Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Plavba divokým Kongem

header.jpg
Autor článku: Tomáš Kubeš, Úterý, 21. června 2016
Autor fotografií: Tomáš Kubeš
Jedna z největších afrických řek, a skoro nikdo o ní nic neví. To zní lákavě, a tak jsem se rozhodl vydat se na dobrodružnou cestu do končin, kterým se normální člověk obloukem vyhne. Řeka Kongo ve střední Africe byla vždy nedostižným místem a i v dnešním, civilizací propojeném světě nabízí spoustu nepoznaného. Takže vzhůru na palubu!

Dalším úskalím jsou byrokratičtí policisté a četníci, kteří s nadějí čekají, že i jejich kapsa trochu ztěžkne bankovkami. Nečekané papírování před odjezdem tedy nemá konce, a stále to vypadá na nikdy nekončící seriál o dalším razítku, které sice požadují, jen nikdo neví, kde se dá získat. Fantazie uniforem je neuvěřitelná a chuť domoci se dárku ještě větší.

Parník je vlastně několik spojených pontonů tlačených remorkérem.

Vyplouváme!

Přístav Kisangani je místem naděje mnoha lidí, kteří prchají před válkou na východě země, a zároveň takovým velikým překladištěm, kam putuje zboží z celé východní Afriky. Kamiony překonávají blátivou silnici od ugandské hranice po několik týdnů.

Zato se tu dá zažít spousta nového. Co mě to stálo piv v místních doupatech, než jsem měl souhlas nalodit se a příslib blížícího se odjezdu! Kdy loď odjede, je vždy velká neznámá a každý den se prodlužuje nekonečné čekání. Konečně jednoho rána se loď s těžkým supěním motoru dává do pohybu a začíná velkolepé dobrodružství. Ranní mlha skrývá Kisangani stejně jako rozlehlou řeku Kongo před námi, která je místy široká i několik kilometrů.

Pasažéři zabalení v péřovkách odevzdaně hledí do budoucnosti, stejně jako já v naději poznání neznámého. Komu by naše plavidlo připomínalo loď nebo parník, bude na omylu. Celá ta plechová nádhera je několik pontonů spojených vrzajícími ocelovými lany, na kterých se tísní stovka aut a postupně až 3500 pasažérů. Celé to tlačí rezavějící remorkér, který určitě pamatuje ještě Belgičany. Pro muzungu, tedy svahilsky bělocha, platí jedna výsada. Běžně každý pasažér skončí na miniaturním životním prostoru mezi mačkajícími se cestujícími.

Máš ženu v Evropě? Nevadí, tady jsi v Africe a my tě chceme!

Výsada bělocha je po nekonečných domluvách i místo na podlaze před kapitánovou kajutou. Jen po každodenním zakotvení musím trpělivě čekat, až se posádka dobře opije, a mohu složit kosti na karimatku. Zato na lodi je muzungu pravým pozdvižením. Běloši totiž na řece nebývají často k vidění, a tak se vždy kolem tísní dav zvědavců a ctitelek. Někdo se jen vyptává, jiný si sáhne na bílou kůži, jiný vytrhne vlas nebo chlup z ruky pro štěstí.

Během koupání, které probíhá na zádi lodi, se dav zvědavců neváhá nejen dotýkat, ale někteří mrknou i pod trenky. Přece jen jsou mezi lidmi rozdíly. Čumilů je dokonce tolik, že kapitán musel přistoupit k nekompromisnímu rozhánění holí, jinak by stále narůstající dav převrátil loď. Ostatně v řece se koupou všichni, protože na všechny cestující připadá pouhá jedna sprcha a toaleta, odpuzující vůní už zdaleka. Proto řeku mnozí využívají jako WC, sprchu i zdroj pitné vody. Dokonalé souznění s přírodou.

Život na lodi

Kapitán vždy vyplouvá v pět hodin ráno před východem slunce. To už je aktivní i misionář s umělohmotnou vizitkou nabízející cestu víry, křest i poslední pomazání. Kněz prochází lodí už hodinu před ostatními a s amplionem v ruce nutí všechny pasažéry vydat se cestou modliteb. Naštěstí mu někdo další noc amplion rozšlapal, a tak se na palubě dalo začít vegetovat v poklidu. Mezi auty si lidé postavili improvizované stříšky a podnikavé mamky vybalují hrnce a zboží, které budou prodávat vesničanům. Pro mnohé není cesta jen putováním z místa na místo, ale také příležitostí ke zbohatnutí.

Občas se vykoupat je fajn, jen bohužel muzungu (běloch) přiláká zvědavce.

V tuto chvíli naše plavidlo spíše připomíná pojízdný supermarket se zbožím všemožného původu. Někdo vybaluje hromady oblečení, jiný baterie, kola, cukr, sůl, koření maggi, a dokonce tu je i stánek s mobily. Škoda že na většině území, kudy plujeme, není žádný signál. Ti nepřipravení alespoň na kamínkách s dřevěným uhlím vaří ryby a přeslazený čaj, jednoduchý zdroj obživy.

Každý využívá možnosti něco zpeněžit, včetně doktora, který má pytel antibiotik tetracyklinu, která prodává každému, kdo se potřebuje vyléčit do budoucna. Vesničané na kánoích kupují tablety v platech, které si ihned vymačkávají do pusy a notně je zapíjejí palmovým vínem. Možná přežijí, když odplují, vypadají v pohodě, další osud neznám. Doktor se chlubí, jak zvládne i operaci slepého střeva. Ta představa doslova děsí, protože pod plachtou je místo stabilních čtyřiceti stupňů o deset více a skalpel používá také ke kuchání ryb. Ale Afričané jsou odolní: kde by Evropan okamžitě putoval do rakve, místní přežijí i jistou smrt.

To vědí i kněžky lásky, které v jedné z kajut mají improvizovaný nevěstinec. Je tu veliká fronta a troufám si říci, že při jejich výkonnosti si vydělaly nejvíce. AIDS tu nikomu nic moc neříká, prý se stačí osprchovat a hned je pryč, jak mi říkal strojník Jaen.

Dnes bude k obědu opičí vývar.

Vesničané podél řeky přijíždějí se svým nákladem čerstvých i sušených ryb, ovocem i dalšími úlovky. Asi nejdivočejší potravinou tu jsou opice, ty mnozí nedočkavci grilují na lodi, nebo je jen osmahnou nad komínem od motorů a už se pouštějí do oblíbené pochoutky plné spálené kůže. Ryby jsou pro chudé, kdežto opice jsou široko daleko vyhlášenou lahůdkou. Dokonce mi jeden ze spolucestujících sděluje, že opice i člověk chutnají stejně, mají sladké maso.

Naproti tomu housenky mbinji jsou vyloženou delikatesou, vaří se, pečou na oleji a chutnají jako výtečně jemné kuřecí masíčko. Jen člověk musí překonat pohled na dlouhého, kroutícího se tvora. Ještě oblíbenější jsou mbunju – bílí masití červi s nožičkama. Ty nikdo neopomene sníst ještě začerstva. Stačí ukousnout hlavičku a mačkat do pusy tělíčko jako zubní pastu. To jsem nedal, živá konzerva nebyla pro mne. Když se to zjednoduší, Konžané jedí vše, co se hýbe, a neopovrhnou ničím. Přece jen věří, že je lepší jít spát s plným žaludkem. A nám na lodi zbývá jíst jen to, co rybáři a lovci ten den přivezou.

Vláda přírody

Vysněná řeka mnohokrát připomíná veliké jezero, které se líně vylévá do okolních lesů. Někdy je těžké vůbec spatřit břehy a veletok připomíná širé moře, jindy je řeka plná opuštěných ostrovů, které jsou s častými mělčinami smrtelné pro loď našich rozměrů. Proto máme na palubě lodivoda, který zná řeku jako své boty. Drobné opomenutí může být konečnou, a tak se posádka napájí alkoholem, aby zůstala hlava čistá.

Řeku lemují občasné vesničky, připomínající opravdový zapadákov z jiného století. Břehy jsou jen místy vyvýšené, jindy nás doprovázejí bažiny s vodním lesem. Na jednu stranu je prales, na druhou zase les zalitý vodou, a tak tomu je po 750 kilometrů všemi směry. Tady dosud vládne příroda a lidé se sem odvažují nanejvýš na lov. Pro vesničany je jedinou přítomností civilizace naše loď a novinky, které přivážejí pasažéři. Školu, daňový úřad nebo policejní stanici tu nehledejte, ale upřímně, nikomu tu nechybí. Mnozí vůbec netuší, kterého mají prezidenta, Kinshasa s vládci je daleko.

V každém přístavu čekají na loď jako na supermarket a kontakt s civilizací.

Česká republika, minimálně podle názvu, je pro místní vzdálená divočina, jako přízrak z cizí planety. Čím dál se řeka vzdaluje od Kisangani, tím méně někdo mluví svahilsky a spíše se kraj mění v jednolité místo jazyka lingala. Vzdělaní lidé mluví francouzsky a obchodníci někdy anglicky. Přesto cizinec, který neumí plynně některý z těchto jazyků, může být ztracen.

Plavba po Kongu se po pár dnech podobá neskutečnému stereotypu. Ráno vyplutí, čerstvé opice k snídani, jindy uzení netopýři nebo i krokodýli. Horko k zalknutí, které se kolem poledne tady na rovníku rozleží a vzduch se vůbec nehýbe. Člověk je z podstaty propocený a stačí jen sedět a civět na připlouvající kánoe. Konec siesty se pozná podle častějších návštěv domorodců, přivážejících zboží k výměně nebo k prodeji. Pro muzunga pravidelně po obědě přichází nabídka ke svatbě, v Evropě je přece blaze. Když jsou dámy odmítnuty, přicházejí alespoň s obyčejnou nabídkou sexu.

To už se blíží doba housenek mbinji a uzených ryb, po kterých vám obyvatelé Kinshasy utrhají ruce. A sotva se začne stmívat, žádostivé ženy touží opět ubíjející čas věnovat mundelemu (v jazyce lingala běloch). Každý den vše stejné. Samotná plavba se pro přiblížení dá popsat běžnému Evropanovi jako příjemný pobyt bez práce v miniaturní místnosti. Jednoduše se zavřete na několik týdnů do malé místnosti, kde se zdi dotýkají, bez elektřiny, možnosti větrání a bez přítomnosti WC. To bude v rohu, stejně jako sprcha v kbelíku. Až s radostí opustíte svoje vězení, budete mít stejné pocity jako dobrodruh, který se plaví po řece Kongo. A to přece stojí za to?

Tady ani nevědí, kdo je jejich prezidentem, vlastně je to nezajímá.

Zastávka v Bumbě

Vytržení z každodenní rutiny přineslo až neplánované zakotvení v přístavu Bumba. Kapitán mi stroze oznámil: „V Bumbě budeme kotvit tak měsíc, tak máš dost času ji poznat.“ Nic víc, v Africe má každý spoustu času, takže měsíc čekání nikoho vůbec nepřekvapí. Jen my v Evropě máme hodinky a také letenky domů, jenže co můžete dělat uprostřed kontinentu, kde jedinou spojnicí s vaším světem je nevyzpytatelná líná loď, která pluje, jen když se jí to vyplatí?

Naštěstí nenadálé volno mi zpříjemnila sympatická přítelkyně – malarická horečka. Nejdříve přišla malátnost, bolest kloubů, kterou vystřídala zimnice a klepání jako na horské dráze. Čtyřicítka na teploměru, a mraky komárů v tu chvíli už nevnímáte. Stavy malátnosti a beztíže vnímáte z pohledu bzučící mouchy, kterou někdo plácl, a dolétala. Naštěstí existují pilulky a po třech dnech se stav bezvýchodnosti mění v beznaděj v zatracené Bumbě, kde člověk trčí v nedostupné díře. Pardon, největším městě široko daleko.

Zaplať pánbůh, když člověku přeje štěstí, má vyhráno. Nová loď Princ Amir, kterou vlastnila rodina samotného diktátora Mobuta, mě vzala na palubu a odjezd se smrskl jen na pouhých deset dnů. Kdo by měl zálusk na kajutu, musí mít bezednou peněženku. Běžná taxa je tisíc dolarů, paluba za sto, a to i pro místní. Jen prostitutky platily v naturáliích.

Zařiď mi vízum do Evropy a dostaneš krokodýla.

Před cílem

Naše plavba nakonec trvala pět týdnů, docela dlouhý čas pro ty, kteří ho nekompromisně odměřují. Už na rovníku před městem Mbandaka zjistíte, že civilizace se nezadržitelně blíží. Břehy ožívají ruchem a malebné přístavy s doky lákají k fotografování. Jeden z rybářů mi ukazoval velikou rybu a já neváhal fotografovat.

Jenže v Kongu se to nesmí, je to ilegální. Sotva jsem stačil zmáčknout spoušť, už mě několik policistů táhlo v poutech k výslechu. Špionáž je všude na světě bedlivě sledována. Jakmile jsem si vyslechl provinění, prskal jsem smíchy. Podle uniforem jsem fotografoval strategický přístav se strategickou rybou, která je největším tajemstvím země. Takže až budete fotografovat přístav a cokoli veřejného, buďte obezřetní. Jinak vás výkup vaší fototechniky zpět bude stát pěkný ranec.

Po cestách dobrodruhů

Kdosi před lety nazval plavbu po řece Kongu „cestou do temnoty“. K pravdě nebylo daleko. Jakmile koryto toku pohltila mlha, připomínalo to pouť v Cháronově loďce do podsvětí. Jen občasné kánoe s otrhanými vesničany cestovatele utvrzovaly, že ještě přebývá v tomto světě. Příběh řeky je o ubíjející plavbě, zapomenutých koutech neprostupného deštného pralesa i světě, který připomínal spíše dávná staletí, kdy dobrodruzi teprve mapovali Afriku. Srovnání narušovaly jen detaily, sportovní trika FC Barcelona, a cestující se sluchátky na uších. I když je neměli kde nabít. Ten, kdo rád spí, užije si řeku naplno.

Vrnící motor monotónně přede, loď se pomalu sune a noc dlouhá dvanáct hodin je skutečným pohlazením. V našem světě se o spánek okrádáme lákadly civilizace, tady nic takového není. Zábava je spíše výjimečností a stejně se nic jiného nedá dělat, jen odpočívat, dát pozor na proleženiny a přemýšlet pod nebem, které je poseté nevídaným počtem hvězd. Ale i to někdy stojí za to.

Ani bouřky neochladily vzduch aspoň na 40 stupňů.

OČIMA AUTORA

Kongo, pro někoho možná zbytečné utrpení, pro mě velké dobrodružství a nezvyklé poznání. Mnohé oblasti jsou dosud absolutním rájem, který připomíná bílá místa na mapě, kde doslova zívají lvi. Takových míst je na světě sakra málo. A proto spěchejte, protože demokratické Kongo dosud patří mezi neobjevené kouty světa.

Tomáš Kubeš, cestovatel a fotograf

TAJEMNÁ ŘEKA KONGO

Kongo pramení nedaleko zambijské hranice, a než se tento veletok prodere savanou a především neprostupným deštným tropickým pralesem, je nutné splout 4667 km. Druhá nejdelší řeka v Africe, hned po Nilu, má i další svoje nej, a to druhé největší světové povodí po Amazonce s úctyhodnou rozlohou 3 680 000 km2.

Horní tok od pramene se nazývá Lualaba, a to po dlouhých 2100 km, kdy je řeka kvůli vodopádům a peřejím souvisle nesplavná. Od přístavu Kisangani, druhého největšího města demokratického Konga, už občas jezdí lodě, pokud to tak někdy můžeme nazvat, a to až do hlavního města Kinshasa vzdáleného úctyhodných 1750 km. Tady před hlavním městem se Kongo stává opět nespoutanou dravou řekou, která z velikého hrdla nenávratně mizí v peřejích a vodopádech soutěsek, které nejsou širší než půl kilometru až do 500 km vzdáleného přístavu Matadi, kde se vlévá do Atlantiku.

Sem je možná jen cesta po zemi nebo vlakem v sousední Konžské republice s metropolí Brazzaville. To je také důvod, proč Evropané dlouhou dobu o vnitrozemí Konga ani nezavadili. Cesty byly prostě plné nástrah a přímá vodní cesta nebyla možná, jako je tomu v případě Nigeru nebo také Nilu. Kdo si myslí, že od dob kolonizace obchod a doprava na řece vzkvétá, je na omylu. Naopak, najít dnes jakoukoli loď nebo plavidlo, které se vydává na tuto dlouhou pouť, je spíše vzácností. Od dob kolonistů Kongo upadlo do zdlouhavé občanské války a staré parníky stojí v přístavištích rezavé nebo potopené.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články