Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Po žule na peruánskou Sfingu

66-67sfinga.jpg
Autor článku: Jiří Müldner, Čtvrtek, 25. června 2015
Autor fotografií: Jiří Müldner
Sedíme na skalní římse metr krát metr a namačkaní jako sardinky se opíráme o stěnu, která se tyčí 400 metrů nad námi. Stejnou hloubku máme pod sebou. Vítr kvílí a nebe křižují blesky. Děsíme se, co si na nás Sfinga ještě vymyslí.

Po dlouhém plánování jsme opět v Peru. Tentokrát nás sem přilákala 800 metrů vysoká skalní stěna La Esfinge. Kamenná „Sfinga“ tyčící se k nebesům nedaleko laguny Parón. Majestátní, důstojná, vrásčitá jako tvář staré ženy. Miliony let se každý den vystavuje vycházejícímu slunci. Bohužel už ve dvě hodiny odpoledne slunko zmizí za vrcholem a nastává zima, mrznou prsty, uši i úsměvy, ale jak kdosi správně řekl: „Horolezectví je umění trpět.“

Ale „umět“ a „chtít“ jsou dvě různé věci. My trpět nechceme, a když už musíme, tak co nejméně. Do báglu jsme proto přibalili peruánský rum Cartávio, spacáky a ukulele. Místo rychlovýstupu za jeden den jsme se rozhodli bivakovat ve stěně. Přibrali jsme třetího kumpána Póla, což se ukázalo jako dobrá volba. Zatímco prvolezec riskuje život a ubírá se kamsi do neznáma, dva zbylí klábosí, popřípadě glosují, jak prvolezec leze pomalu a jak by to oni zvládli rychleji a navíc s elegancí. Pól se speciálně pro tento výstup naučil hrát na ukulele, malou skladnou kytarku, jejíž čarovné tóny nám pomáhaly rozehnat trudomyslnost a ponorkovou nemoc.

Lebka s nápisem „Lezením ke smrti“, makabrózní kousek místních borců.

Příprava v labyrintu

Aklimatizovali jsme se v Hatun Machay, labyrintu skal ve výšce 4300 m n. m. Tato surrealistická zahrada plná bizarních skulptur s chrliči a fiálami je pro lezce hotovým rájem. Nápis na býčí lebce povalující se pod jednou ze skal „Escalar a la muerte“ znamená „Lézt (až) do smrti“ nebo také „Lezením ke smrti“. Makabrózní umělecký kousek místních borců, dokonce s filozofickým podtextem. Po Hatun Machay a vylezení nádherné šestitisícovky Tuqllarahu cítíme, že množství krvinek je grandiózní. V Huarazu, kde jsme ubytovaní, pak v nadšení běháme od báru k báru ještě ve tři ráno bez sebemenší známky únavy. V Casa de gias (dům horských vůdců) nám jako pokaždé řekli, že počasí i podmínky budou vynikající, a tak se odhodláváme vydat na náš hlavní cíl – La Esfinge.

Nástup na Sfingu

Cesta se prokousává prudce stoupajícím údolím, stromy postupně střídají keře a vysoká tráva. Jako Skylla a Charybda se po obou stranách tyčí kilometrové skalní stěny a hrozí stezku i nás rozdrtit. Řidič ždímá svou corollu, co to dá, divoce se proplétá mezi kameny a my jen čekáme, kdy se proletíme pár set metrů dolů do údolí. Kodrcáme se asi tři hodiny až k laguně Parón, kde cesta končí. Poslední výspu civilizace tvoří polorozpadlá útulna a stánek, kde prastará stařenka prodává vařená vajíčka. Dál už jen pustina, skály, ledovce, krajina bez života. Házíme na záda batohy a vlečeme se jako soumaři pěšinou ztrácející se ve svahu. O čtyři hodiny později se krčíme ve stínu gigantického žulového monolitu. Kousek od úpatí „naší“ stěny nacházíme úžasný bivak pod obrovským balvanem. Hobití nora akorát pro nás, dokonce i s ohništěm.

Ráno nám Pachamama (bohyně matka země) připravila jako předkrm pár lehčích lanových délek po ohlazené žule, kde jsme šplhali vzhůru jako cvičení lachtani. Jako aperitiv se podávala delikátní spára s velmi hladkým dojezdem, říznutá několika rezavými skobami. Skála nad námi se narovnává a sem tam vystrkuje břicho, vlní se v elegantních křivkách hadí ženy, otevírá své útroby soustavou komínů a koutů. Hlavní chod tvoří několik lanových délek protnutých vodorovnými převisy. Před námi ve smyčkách visí argentinští amigos a jen velmi pomalu se technicky posouvají nahoru.

Slunko se mezitím překulilo přes vrchol Sfingy a okamžitě na nás dýchl mrazivý vzduch. Prsty promrzají, takže se lezení stává obtížnější a i zevlování na štandech (stanovištích mezi jednotlivými lanovými délkami) se mění v podupávání a drkotání zubů. Klíčové místo celé cesty spočívá v traverzu spárou pod střechovým převisem. Místo je to hladké jako naleštěná mramorová deska. Na konci traverzu čeká odvážlivce výšvih nad převis za boční chyt. Nohy kloužou jak namydlené, než se ustálí na miniaturním stupu, pak silový zdvih, postavit se na lepší stup a je posekáno. Tenoučká prstová spára nás pak dovede až na skalní římsu, kde už klepou kosu Argentinci. Pouštějí nás dopředu a my dolézáme za stále větší zimy poslední dvě délky na polici, kde hodláme přenocovat.

Argentinský amigo ve stěně Sfingy

Noc na poličce

Představovali jsme si pořádný plácek, kde se všichni pohodlně natáhneme, nejlépe s jeskyní. Realita je samozřejmě jiná. Žádná útulná jeskyně, žádný skalní převis, dokonce ani pozice ležmo se nekoná. Na římsu se tak akorát posadíme, zády opřeme o skalní stěnu, a když se trochu nakloníme dopředu, zíráme do prázdnoty. Přesto je to úchvatný pocit. Přímo proti nám se topí v paprscích zapadajícího slunce ledové svahy šestitisícového Huandoye. Spacáky hřejí, kosmická strava z pytlíku chutná, lahodný třtinový rum nám mizí v hrdlech. Přišel čas na ukulele… Zázračné okamžiky, kdy realita překonává touhy a všední starosti jsou vzdálené tisíce světelných let. Ale nic netrvá věčně.

Naše hulákání se asi doneslo k uším starodávných inckých bohů, přidali se ke koncertu s ponurým bubnováním a světelnou show nad obzorem. Mraky, černé jako vagony uhlí, přitáhly z ostatních údolí, aby si nás poslechly pěkně zblízka. Visely nám nad hlavou celou noc jak Damoklův meč a hrozily vyklopit celý svůj náklad. Polospící, polobdící jsme se dočkali rána. Mraky se stále mračí, vítr stále fičí a ve vzduchu poletují sněhové vločky. Teplota i nálada na nule, tedy spíš pod nulou, soudě podle zamrzlé láhve s vodou… Argentinci, kteří proklepali noc na malé poličce kousek od nás, ráno přišli na snídani. Pohostili jsme je skvělou čínskou polévkou a nové přátelství stvrdili posledními rumovými doušky.

Tuqllarahu ze základního tábora - na ní jsme se aklimatizovali.

Po žule na vrchol

Kolem osmé se mraky pohnuly a tmou probleskly paprsky slunce. Rychle balíme a nastupujeme do mrazivé koutové spárky. Už nás čekají spíše lehčí úseky, střídáme se ve vedení a rychle ukrajujeme lanové délky. V obrovské stěně je největší problém s orientací, není nic, čím bychom se mohli řídit. Plánek cesty je k smíchu, nebo spíš k pláči, nesedí počet lanových délek ani umístění štandů. Co také čekat od kilometrové stěny nacpané do plánku velikosti pohlednice?

Ale lezení si užíváme: krásná pevná žula protkaná spárami a kouty, neskutečné výhledy na okolní zasněžené vrcholy. I slunko se ukázalo a nevěřícně na nás zíralo z nebeské báně. Ve tři hodiny jsme na vrcholu. Tiskneme si ruce, plácáme se po zádech a je nám fajn. Zase jeden velký sen máme za sebou. Zatímco slaňujeme, začínáme plánovat další výpravy, do ještě vzdálenějších končin světa, do obtížnějších skalních stěn. Svět je nekonečný stejně jako lidské sny. Díkybohu za to!

Bivak ve stěně Sfingy, argentinští kamarádi vzadu, ukulele nechybí.

La Esfinge: peruánská výzva

  • Výška: 5325 m n. m.
  • Obtížnost: 7a (francouzská stupnice), 22 lanových délek (40–60 m)
  • Vybavení: 2 lana (60 m), sada friendů, vklíněnců, helma, expresky, karabiny, smyčky
  • Povolení na pobyt v národním parku Huascarán – 65 solů/30 dní, lze koupit při vstupu do parku
  • Měna: nuevo sol, 1 sol je asi 7 Kč

Doprava

  • Lima–Huaraz, 8 hodin, asi 40 solů, komfortní busy (např. Linea, Crus del Sur, Cial), asi 55–70 solů
  • Huaraz–Yungay, 8 solů
  • Yungay–laguna Parón, 3 hodiny cesty, asi 150 solů

Ubytování

  • Huaraz, hostal Virgen del Carmen, 15–20 solů/os., parádní výhled z terasy na okolní hory
  • Yungay, hostal Gledel (majitelkou je seňora Rusula), 20 solů/os.
Naše lezecké trio pod Sfingou

TIP AUTORA

Jiří Müldner, horolezec a právník

Při lezení a vysokohorské turistice doporučuji nepodceňovat aklimatizaci, pásmo ledu začíná v 5000 m n. m., takže vše sice vypadá trochu jako v Alpách, ale pohybujete se o 2000 m výše.

V případě zranění, výškové nemoci nebo jiného ohrožení života nestačí na mobilu vyťukat číslo horské služby a čekat, až přiletí vrtulník. Když už se stane zázrak a chytíte signál, počítejte s tím, že záchranné akce zde probíhají pěkně „postaru“, kdy se členové místní horské služby obtížným terénem dostávají k místu neštěstí pěšky, což se v závislosti na počasí může velmi protáhnout.

Jinak zde platí totéž co v Alpách: vyrážet co nejdříve, za svitu čelovek, dokud je sníh tvrdý, jde se lépe a nehrozí tolik pád lavin. Předpovědi počasí je nutné brát s rezervou.

Pokud chcete vyrazit na Huascarán, Pisco nebo Chopicalqui, je pro Čechy skoro povinností (a velmi příjemnou) navštívit cestou hostal Gledel ve vesničce Yungay. Jeho majitelkou je seňora Rusula, neobyčejně milá a přátelská paní, která vás uvítá českým: „Ahoj, dáte si pivo?“ Z kroniky zjistíte, že velkou část hostů tvoří Češi. Upeče vám morče „picante“ s bramborou a obdaruje typickými peruánskými ušatými čepičkami pro štěstí v horách. I přes nepříliš velký komfort je návštěva tohoto hostalu balzámem na duši.

Kamarád Pól zdolává hladkou stěnu Sfingy.
Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články