Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Po tsunami rostou školky

68-001.jpg
Petr Kment, Pátek, 2. března 2007
Městečko Madakalapuva leží v nebezpečné oblasti. Východní pobřeží Šrí Lanky sužované vleklou občanskou válkou zasáhla před dvěma lety přírodní katastrofa. Ničivá vlna tsunami vyvolaná podmořským zemětřesením usmrtila jednatřicet tisíc lidí. Vysoký počet mrtvých a materiální škody dokázaly smířit obě bojující strany pouze načas.

Čtyři dny po osudném 26. prosinci 2004 vypravila Česká katolická charita první humanitární zásilku a do poloviny následujícího roku se pro zmučený ostrov podařilo v celé České republice vybrat 23 milionů korun.

Paní Tungája, pětapadesátiletá Tamilka, vyučuje v Madakalapuvě (Batticaloa) předškolní děti čtení, psaní a základy matematiky. Má dvě dospělé dcery. Manžel padl v občanské válce a o ostatní příbuzné přišla při úderu tsunami. Nyní spatřuje smysl života v práci pro Českou katolickou charitu, které ji jako vynikající pedagožku doporučil nadřízený z ministerstva školního vzdělávání. Práce jí dovoluje zapomenout na tvrdou realitu života na ostrově o velikosti téměř České republiky, ale s dvojnásobným počtem obyvatel.

Konflikt mezi Tygry osvobození Tamilského Ílamu (Liberation Tigers of Tamil Eelam, LTTE) a vládou v Kolombu je válkou etnickou i náboženskou a velmi krutou. Tamilové jsou převážně hinduisté a Sinhálci buddhisté. Druzí jmenovaní tvoří tři čtvrtiny populace a ostrovu vládnou. Tamilská guerilla ovládá sever a východ ostrova a čelí tvrdým úderům vládních vojsk od roku 1983. Po příměří z let 2001–2006 přinesl letošní rok další ničivé operace, které ztěžují obnovu zdevastovaného pobřeží.

Katolické charity z různých zemí mají oproti ostatním humanitárním organizacím značnou výhodu. Partnerská charita postižené země může jídlo, vodu a léky ihned distribuovat v nejpotřebnějším místě. Češi se usadili v Madakalapuvě. Nejprve rozdávali rybářům lodě a sítě a opravili pediatrickou kliniku. Poté se pustili do dlouhodobější akce – do stavby předškolních zařízení. Tyto „školky“ mají na Šrí Lance dlouholetou tradici. Není to odkladiště dětí workoholických rodičů, nýbrž příprava na základní školu. Učitelkami jsou nejčastěji ženy ze vsi, které vystudovaly střední školu a nacházejí tak v místě bydliště trvalé zaměstnání. Platí je místní zastupitelstvo, tzv. vesnická rada. Měsíční plat paní Tangáji činí patnáct tisíc rupií, tedy 150 dolarů.

Rodiče a děti

V jednoduché cihlové chatce se na ploše 50 čtverečních metrů houfují pětileté děti z Madakalapuvy. Paní Tangája nejprve pokřikující holky a kluky ukázní a pak jim začne vštěpovat základy tamilštiny. Ta však není na Šrí Lance úředním jazykem. Učitelé proto plánují vyučovat sinhálsky, aby jejich svěřenci neměli ztíženou situaci na základní škole. Za rok, až si poprvé přehodí přes ramena aktovku, vloží do ní sešity a banán ke svačině, budou už umět číst, psát a počítat. Záměrem České katolické charity je vychovávat děti nenátlakovou formou a podporovat jejich motorický vývoj a představivost.

Život rodičů je monotónní. Rybáři se vydávají na moře s rozedněním a vracejí se za soumraku. Vyplouvají společně a společně se také starají o lodě i sítě a prodávají úlovek. Vzájemná podpora a pomoc je v komunitě nutná. Rodina se například může dostat do finanční tísně, nemůže splácet úroky z mikrokreditů (půjček od České katolické charity pro podporu malého podnikání) a co potom? V takovém případě pomůže obec.

Tamilové a Sinhálci se způsobem života nijak neliší. Propast mezi nimi je náboženská: hinduista tu stojí proti buddhistovi. Ale lidé všude na venkově si vydělávají na živobytí stejnou těžkou dřinou buď na moři, nebo na čajových plantážích. Obě náboženství jim poskytují duchovní podporu a umožňují žít v rovnováze.

Idealista má práce dost

„Pracoval jsem na Správě uprchlických zařízení ministerstva vnitra. Po tsunami jsem se přihlásil jako dobrovolník Charity pro průzkum postižených oblastí. Tehdy jsem si uvědomil, že větší smysl než práce s uprchlíky v Čechách má práce s lidmi v zemi, kde problém vzniká,“ říká Jakub Dvořáček, vedoucí projektu výstavby šrílanských školek. Je na roztrhání. Několikrát do roka letí na Šrí Lanku a také do súdánského Dárfúru. Na Šrí Lance chodí do kanceláře kolem osmé a jeho dny pohlcují schůzky s partnerskými neziskovými organizacemi a dohled nad stavebními pracemi.

Základy školek vykopávají vesničané sami. Konstrukce staví místní firma, která však také využívá práce vesničanů – rodičů předškolních dětí. Pozemky věnovala České katolické charitě obec, v níž je konkrétní člověk odpovědný za zapojení vesničanů do práce. Leckdo by mohl namítnout, že tento systém zavání vnucováním západních metod práce společnosti, v níž nemají tradici, ale funguje to. Školky stojí. Smyslem je, aby stály a fungovaly i po odchodu Čechů.

„Jsem věřící, ale ne katolík. Inklinuji ke křesťanství, protože pocházím z Česka a v křesťanství jsou kořeny evropské civilizace,“ říká Jakub Dvořáček. „Mám dobrý pocit z práce a nijak astronomický příjem,“ shrnuje výstavbu školek, které rostou na břehu Bengálského zálivu díky štědrosti českých babiček a tisíců anonymních dárců až z daleké střední Evropy.

Život na rozhraní

Indický oceán za oknem je světle modrý a klidný. Přeživší kokosové palmy se něžně sklánějí k hladině a představu ráje na zemi narušuje pouze vidina kataklyzmatické síly dřímající pode dnem. Obyvatelé Šrí Lanky žijí nedaleko obloukovitého rozhraní dvou litosférických desek. Podsouvání indoaustralské pod euroasijskou způsobuje častá zemětřesení. Pokud mají epicentrum pod dnem oceánu, vznikne při nich vodní masa tsunami.

V Madakalapuvě stály bezprostředně u břehu obytné domy. Ztráty na životech tam byly nejvyšší, a proto lidé z České katolické charity poskytují místním také psychosociální pomoc -vhodnými slovy pomáhají překonat traumata z prožitého neštěstí a ze ztráty blízkých. Po tsunami vláda zakázala stavět domy do vzdálenosti 150 metrů od břehu. Pobřežní pás se nyní zatravňuje, aby pohled na něj nepřipomínal běsnící smrt. Oceán šumí a teplota ani v listopadu neklesá pod třicet pět stupňů. Nelze odhadnout, kdy se v dálce, tam někde mezi Šrí Lankou a Sumatrou, znovu ozve ten strašný dunivý zvuk…

Železobeton tvoří nosné prvky konstrukce, která by tak měla odolat nárazu tsunami. Období dešťů spojené s tropickými monzuny výstavbu školek zpomaluje: od prosince do března se nestaví. Vesničané v tomto čase usmiřují svá božstva, kvůli nimž se ostrov již tolik let zmítá v potocích krve. Buddhisté a hinduisté nejsou na Šrí Lance jediní. Svému bohu se klaní i menšiny: osm procent muslimů a šest procent křesťanů. Křesťanskou majoritou jsou katolíci, ale žijí zde i protestanti, neboť Šrí Lanka, někdejší Cejlon, byla nizozemskou a britskou kolonií.

Vzdělaný ostrov

Vzdělání se na Šrí Lance považuje za nesmírně důležité. Po pěti letech základní školy následují tři stupně střední školy po čtyřech, dvou a znovu dvou letech. Každý ze středoškolských stupňů zakončuje státem předepsaná zkouška, takže šrílanské děti skládají tři maturity. Deset procent nejvzdělanějších obyvatel mluví kromě rodného jazyka i anglicky. Vzdělání je sice branou k dobrému zaměstnání, ale ostrov se přelidňuje, a volných pracovních míst ubývá. Téměř milion občanů pracuje v zahraničí, především v ropných arabských státech. Každoročně posílají domů miliardu dolarů.

Kromě státních a soukromých škol je na Šrí Lance tradiční vzdělávací institucí katolická církev, jejíž školy poskytují základní vzdělání. Režim země s oficiálním názvem Šrílanská demokratická socialistická republika je ve vzdělání benevolentní. Ne tak již ve vnitřní politice. Kvůli vleklému konfliktu se musí potýkat se závažným problémem uprchlictví. Tři sta padesát tisíc lidí odešlo z domova kvůli občanské válce a k nim přibylo neočekávaných 450 tisíc po tsunami. Je na čase, aby si také ohvězdičkované uniformy na obou stranách uvědomily, že společné neštěstí může přinést zárodek smíření. Stačí jen chtít.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články