Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Po proudu Tsiribihiny

64-1.jpg
Autor článku: Pavlína Hasalová, Pondělí, 28. února 2011
Autor fotografií: Pavlína Hasalová
Chtěli jsme strávit pár dnů na řece v domorodé vydlabané dřevěné kánoi zvané piroga a kempovat na březích nebo v přilehlých vesnicích. Tsiribihina se nám k tomu zdála ideální. Vzniká soutokem řek Maniou a Mahajilo a protéká regionem Menabe od východu na západ, až se nakonec v Belo Tsiribihina vlije do oceánu. Splout ji bude určitě ten nejlepší způsob, jak poznat zdejší lidi a přírodu.

O blast Menabe, stejně jako celé západní pobřeží Madagaskaru, je osídlena kmenem Sakalava, což se volně překládá jako „lidé dlouhých údolí“. Ti si údajně udrželi nejvíce afrických rysů ze všech ostrovních kmenů. Náš průvodce Gabi Radrianasolo má ryzí malgašský úsměv, pořád něco vypráví, divoce gestikuluje a seznamuje nás s celou svou rodinou. Sehnat dvě pirogy na sjíždění Tsiribihiny prý nebude problém. Je nám jasné, že jsme v dobrých rukou, a začínáme se těšit. Ráno vstáváme brzy, protože musíme sehnat místa v minibusu do Miandrivazo, kde naše vysněné dobrodružství odstartuje. Sedadla se rychle plní, což je dobře, protože tu platí, že autobus odjíždí, až když je nacpaný až po střechu. K odjezdu je připraven za dvě hodiny.

Řidič mávne rukou a vyjíždíme. Cesta je prašná, krajina suchá s typicky červeným nádechem. Ne nadarmo Menabe znamená v překladu „velmi červený“. Míjíme pár vesnic a v jedné jsme dokonce svědky slavnosti „famadihana“. Během ní venkované vyzvednou kosti nebožtíka ze starého hrobu, omyjí je a přenesou do nového. Tento rituál se koná jednou za čtyři roky až deset let. Důvodem tradice je umožnit nebožtíkovi vyslechnout poslední novinky o jeho rodině a vesnici. Cizinci se slavnosti bohužel nesmí účastnit, takže všechno pozorujeme zpovzdálí, ale i tak mě slavnost úplně pohltila. Fascinuje mě samozřejmost, s jakou se tu spojuje svět živých a mrtvých. Vypadá to, že se tu všichni zastavili prokázat úctu starému kamarádovi a pozdravit ho, aby mu dali najevo, že i po smrti je součástí vesnice.

Do Miandrivaza jsme dojeli po několikahodinovém kodrcání pozdě večer. Rozlámaní jsme vystoupili z minibusu a začali hledat ubytování. Jediný Gabi byl ve výborné náladě a hned se vydal hledat lodě. Řekl, že se sejdeme v hotelu, a se slovy „večer je nejlepší čas pro obchod“ nám zmizel z dohledu. Našli jsme tedy něco jako hotel a doufali, že za námi Gabi brzy přijde. Dali jsme si s majitelem rybu s rýží, povídali si a snažili se vyplnit ohlašovací listinu pro místní úřad. Asi za hodinu dorazil místní policista, který nám chtěl prodat los do loterie, jejíž hlavní cenou je barevný televizor, což je prý vzhledem k ceně losu naprosto neodolatelná nabídka. Koupili jsme tedy čtyři losy a představovali si, jak domů přivezeme z Madagaskaru barevný televizor. Majitel hotelu měl pravdu, když řekl, že bychom tím všechny určitě překvapili. Za pár minut po policistovi přišel i Gabi.

Oči mu zářily už z dálky a nám bylo jasné, že pirogy budou. Začali jsme okamžitě plánovat cestu. Naše trasa po řece bude přibližně 146 kilometrů dlouhá a místní nám vysvětlili, že v tuhle roční dobu bychom ji měli zvládnout tak za 4 až 5 dnů. S lodí najímáme také muže, kteří budou po cestě pádlovat a jimž loď také patří. Ti se s ní pak vrátí nazpátek. Zveme je na místní pivo a představujeme si, jak asi bude vypadat řeka s tak prapodivným názvem – Tsiribihina…

Muži, kterým pirogy patří, jedou s námi. Na konci cesty pojedou proti proudu zpět domů.

Čekám na ženu

Ráno, protože musíme nakoupit zásoby na cestu, máme možnost prohlédnout si Miandrivazo v plné kráse. Je to malé ospalé městečko, i když ne úplně bezvýznamné. Je tu zavedená elektřina, mají tu obchod, několik hotelů, školu, a dokonce i letiště. Jméno města má přímo legendární historii. Král Radama tu údajně čekal na posla, který se měl vrátit s jeho vyvolenou princeznou Rasalimo, a na otázku, jestli je mu dobře, zadumaně odpověděl: „Miandry vazo aho,“ což znamená: „Čekám na ženu.“ Nakonec jsme koupili pytel rýže, mouku, zeleninu, ovoce a jednoho živého kohouta. Dřevěné pirogy na nás čekají kousek za městem.

Naskládáme věci do lodi a následuje poměrně bouřlivá diskuse, kam umístit kohouta, kterému se nikdo během cesty nechce dívat do očí. Nakonec ustupuji a posadím si opeřence vedle sebe. Alespoň si budu mít s kým povídat. Prvních pár kilometrů jedeme ještě po řece Mahajilo, až se konečně dostaneme na Tsiribihinu. Řeka je široká, mělká a líně se převaluje v meandrech. Krajina kolem ní se mění každým dnem. První a druhý den ji obklopují široká rýžová pole, z kterých občas vyčnívají majestátní baobaby a malé rybářské vesničky. Pak kolem řeky rostou husté eukalyptové lesy, stále zahalené řídkou mlhou, až se tok ke konci zužuje a protéká mezi vysokými skalami s řídkými lesy, aby se pak nakonec zase roztáhl a vlil se až do oceánu. Všude kolem panuje podivuhodné ticho, které přerušuje jen šplouchání pádel a občasný zpěv pádlujících mužů. Piroga klidně a téměř neslyšně pluje po hladině a její mírné houpání mě uspává.

Vzápětí mě ale probudí smích a mávání malých dětí u břehu, křik ptáků nebo skákání lemurů ve větvích stromů. Hnízdí tu velké množství vodních ptáků, vidíme i netopýry, želvy a neuvěřitelné množství chameleonů. Zastavíme na písčitém břehu a Gabi rozhodne, že uvaříme oběd. Naše žaludky s ním souhlasí. Oběd je velká událost. Okamžitě, jak zastavíme, se odevšad vynoří spousta dětí. Intuitivně se seřadí od nejmenšího k největšímu, pozorují nás a v očích se jim mísí zvědavost a ostych.

Během svého pobytu jsem potkala i spoustu dětí, které bělocha ještě nikdy neviděly, a ty přede mnou většinou s pláčem utekly. Docela jsem se nasmála, když mi jedna místní žena vyprávěla, že se děti bílých žen bojí, protože je jimi rodiče často straší. Říkají, že když budou zlobit, přijde si pro ně bílá žena a odvede si je s sebou. Hned jsem si vzpomněla na našeho čerta. To zase pobavilo je, protože bát se něčeho černého přece tady vůbec nedává smysl. K obědu většinou přijde i místní stařešina nebo několik předáků z vesnice. Výměnou za oběd jsou nám cenné informace o místní vesnici, její historii, ale i o splavnosti řeky. Nakonec se s námi každý chce nechat vyfotit. Je až neuvěřitelné, jak se děti, ale i staří lidé, prolamují smíchy, když jim ukazujeme jejich fotky na displeji fotoaparátu.

Kolik stojí krokodýl

Na první pohled tak nevypadají, ale pirogy jsou celkem prostorné a pohodlné. Za záda jsme si položili batohy, nohy necháváme volně viset přes okraj loďky a máčíme je ve vodě, ačkoli se na břehu tu a tam sluní krokodýl. O pár kilometrů dál na mělčině leží jeden mrtvý. Naši domorodí spolucestující se rozzáří od ucha k uchu. Mrtvola je prý čerstvá, což znamená, že ho někdo ulovil včera a my budeme mít možná příležitost koupit od něj maso. Pro místní rybáře krokodýli vždycky bývali vyhledávaným zpestřením jídelníčku. Je ovšem zvláštní, jak malé množství masa se z uloveného krokodýla získá, většina těla vlastně zůstává netknutá na místě. Naši společníci měli pravdu. O kousek dal po proudu starý muž suší krokodýlí maso. Je nakrájené na tenké proužky a suší se na převrácené lodi. „Kolik za něj dáte?“ ptá se rybář. V duchu přemýšlím, kolik asi tak může stát kilo krokodýla. „Kolik chcete?“ ptám se. Gabi se potutelně usmívá. Je mi jasné, že tenhle souboj asi nevyhraju. Nakonec se usmívá rybář i já a oba jsme s obchodem spokojeni. Jsem ráda, že maso máme, protože nebudeme muset večer rybařit anebo sníst mého opeřeného spolujezdce. Pro dnešek je nám oběma udělena milost.

Pokračujeme klidně po řece dál, až se začne pomalu stmívat. Přistáváme na břehu a rozhodneme se kempovat. Břehy jsou krásně vyhřáté a ani v noci není zima. Stany nejsou potřeba, jen přes sebe přehodíme moskytiéru a pozorujeme hvězdy. Spánek pak už přijde sám. Vstáváme brzy, sluníčko člověka doslova vytáhne. Ranní koupel je parádní. Řeka vypadá líně, ale hned poznáváme, že to tak není. Máme co dělat, aby nás proud neodnesl pryč. K snídani dojídáme krokodýlí maso. Je celkem dobré, i když hodně tučné. Jednou mi to stačilo. V krajině postupně přibývá lesů a vesnic je také čím dál méně. V poledne zastavujeme v jedné z posledních vesnic. Nakupujeme zásoby a tabák. Ten se nám vždycky hodí, hlavně pro stařešiny jako dárek na uvítanou.

Léčivá maska

Dny tady na řece splývají a člověk má najednou pocit, že už je tu dlouho a že by takhle asi mohl plout pořád. Krajina se výrazně změní až čtvrtý den, kdy se řeka zúží, teče rychleji a břehy lemují vysoké skály. Proplouváme soutěskou Bemaraha a zastavíme se u vodopádu Anosin’Ampela. Míjíme tu ženy, které míří na trh v nedaleké vesnici. Mají bílé pomalované obličeje. Prý je to maska zvaná „masonjoany“, která má léčivé účinky a měla by ženu chránit před sluncem. Směs na rozetření po obličeji vzniká broušením větve stromu masonjoany kamenem s malým množstvím vody tak dlouho, dokud se nevytvoří bílá pasta.

Trochu jí kupujeme a potíráme si jí obličej. Krásně chladí, a jak večer zjišťujeme, funguje lépe než kdejaký opalovací krém. Je to náš poslední večer, zůstaneme tedy u vodopádu a vychutnáváme vlhký vzduch. Vzpomínáme na krajinu, jíž jsme projeli, a lidi, které jsme v ní potkali. Dnes už nemáme žádné jiné jídlo, takže přichází řada i na kohouta. Alespoň viděl kus řeky s námi. I když jako by to tušil, jeho maso nám drhlo na jazyku. Ráno nasedáme na loďku brzy.

Mlžný opar se převaluje blízko nad hladinou a člověk vidí jen na pár metrů. Čeká nás poslední kousek do vesnice Antsiraraka, kde se od nás Gabi a naši pomocníci oddělí a vrátí se proti proudu zpět. Cestu, která nám po proudu trvala pět dnů, oni pojedou proti proudu deset dnů. Na jízdu zpět nepoužívají pádla, ale obrovská bidla, kterými se odpichují ode dna. Je to určitě namáhavá a nesnadná cesta, ale přistihnu se, že jim v podstatě závidím, že můžou jet i zpátky.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články