat. Kančí hlavy trčí z výkladů desítek krámků. Pozadu nejsou ani vinaři: slavná místní odrůda Vernaccia je bílé víno světle slámové barvy. Představuje příjemné zpestření v záplavě toskánských červených vín. Ať už si tedy domů z návštěvy po Toskánsku přivezete klobásu z divočáka, nebo jemné bílé, bude vám jasné, že tím váš vztah k této krajině uprostřed Itálie nekončí. Toskánsko není místo, kam se člověk nevrací.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články