Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Petra Procházková: Život mezi válečnými konflikty

082_Image_0001.jpg
Autor článku: Veronika Valtrová, Pondělí, 5. září 2011
Autor fotografií: Martin Novák
V českých kruzích je známá především jako válečná reportérka a zpravodajka, jež řadu let strávila v zemích, kam by dobrovolně zavítal jen sebevrah. Kvůli zprávám, jež podávala z Ruska, byla z této země navždy vyhoštěna. Zaměřila se tedy na střed Asie - zejména Afghánistán. Odtud pochází i její manžel Paikar. Před čtyřmi lety porodila syna Zafara a zdálo se, že svoje životní tempo zvolní a mateřství chuť po dálkách oslabí. Nestalo se…

Tatínek je velmi liberální. Pracoval na americké ambasádě jako vedoucí řidičů a přičichnul k trochu jinému životu. A je provokatér, třeba při ramadánu jí – tvrdí, že už je starý -a na muslimy dost nadává. Sblížení s rodinou tedy proběhlo v pohodě. Jen si možná trochu mysleli, že je to cesta pro všechny dostat se do zahraničí. Mně by to nevadilo, ale neuživím je. To musí Paikar. A nejsem si jistá, jestli je starý člověk jako Paikarův otec přesaditelný. Má tam přátele, sedí na ulici, kouří vodní dýmku a klábosí, navštíví všechny členy rodiny, jede na výlet. Je to takový rebel. Nevyhýbá se ani alkoholu…

  • A kde ho shání?

Když jsem v Afghánistánu byla já, tak přese mě. Na základnách jsou obchody pro cizince, Afghánci tam nesměli, u vchodu bylo nutné ukázat pas. Pokaždé jsem odcházela s pěti láhvemi vodky, děda tři, já dvě. A moje švagrová dělá fantastickou pálenku, vyráběla ji tajně i za tálibů. Dělá ji z rozinek a říká jí kišmiš. Já to pití přezdila na kišmišovku.

  • I dnes vyjíždíte do zemí, kde se odehrávají nepokoje. Chystáte se zpět do Afghánistánu?

Ano, chtěla bych tam jet se Zafarem, abych ho seznámila s babičkou a dědou. Manžel to však nechce z bezpečnostních důvodů dovolit. Po nedávném útoku na hotel Intercontinental, u kterého jsme léta bydleli, tenhle argument respekutuju. Mohla bych tam jet sama, ale dva týdny nestačí. A nemůžu tu Zafara nechat samotného. Nedávno říkal, že se budeme mazlit na dálku, ale nemůžu ho konfrontovat se skutečností, že má oba rodiče na relativně nebezpečném území. Zatím se snažím získat vízum do Ruska, abych příští rok mohla jet na prezidentské volby. Jinak jezdím autem na Ukrajinu. V době voleb mě pustili do i Běloruska, Lukašensko chtěl být vstřícný, ale teď už by mi vízum asi nedali.

  • V čem je pohyb po Afghánistánu pro Evropanku riskantní?

Přestože jsem chodila se zahalenými vlasy, často po mně házeli kameny. Oni si o bílých ženách myslí, že jsou prostitutky, protože jejich nejoblíbenějsí filmy jsou filmy typu Základní instinkt, ten se stal kultovním snímkem, a na základě podobných snímků si dělají obrázek o ženách ze Západu. Televize tam léta nefungovala, takže oni sjíždějí videa. Hledají západní produkty a v těch jsou ženy zobrazovány pro afghánskou mentalitu nelichotivě.

  • Mají vlastní kinematografickou tvorbu?

Bohužel na ni nemají technické možnosti. Mají například zajímavé spisovatele. Básně, filmy a knihy perské části Afghánistánu jsou trochu patetické a dlouhé, ale to je tím, že mají na vše mnohem více času než my. Jsou rozvláčné a city jsou velmi vyhraněné – absolutní láska, nenávist. Mají rádi íránské seriály, oproti kterým je Ordinace v růžové zahradě vysoce intelektuální dílo. Velký úspěch sklidila česká díla Popelka, Nemocnice na kraji města a také Slunce, seno… Zdeňka Trošku milují. Univerzální výpověď o nás, které se strašně smějí. Překvapivé je, že i když mluvíte s úplně prostým a negramotným člověkem, jeho řeč je velmi květnatá a obrazná, mají velký rétorický dar.

  • Jak vzpomínáte na události v Egyptě v době nepokojů?

Byla jsem tam s Kateřinou Šafaříkovou z Respektu, což je velmi obdivuhodná žena, dosti nebojácná. Vycházely jsme do ulic v noci, když rozumní chlapci v čele s Šibíkem zůstávali raději v hotelu. Myslím, že se nám tamní atmosféru podařilo dobře zachytit, i když konfliktům s místními jsme se nevyhnuly. V Čečensku nebo Afghánistánu hned poznám, před kým stojím, ale tato zkušenost vyžaduje měsíce strávené mezi místními. V Egyptě jsem to nevěděla, takže jsme se jednou večer střetly s „promubarakovci“. Další den byla naše ulice plná nových lidí, kteří nás obklíčili, a my blbky ještě pokračovaly na náměstí. Já začala fotit zkrvaveného chlapíka, Kateřina se dala s někým do řeči a začala se vyptávat na Mubaraka. Najednou ji chytli za ruku a táhli do auta… Běžela jsem za nimi, ale o mě nejevili zájem, rozhodli se sebrat ji. Podařilo se nám vlézt do auta ke člověku, který nám chtěl pomoci, ale nedala se tam zavřít okénka, takže se ji pokoušeli vytáhnout z auta. Já se schovala u dědků kouřících na ulici vodní dýmku.

  • Změnil se během let způsob vaší práce a uvažování?

Dnes mi vadí víc pohled na trpící nebo mrtvé děti. Poté, co se mi narodil Zafar, jsem si zpětně uvědomila, co musely prožít matky, jež chovaly v náručí zkrvavené umírající děti. Zafar jen zakašle, a mně hned běží hlavou, co mu může být. Už chápu ty, co si vzali balíček s pár věcmi a odešli pryč, jen kvůli dětem… Člověk má totiž stále tendenci přebírat starosti dětí na sebe, pomáhat jim, ulehčovat, a když přijde něco, co si musí prožít samo, tak je to pro rodiče utrpení. V tomhle je válka zvlášť krutá. Tuto stránku jsem kdysi nebyla schopná domyslet. Často si na to vzpomenu a jsem ráda, že žijeme tady. Také si uvědomuju, jak jsem musela být i necitlivá, když jsem pořizovala záznamy – strkáte lidem fotoaparáty před obličej a radujete se z dobrého záběru, a jim jde o život a mají strach o děti.

  • Jak jste se srovnávala s lidským neštěstím, jehož jste byla svědkem?

Sobecky jsem si lidské utrpení nepřipouštěla. Dokumentovala jsem objekty, které jsem musela natočit nebo nafotit, protože jim chci pomoci tím, že se svět dozví o jejich utrpení. Ale byl to trochu alibismus, lidstvo to vědělo, a stejně se nic nestalo. A také – novináři jsou trochu soutěživí. Kdo víc, kdo lépe – o to jde, a na objekty zájmu se zase tolik nemyslí. Zájem o ně, krutě řečeno, zdržuje, nelze řešit osudy všech lidí, s nimiž se setkáte. Pro každého je jeho vlastní osud jedinečný a vy máte tendenci věřit tomu, že pro ně můžete něco udělat, jenže za dva dny se seznámíte s někým, kdo je na tom ještě hůř.

Pohyb po Afghánistánu je pro Evropanku dosti nebezpečný, i když je oblečená podle místních zvyklostí.

Musíte zapomenout, emoce nelze pojmout a pomalu se z vás stává stroj, který zaznamená a vymaže, co je třeba. Kdyby se to nedělo, nešla by tahle práce vůbec dělat. Působím cynicky, ono jde však o sebezáchovu. Brát na sebe neštěstí druhých nejde, každý si svoje hoře musí prožít sám. Já to můžu jen zaznamenat. Brzy byl pak zážitek smyt alkoholem, jiným zážitkem nebo strachem o sebe sama.

  • A jak dlouho jste „smývala“ onu událost s najetím v tanku na minu, kterou tehdy jeho řidič nepřežil?

No, tak tu smývám dodnes. Po téhle události jsme často byli v podroušeném stavu. Strach se alkoholem likviduje dokonale.

  • Jste teď v Čechách spokojená?

Docela ano, i když cestování mi chybí. Ideální by bylo, kdybych mohla třeba na půl roku s rodinou vyjet do Ruska. Považuju to ve svojí profesi za důležité, osobní zkušenost vám zaručí lepší pochopení situace a tak i lepší zprostředkování informací čtenářům. Toto je ovšem dáno finančními možnostmi titulů. Snažím se to kompenzovat telefonickou komunikací s lidmi z dotyčných oblastí.

  • Před lety jste si stěžovala na nedostatek financí a únavu, jak je to dnes?

Je to lepší. Paikar je zaměstnaný a stal se českým občanem. Naučila jsem se také kombinovat výchovu dítěte s prací. Peněz nemám mnoho, mohla bych si vydělat i víc, ale musela bych slevit ze své svobody. Pracuju hodně, i deset hodin denně, ale pracovní dobu si určuju sama a vždy můžu cokoli odmítnout. Budu na tom tratit, ale nevisí nade mnou žádná smlouva. Asi bych se nenechala zaměstnat.

Normální dovolenou jsem neměla asi dvacet let, ale letos mě čeká. Paikar trvá na tom, abychom jako správní Češi vyrazili do Chorvatska. On nikdy nebyl u moře a kolegové – vojáci – mu nejspíš dali tip.

  • Nedávno byl v Pákistánu zastřelen „symbol“ terorismu, Usáma bin Ládin, ohrozila tato skutečnost bezpečnost příslušníků zahraničních misí v Afghánistánu?

Pro ně byl Usáma bin Ládin blbý Arab. Pro Západ byl mnohem důležitější. Viděli v něm někoho, kdo škodí Američanům, ale jeho smrt nic nezměnila. Afghánci ovšem byli rádi, že nebyl chycen na jejich území. Afghánci jsou s Pákistánci na nože a tvrdí, že veškeré zlo – Tálibán, al-Kaidá – pochází z Pákistánu. Což je ovšem jen částečná pravda. Pákistánská tajná služba vždy podporovala mudžáhedíny proti Sovětům, čímž si vybudovala zárodek Tálibánu. A zřejmě je podporují stále.

  • Pro vašeho manžela je tedy působení v české armádě velmi nebezpečné…

Hodně. Mám velké pochybnosti, jestli je dobře, že tam je. Dokonce si myslím, že největší tragédií pro jeho rodinu bude, až se Američané začnou stahovat. Jeho rodina bude považována za kolaboranty a budou ve velkém ohrožení. Česká republika bude muset otevřít hranice politickým uprchlíkům. A když nedávno přišli o život český voják a tlumočník, dost jsem se vyděsila, že by mohlo jít zrovna o mého muže.

  • Dochází i na vtipné momenty způsobené mezikulturními rozdíly?

Paikar byl velmi překvapený z úřadů, kde chtěli znát jméno jeho matky. To se v Afghánistánu nesmí říkat, ani jméno manželky, obchází se to spojením „matka mých dětí“. Takže třeba nedostal výpis z trestního rejstříku, protože onu kolonku nevyplnil. Nebo nemají příjmení, takže si musel jméno vymyslet.

  • Hrozilo vám někdy podobné nebezpečí jako vaší kolegyni Anně Politkovské?

To bych neřekla, ona byla cíl. Já jsem patřila ke skupině zahraničních novinářů, která byla vládě nepohodlná, s ohledem na zprávy, které jsme o Rusku a jeho invazi do Čečenska psali. Ale neměli konkrétně spadeno na mě. Že mě nakonec vyhostili, byla jakási exemplární výhrůžka, která ale neměla způsobit mezinárodní skandál, vybrali si novináře z méně významných států. Hrozily nám spíše únosy v Čečensku. Ale nikdy nešlo o konkrétní záměr jako u Anny.

  • Věnujete se i charitativní činnosti…

Sdružení Berkat zaštiťuje řadu menších projektů. Zajišťujeme například transplantace očních rohovek, ročně vyděláme asi jen na šest operací, avšak způsob získání finančních prostředků se obejde bez jakékoli administrativy a podpory zvenčí. Prodejem dvou set ručně šitých panenek vyděláme na jednu rohovku. Ty posíláme tak, že se nejprve vyzvednou v tkáňové bance, dají se do krabice, odvezou se na letiště do Kbel, tam jsou předány do patřičných rukou a poté dovezeny do Afghánistánu lékařům, které vyškolil pan doktor Filipec.

  • Nenudí vás někdy nynější poklidný život?

To tedy ne. Já vůbec nic nestíhám. Už dva měsíce předělávám koupelnu a stále není hotová. Volný čas nemám, velmi ráda bych se někdy nudila. Zatím to tak ale nevypadá.


Petra Procházková (* 1964)

„Usáma bin Ládin byl pro Afghánce nepodstatnou hnidou.“

Po absolvování fakulty žurnalistiky pracovala v časopise Květy a také v Lidových novinách, brzy však začala fungovat jako zahraniční korespondentka v Rusku. Odtud její kroky vedly do zemí sužovaných válečnými konflikty, informovala tak o dění v Osetii, Abchazku, Gruzii, Tádžikistánu, Čečensku, ale také v Afghánistánu, kde se seznámila se svým manželem Paikarem, s nímž má syna Zafara.

Je autorkou knih Aluminiová královna (2003) a Frišta (2004). Kromě novinařiny se věnuje i charitativní činnosti, je spoluzakladatelkou o. s. Berkat, jež kromě jiného zajišťuje transplantaci očních rohovek v Afghánistánu. Nyní je novinářkou na volné noze.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Rozhovory

Komentáře

Přečtěte si další podobné články