Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Pod korsickou hladinou

126-1.jpg
Autor článku: Jaroslav Szymonik, Čtvrtek, 8. červnaec 2010
Autor fotografií: Jaroslav Szymonik
Chcete-li spatřit čisté vody plné života a spoustu vraků ukrytých pod mořskou hladinou, a přitom nemáte čas či prostředky na výpravu na druhý konec světa, zkuste Korsiku. Je to země potápěčům zaslíbená. V indigu mořských vod pod rudými skalisky srázných břehů najdete svědky dávných bitev i tragických nehod.

N a hladině moře se kolébá čerstvě nafouknutý člun a my vyplouváme za svým prvním podmořským cílem. Leží nedaleko městečka Santa Severa na východní straně Cap Corse. Azurová modř moře pozvolna tmavne, jak se blíží ploché písčité dno v hloubce 38 metrů. A na něm, doposud celistvý a s rozpjatými křídly, leží v porostech v proudu vlajících travin vrak amerického bitevního letounu P-47 Thunderbolt. Tato letadla, vyzbrojená účinnou artilerií dvacetimilime­trových kanonů a kulometů, jež doposud výhružně trčí z hran obou křídel, a s odolným pancéřovaným trupem chránícím pilota, byla za druhé světové války účinným ochráncem spojeneckých bombardovacích svazů ve vzdušných bojích o Itálii.

Loď La Pecorella navedl opilý kapitán přímo na útes.

Zde však byli vítězi Němci. Z polohy a zachovalosti stroje lze usuzovat na nouzové přistání na mořské hladině, čemuž odpovídá i utržený „ocas“ ležící opodál. Při přistání na vodní hladinu se „zvednutým nosem“ se zadní kormidla stávala účinnou brzdou, která se sice utrhla, ale zabránila převrácení letadla. Prázdný kokpit bez krytu pak dává naději, že pilot přistání přežil a stroj opustil včas. Teď bydlí v trupu a křídlech mořští tvorové, jejichž vyslanec – muréna – nás přišel dokonce přivítat.

Zbloudilá Ovečka

Další den s maskou na očích a šnorchlem v ústech pozorně sleduji dno ubíhající pod naším člunem. Po několika okruzích okolo majáku se dno zvedne a pod námi leží téměř ukázkový příklad potopení lodi… Je temná noc před čtyřiceti lety, skalisko uprostřed zálivu Porto-Vecchio, a 50metrová loď La Pecorella (Ovečka) je jako ona příslovečná ovce na porážku zavedena svým opilým kapitánem přímo na útes, aby pak později s dírou ve dně sklouzla zpět do hloubky dvanácti metrů. Výsledkem je dokonale zachovalý vrak. Její celistvý trup s vnitřní výztuhou mnoha tun ztvrdlého cementu, který osudného dne vezla, zde spočívá na dně ve vzpřímené poloze a je ideálním místem pro nenáročné ponory. Paluba potopené lodi v hloubce šesti metrů je hravě dosažitelná i při potápění na nádech, ponory zpestřují i bez většího rizika přístupné vnitřní prostory či palubní nástavba, kterou se dá proplouvat, a jejich dnešní obyvatelé a dodnes ladné a elegantní tvary lodního trupu dávají moře námětů fotografům.

Americký bitevní letoun Thunderbolt byl za druhé světové války nástrojem Spojenců ve vzdušném boji o Itálii.

Základna Barracouda

Vpodvečer nás vítají úzké uličky Bonifacia, nejjižnějšího a také nejkrásnějšího města Korsiky rozloženého na vápencové planině zakončené ze strany moře sráznými křídovými útesy. Tyto pak společně s úzkým zálivem sevřeným skalami, na jehož konci se nachází přístavní bazén, vytvářejí městu přirozenou ochranu. V marině, tak jako všude na světě, kotví honosné jachty bohatých světoběžníků, náš zájem se však soustředí na nabídku potápěčských služeb. Firem nabízejících výlety na okolní lokality je tady dost, ceny plnění láhví a také ponorů však odpovídají atraktivní poloze. Vpravo při sjezdu do města byla ale také základna, vzpomíná kdosi, a tak to jedeme zkusit ještě tam.

Základna Barracouda ve starém kamenolomu a její bodrý majitel Gérard splňuje veškeré naše potřeby a představy. Gérard neumí anglicky, my zase francouzsky, ale je to „starý mořský bastard“ a lidé od vody se nakonec vždycky a všude domluví, a ceny jsou tak rázem poloviční. A když Gérard zjistí, odkud jsme, usměje se, nalije všem po deci červeného a zatáhne nás do svého soukromého muzea. Tady vedle jiných exponátů našla své místo i starobylá dýchací technika z Československa…

Město kaniců

Nazítří vyjíždíme na palubě jeho potápěčského kutru na jih k národnímu parku Lavezzi, skalnatým ostrůvkům mezi Korsikou a Sardinií. Tentokrát není naším cílem „kovový šrot“. Drobné siluety skupiny lodí kotvících na obzoru se pozvolna zvětšují a za chvíli jsme na místě. Modrobílá vlajka už vlaje ve větru a označuje potápěče pod vodou.

Z písčitého dna v hloubce třiceti metrů vystupují zaoblené a na temenech holé kamenné kupy. Na jejich srázech hojně bují ultramarinové vějíře rohovitek a jejich barva se ve svitu lampy mění na zářivý purpur. A pak, pomalu a majestátně, vyplouvají na scénu hlavní protagonisté: mohutní kanicové. Francouzi jim říkají merou a dali jméno Merouville (město kaniců) celé podmořské lokalitě. Jak se blížíme ke dnu, vyplouvají z úkrytu skal další více než metrové ryby, až jsme jimi zcela obklopeni. Krouží okolo s tlamou plnou drobounkých zubů a jejich oči bez výrazu předstírají nezájem. Stačí však vytáhnout sáček se sardinkami, a v tu ránu nastává boj o žvanec. Po rybičkách se jenom zapráší a nakonec Leo kanice nakrmí holandskými párky z konzervy, které jsme prohlásili za nejedlé. Malé i velké ryby dorážejí ze všech stran, což vyláká z děr i dvě statné murény, které v tušení sousta doplní ansámbl tohoto podvodního cirkusu. Mají však smůlu a my za chvíli také – začíná nám docházet zásoba vzduchu.

V zátoce Mortoli

Následujícího dne necháváme za zády bílé útesy, abychom zamířili z jihu na severozápad, kde v zátoce Mortoli leží další vrak: dvoumotorový vrtulový dopravní letoun Vickers Viking s výpravou krasobruslařského týmu Holiday on Ice. Pro poruchu byl kdysi přinucen přistát na mořské hladině. Nouzový manévr dopadl šťastně a všem cestujícím se posléze podařilo dosáhnout břehu. Poněkud hůře jsme na tom dnes my s pokusy o nalezení vraku. Ten sice leží pouze ve 12metrové hloubce, ale balvanitá horská stezka, která jako jediná do zátoky vede, je pro naše auto nesjízdná. Abychom se na místo dostali po vodě, musíme z kempu u městečka Tizzano obeplout rozlehlý mys Capu di Zivia.

Po příjezdu do kempu ale docela fučí, a tak necháváme rozhodnutí o plavbě na následující den. Když je ráno moře klidné, v rychlosti naložíme člun a jedeme. Na špici mysu však proti nám zaduje východní vítr vršící z hladinového protiproudu krátké a ostré vlny, které nás zalévají studenou tříští. Motor ječí v plných obrátkách a člun se s námahou prodírá vpřed. Začínám uvažovat o obratu zpět. Pak, když člun stojí skoro na místě, se vítr náhle poněkud ztiší; cíl se začíná pozvolna blížit a „za rohem“ v zátoce je už moře opět docela klidné. Snažíme se tedy vyhledat polohu vraku pomocí GPS, získané souřadnice však ukazují na prázdné dno. Pak se objeví loďka s místním rybářem, kterého zaujal krouživý pohyb našeho člunu a ptá se, co hledáme. „Relitto aereo!“ Trosky letadla!

Vzpomínám si na italský výraz a s rozpaženými pažemi imituji letadlo. Rybář pochopí a ukazuje, abychom ho následovali. Pak vezme náměr na skálu na obzoru a balvan na břehu, odhadne vzdálenost, ukáže dolů a pod námi se na tmavém podkladu mořských travin objeví světlá silueta. V kontaktu s mořskou vodou však bohužel podléhá zkáze hliník či dural, z něhož bylo potopené letadlo vyrobeno, a tak z jeho trupu na dně už mnoho nezbývá. Chybí mu opět zadní část, gondola kokpitu pilotů pak kvůli malé hloubce neodolala za více než padesát let ničivé síle mořských proudů, vlnobití a také nájezdům sběratelů podmořských kuriozit.

Torzem letounu, mezi jehož žebry prosvítají sluneční paprsky, tak můžeme spolu s hejny drobných rybek volně proplouvat jako tunelem. Rozpadlá podlaha uvnitř odkryla armatury ovládání a sedačky pasažérů jsou dávno tytam. Zato obě křídla o rozpětí 27 metrů s hvězdicovými motory jsou stále na svém místě a v otvoru gondoly jednoho z motorů vidíme doposud zasunuté kolo přistávacího podvozku.

Poslední let B17

Je 14. února 1944 a eskadra amerických bombardérů B17 míří k italské Veroně, aby shozením pum na železniční uzel znemožnila zásobování německých vojsk. Okolo letící cáry mlhy a kapky sněhové plískanice snižují výhled a letadla ztrácejí orientaci.

Kanicové (franc. merou) dali název celé oblasti – Merouville.

Navíc je napadají německé stíhačky a již poškozený letoun na vnějším okraji eskadry se pro ně stává snadným cílem. Během následujících okamžiků jsou z provozu vyřazeny dva motory, a když si německé střely najdou průchod do trupu, zahynou postupně tři vojáci z celkem desetičlenné posádky. Těžce poškozený letoun pak zamíří k nejbližší pevnině – Korsice. Když však vypoví službu i třetí motor, je nutno přistát na vodní hladinu. Ke kalvijskému letišti na úpatí hor už letadlo nedoletí… O šedesát let později se na člunu propleteme lesem stožárů lodí kotvících v marině pod citadelou a po pěti stech metrech shodíme kotvu. Kamenné plástve skalního masivu pod vodou mění svůj strmý úhel a vedou nás k místu posledního odpočinku létající pevnosti.

Navzdory poškození erozí moře působí vrak stále monumentálním dojmem. Křídla se čtyřmi motory a ohnutými listy vrtulí zatím neklesla na mořské dno a pevně drží v trupu, v kokpitu pilotů jsou obě sedačky i zbytky beranů či ovládacích pedálů. Jen jejich povrch pokrývají, tak jako ostatně ve všech vracích, barevné porosty hub. Zadní stranou, která je po utržení ocasní části otevřená, vplouvám dovnitř trupu.

Trup letounu Vickers Viking už zničila voda, a tak jím můžeme proplouvat jako tunelem.

Ačkoli se jedná o „létající pevnost“, prostory jsou zde stísněné a poplatné svému účelu. Zubaté otvory v hliníkovém plášti letadla, kterými prosakují sloupce měkkých slunečních paprsků, evokují pohnuté vyprávění jednoho z přeživších členů posádky: „Když střelba utichla, prolezl jsem z čelní kupole do trupu. Radista Bob Householder ležel tváří na podlaze s prostřílenýma nohama, a když jsem jej otočil, spatřil jsem, že mu další střela pronikla do hlavy levým okem a není mu již pomoci. Střelce Murphyho jsem našel schouleného bezvládně u jeho zbraně. Když jsem mu svlékl kombinézu, našel jsem malou ranku po kulce na hrudi, na zádech však byl otvor o mnoho větší a nedal se přežít. Podobně dopadl i Tony Duca – střelec zadní kulometné věže, kterému dávka z německých zbraní rozstřílela nohy a poté vykrvácel…“ Ostatky Tonyho Ducy, George Murphyho a Roberta Householdera byly později vyzvednuty z mořského hrobu a pohřbeny s poctami v jejich vlasti. Letoun, v němž našli svou smrt, však stále leží pod hladinou korsických vod a čeká na další a další pozorovatele.


Padesát ponorů u Korsiky

Navštívené lokality, jejichž podrobný popis najdete (kromě mnoha dalších) v knize 50 favourite dives of Corsica dostupné v každém místním knihkupectví, byly svou rozmanitostí a krásou jedny z nejlepších, jež jsme doposud ve Středomoří spatřili. Vždy jsme si navíc mohli vybrat, zda se spolehneme na vlastní síly, nebo zda využijeme místních potápěčských služeb. Řada lokalit je dostupná i ze břehu či v relativně krátké vzdálenosti dosažitelné za pomoci vlastního člunu, jehož použití zde nic nestojí. To samé platí i pro samostatné ponory, pohrdnete-li službami místních potápěčských základen.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články