Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Plachetnice v zajetí

076-000.jpg
Karin Pavlosková, Pátek, 10. červnaec 2009
Září slunce. Na palubě vládne po dlouhé době dobrá nálada. Není se čemu divit, po všech těch mrazivých službách u kormidla a na lodním můstku je nám konečně chvíli teplo. Alespoň zdánlivé, neboť sluneční paprsky v oblasti jižního polárního kruhu antarktických vod příliš energie nedodávají.

Ze všech stran jsme obklopeni neuvěřitelnou scenérií ledovcových splazů zátoky Nico Harbour. Na palubě se nás sešlo všech pětapadesát účastníků plavby. Každý chce vidět tu krásu kolem. Při délce lodi padesát šest metrů tak na každého vychází necelý jeden metr. Čekají nás dva měsíce plavby z Jižní Ameriky do Jižní Afriky zajížďkou přes Antarktidu, prý až tak daleko, kam nás jen led pustí… Anebo kam dokážeme doplout? Kapitán nás na palubě vítal se slovy, že jeden bez druhého se do cíle nedostaneme: „Trojstěžník bark Europa je jedním z mála plachetníků, na nichž se pluje tak jako kdysi.

A my poplujeme i v Antarktidě pod plnými plachtami!“ Spojit cíle a tužby padesáti pěti lidí od osmnácti let do sedmdesáti pěti let, kteří se nikdy v životě neviděli, však může být těžší než proplout v mrazu Antarktidy.

Nejstarší účastník

„Malcolm, tam dole!“ Teprve nyní si kdosi všiml, že ne všichni se vyhříváme na slunci. „Nemůže dýchat!“ Nádherná scenérie je tatam. Nejstarší účastník výpravy, Malcolm, na rozdíl od všech ostatních jako jediný zatím na lodi nespadl. Bylo to hlavně díky tomu, že ho z podpalubí při plavbě kapitán vůbec nepouštěl ven, a když už musel vyjít, tak ho vždycky pověřená hlídka podpírala. Všichni se báli, aby si na zasněžené nebo ve vlnách rozbouřené lodi nezlomil nohu. Jenže on mezitím údajně přestal dýchat. „Prý nebyl třicet let u žádného lékaře.“ Z této zprávy jsem rozhodně radost neměla a po pravdě nechápala, jak se vůbec takto nezodpovědně mohl na výpravu někdo takový přijmout.

„Byl to jeho životní sen.“ Těžko říci, jestli někomu dochází, že kombinací tolika nebezpečných snů může pro zbytek výpravy dobrodružství skončit. Na expedici, kde se předpokládá výborná kondice všech účastníků, se totiž schází zvláštní osudy lidí. Další členka výpravy se mi přiznala, že má před sebou pouhé tři měsíce života.

S diagnostikovanou rakovinou se přitom snaží účastnit všech prací na palubě. Manžel jí tuto cestu věnoval. Chovali se k sobě tak krásně, jak by se dalo očekávat u lidí, kteří spolu žijí čtyřicet let, a teď vědí, že po této cestě všechno skončí. Cestou za Malcolmem se mi hlavou honí pesimistické myšlenky. Jsme tady dvě lékařky a v případě zdravotních komplikací posádky pro nás vychutnávání nádherných scenérií přírody končí.

Kyslík, zajištěná žíla a Malcolm se známkami srdečního selhání. Přiznávám, že v tyhle chvíle se skoro třesu strachem o to, aby přežil. Celou scenérii ledové zátoky bych vyměnila za to, aby se ten dosud veselý stařík zase usmál. Jenže kyslíkové láhve jsou tady jen dvě, každá na patnáct minut. V tom jednom jediném okamžiku mě popadá pocit absolutní bezmoci, jistoty, že tímto to tady všechno skončí. Podívaly jsme se s doktorkou Lotte na sebe. Malcolm měl nohy oteklé až po stehna, ale i přes lapavý dech se na vteřinu pousmál. Byl to jen záchvěv naděje a v podmínkách, jaké jsme měli k dispozici, mohl dodávat zase jen tu naději. Letmo jsem si uvědomila, že za celý dosavadní pobyt na moři jsme potkali pouze jedinou loď, a to blízko Jižní Ameriky. Podle kapitána Klaase Gastra jsme poslední výprava, která se v tyto končiny vydala, po nás přijde do Antarktidy už jenom zima a tma. Kajuty v podpalubí s poschoďovými postelemi a šesti obyvateli jsou těsné a tmavé. Přesto se mi zdá, že se právě tato, v níž se s Lotte a Malcolmem nacházíme, začíná projasňovat. „Už je to lepší!“

Druhá rána

Malcolm dostává barvu. Usmáli jsme se na sebe. Zdálo se mi, že Antarktida v tu chvíli nemohla být krásnější. Jenže ty chvilky štěstí se kdovíproč najednou propadají neznámo kam. Netrvá ani minutu a všechno se kolem nás dává do pohybu. Celá loď jako by vyletěla do výše a pak už jenom padala. Jen o pár vteřin později se sbírám z opačného konce kajuty. Na mně se válí Lotte s kyslíkovou láhví a jen s hrůzou odhadujeme, co se stalo s Malcolmem a jestli vůbec žije. Lodí mezitím běží ohromující zpráva, že na nás spadl ledovec. „Je to tady hrozně nebezpečné.“ V první chvíli zděšení se mi zdálo, že se Malcolm musí ozývat snad ze samotného záhrobí. On však na rozdíl od nás dvou, jež jsme přeletěly celou kajutou, zůstal ve své poloze na posteli tak, jak jsem ho tam zanechala. Natáhl si zpátky kyslík, a jelikož se napětí v podpalubí zdálo k nevydržení, byl to nakonec on, kdo nás vyslal na palubu zkontrolovat zřejmou apokalypsu naší výpravy.

Před lodí a všude kolem ní se seskupují obrovské bloky ledu. Vlna, která před chvílí tak zacloumala s naší lodí, se žene s přívalem ledové tříště k pobřeží. Tučňáci na břehu se před ní dávají na úprk. Nekotvíme od pevniny daleko, a tak člověk neví, co má sledovat nebo vlastně vůbec dělat.

„Koukejte to je šílené, jako tsunami!“ Fantazie v kombinaci s obavami někdy vykreslí ze tří metrů i deset, každopádně střízlivým odhadem bych vlnu ženoucí se ke břehu odhadla na takové tři metry. Co by se však ani se sebelepší fantazií nepodařilo vymyslet, tak to je skutečné zatarasení lodě ledem.

Ledové tříště i větších kusů je najednou plná zátoka. Stojíme v dokonalém sevření ledu. V první chvíli mě napadá, jak by to asi probíhalo dál, kdyby teď klesla teplota a uhodila antarktická zima. Možná by stačil i příchod náhlé bouře… Už tak dnešní den bylo jen asi deset pod nulou a vzhledem k tomu, že jsme byli na konci sezóny, propad teploty k dalšímu bodu mrazu by až tak velkým překvapením být nemusel. Říkám si, že na malé plachetnici bychom tady měli dost velký problém, nebo spíše asi konečnou, „vystupovat“… Jenže kam? Naštěstí jsme ale na lodi velké a železné a hlavně – i když plujeme stylem starých mořeplavců, mít na palubě motor pro případ nehody se zrovna v tuto chvíli hodí. Jeho hukot zesiluje. „Máme puštěné oba dva motory.“ Někteří utíkají na příď sledovat vytahování kotvy, jiní zase na záď pozorovat blokády ledu. K ledovcovým splazům, jež převyšovaly náš stěžeň, jsme měli opravdu nebezpečně blízko.

Blízkost ledovcových splazů se nám málem stala osudnou...

Kapitán vybral zdejší kotvení jenom na plánovanou kratší dobu. Prý záměrně tak blízko ledovců, abychom si jejich monumentální nádheru v tomto krásném počasí vychutnali co nejvíce. Samotné uvolnění se z ledové tříště je dobrodružství. Ale technika vítězí, nic jiného se tady ani neočekává.

Zatímco v první chvíli zděšení nikdo nevěděl, co dělat a jak to bude, teď už se všichni docela dobře baví. Ačkoli bylo jasné, že ledová tříšť zátoku jen tak neuvolní, lidé se tlačili do člunů s touhou dostat se do vody a fotit a filmovat ještě stále zatarasenou loď. „Už jsi to někdy zažil?“ Kapitán odpovídá trpělivě: „Ne, tohle jsem ještě nezažil. A to už tu plujeme sedmou sezónu.“

Všichni zdrávi!

Na stařičkého Malcolma už si v tuto chvíli nikdo nevzpomene. Každý chce nafotit a nafilmovat jedinečné záběry, které prý budou úspěšné i pro nizozemskou televizi. Zatímco se totiž lidé tlačí ve člunech, nad zátokou zahřmí další rána. Obrovský blok ledu nám tentokrát padá přímo před očima. Loď se zhoupne na přílivové vlně a mě v tu neuvěřitelnou chvíli napadá, že lidé jsou na moři ve člunech. Dva gumové čluny a jeden laminátový malý člunek jsou spuštěny na vodu. Všechny se nám ztrácejí z očí, pohlcuje je ledová tříšť, aby se po nekonečně dlouhé chvíli konečně postupně objevovaly na hladině. Počítáme námořníky ve člunech. V duchu mě nemůže napadnout jiná souvislost než ta s výpravou Ernesta Shackletona.

Jeho loď uvízla téměř před sto lety v podobných místech v ledu a byla zničena. Jenže on se vydal v malém člunu s několika svými druhy pro pomoc a doplul až na ostrov Jižní Georgie. Zbytek posádky na něj čekal na skalnatém pobřeží Sloního ostrova. Jeho muži přežili sto dva dní v mrazu. Živili se masem tučňáků a tuleňů. A pak se na obzoru objevila záchranná výprava. Kapitán počítal své námořníky.

Hlídky musely dávat velký pozor na plovoucí led před přídí.

Napočítal všech dvaadvacet mužů. Neztratil ani jednoho člověka. A právě ve stopách této výpravy jsme se o téměř sto let později vydali do Antarktidy i my, na nizozemském trojstěžníku bark Europa. Kapitán Klaas Gastra teď po pádu ledu počítá svou posádku. Námořníci se vyloďují ze člunů a šťastně se usmívají. Chybí jen jeden. Je třeba jít za ním do podpalubí a pak ven sdělit světu ten nejfantastičtější zážitek celé výpravy: „Jsme tady všichni. V pořádku a zdrávi.“


ANTARKTIDA – PLAVBA NA TROJSTĚŽNÍKU

„Ta plavba je neuvěřitelný sen. Sto let starý trojstěžník, který dosud pluje na plachty a ještě navíc do Antarktidy!“ Trojstěžník, který byl postaven v roce 1911 v Hamburku pod jménem „Senátor Brockers“, sloužil až do roku 1986 jako majáková loď na Labi a také jako příležitostné plavidlo. Odkoupil ho Harry Smit, převezl ho do Nizozemska a po osmi letech rekonstrukce ho kompletně přestavěl na plachetnici typu bark. Od té doby pluje pod nizozemskou vlajkou, a ačkoli je tato 56metrová loď železná, její nádherný viktoriánský styl navozuje dojem plachetnic minulého století. Interiér lodi vykládaný dřevem tuto představu jenom dokresluje. Vybavena je přitom nejmodernější technikou, a jelikož jednou z jejích vedlejších aktivit je také monitorování počasí pro Royal Ducht Meteorological Institute, na palubě je spousta speciálních přístrojů pro tyto účely. Je zde satelitní navigace, echolot, několik kompasů, sextant, radar, SSB rádio, dva Imarsaty, faxový terminál, Iridium, dvě VHF a záchranné rádiové přístroje. Pro komunikaci na lodi nebo při vylodění na pevnině je k dispozici několik ručních VHF vysílaček. Na palubě jsou dva velké gumové čluny a jeden laminátový. V tancích na vodu se veze 18 000 litrů vody a k dispozici je také odsolovač. Pro vytápění, elektrické generátory a dva hlavní lodní motory jsou v lodi nádrže s ropou o kapacitě 22 000 litrů. Při plném výkonu pluje loď pod 24 plachtami s plochou 1200 metrů čtverečních. A nejfantastičtější je to, že veškerá obsluha plachet a práce na lodi je založena jenom na lidské síle, na týmové spolupráci, jež je také jednou z hlavních myšlenek tohoto přírodního stylu poznávání i těch nejodlehlejších koutů světa.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články