Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Pestrá společnost bohů

032-000.jpg
Ivan Větvička, Pátek, 1. února 2008
Kavkazské pohanství – džvarismus – se rozvíjí od doby bronzové. Během tisíců let se mezi prastaré místní motivy začlenily antické a křesťanské prvky.

Jak přišel džvarismus ke svému jménu?

Tato víra nemá vžité jednotné označení. Dřívější autoři hovoří například o gruzínském pohanství, což je příliš široký termín. Název džvarismus jsem odvodil od gruzínského slova džvari, což znamená kříž. Ve východní Gruzii tak nazývají i svatyni místního kultu (nikoli kostel!) a zároveň Božího syna, který svatostánek obývá.

Koho džvaristé uctívají?

Nejvýše postavený je Bůh – Ustanovitel řádu –, který „sedí ve svém osudem nezkrušitelném hradu s devíti branami na hoře čnící vysoko nad světem“. Do běhu života ale takřka nezasahuje. Mnohem aktivněji se projevují jeho synové a dcery, což jsou kromě Krista také předkřesťanští hrdinové Kopala a Iachsar, a křesťanští světci: především svatý Jiří, archandělé (Michael, Gabriel), Bohorodička a Boží Trojice (chápaná jako jedna osoba). Do rodiny patří i historická postava královny Támar a její syn Laša Giorgi. Jako džvar, Boží dcera, je uctívána i Samdzimar, dcera krále khadžů, zlých duchů – mohli bychom říci čertice. Unesl ji Chachmatský džvar a stali se oba božstvem.

Mně se zdá, že ve vašem vyprávění statisticky převažují křesťanští světci a boží podoby. Tak jaképak pohanství?

Horalé ve východní Gruzii z křesťanství sice přejali mnoho jmen a pojmů, ale dali jim jiný obsah. Mezi jejich představami a křesťanstvím je propastný rozdíl. Takřka neřeší, jak vznikl svět. Jejich mytologie začíná bojem lidí s dévy, s démony. Nemají peklo plné hrůzostrašných muk. Jejich hříšníky čeká pobyt v šedi – hrůza, kterou se lidé strašili například ve starověkém Sumeru. Zvláštní muka čekají duši jen za krvesmilstvo a krádež půdy. Džvarové se mezi sebou hašteří, a mají dokonce milostné pletky – taková představa u křesťanských světců ani andělů nepřichází v úvahu. Poměry ve džvaristickém panteonu se blíží více starořeckému Olympu než křesťanským vizím. Navíc se zdá, že jmény světců byla „pokřtěna“ starší božstva. Například Gudanský džvar a Chachmatský džvar bývají ztotožňováni se svatým Jiřím. Jenže Samdzimar unesl džvar z Chachmati a jeho kolega z Gudani s tím nemá nic společného.

Přestávám se v tom orientovat. Co jsou džvarové zač? Bozi, světci, andělé, nebo patroni? Na Kavkaze jsem touto otázkou uváděl lidi do rozpaků.

Jednotný názor skutečně neexistuje. Nicméně džvarové mají schopnosti, které v jiných náboženstvích příslušejí bohům. Dovoluji si tvrdit, že to jsou božstva podřízená Bohu, Ustanoviteli řádu. Lidé k nim vzhlížejí jako k ochráncům kraje, občiny či vesnice.

Jakou mají džvarističtí bozi podobu a co dokážou?

Džvar neukazuje konkrétní podobu ani tvář. Lidé ho vnímají jako sílu, která se svému služebníkovi zjevuje jako ohnivé kolo, koule nebo cosi podobné blesku. Občas ho lidé spatří v podobě holubice.

Alespoň někteří džvarističtí bohové budou představeni v následujících reportážích z jednotlivých svatyní. Kde se berou džvarističtí kněží – chevisbeři?

Zde bychom měli rozlišovat tři různé kategorie „služebníků džvara“. Každý plnoprávný člen saqmo, tedy „obce věřících“ (to prakticky znamená každý, kdo dostatečně dlouho žije na jeho území), může – a v některých případech musí – projít nějakým stupněm zasvěcení a zastávat nějakou funkci. V praxi se ovšem některé funkce v určitých rodinách dědí, ale nejde o neměnný řád; v zásadě může být do kterékoli z nejvyšších duchovních funkcí v občině vybrán každý, kdo projde určitými stupni zasvěcení; výjimku tvoří pouze mkadre a khadag, to však nejsou funkce, nýbrž poslání, pro něž si vhodné osoby vybírá džvar sám. Džvaristická společnost je tedy značně demokratická až rovnostářská. Tato rovnost se však týká pouze mužů. Ženy nemohou být zvoleny služebnicemi svatyně, dokonce nesmějí ani překročit její práh a vykonávat činnosti vyžadující rituální čistotu. Existují však výjimky – především žena se může stát khadagyní, mluvčí džvara. Tuto volbu provede sám džvar, který se na lidská pravidla neohlíží. Ovidius džvaristické kultury, básník Važa Pšavela, v jednom ze svých nejvýznamnějších děl opěvuje ženu chevisbera, která se ujala jeho funkce poté, co padl v boji. Ve vesnici Lašari usedaly na chevisberské lavici dvě generace žen rodu Goderdzauli. V pšavské vesnici Žebota dokonce měli častěji chevisberky než chevisbery.

V jaké oblasti je džvarismus rozšířen?

Džvarismus se udržel na Velkém Kavkaze v severovýchodní Gruzii, od oblasti pod horou Kazbek do Thušska na hranici s Čečenskem a Dagestánem. Nejvíce živých tradic je v Chevsursku a Pšavsku. Džvarismus ovšem není jedinou formou pohanství, která se na Kavkaze uchovala. A úvahy o tom by nás odvedly příliš daleko od tématu.

Jak to, že se džvarismus udržel do dneška?

Asi díky nepřístupnosti hor a vpádu Mongolů. Gruzie sice přijala křesťanství v roce 317, ale například do Thušska se nová víra dostala až v 9. století, a přitom to je pouhých sto kilometrů od křesťanských center! Ke křesťanství se pak přihlásili i Čečeni, Ingušové a další národy na severním Kavkaze. Nová víra ale nevykořenila původní náboženství. Když na Kavkaz ve 13. století vtrhli Mongolové, zpřetrhali styky horalů s křesťany, původní víra posílila a křesťanské prvky do sebe začlenila. A tak se stal z Krista hrdina Kviria. Když se pak křesťanští misionáři v novověku do hor vrátili a znovu vyprávěli lidem o Kristu, horalé ho zařadili do svého panteonu podruhé. Bůh má tak díky nedorozumění o syna víc. Islám na Kavkaze od sedmého století prosazovali arabští dobyvatelé, později krymští chánové a osmanští sultáni. V Čečensku se však ujal až ve druhé polovině 18. století jako ideologie protiruského boje a Ingušové ho přijali dokonce ještě o sto let později. V odlehlých horských údolích se džvarismus daří omezovat teprve v poslední době, a to díky triumfujícímu gruzínskému pravoslavnému křesťanství. Bolševikům tolik nevadil – ti v něm viděli spíše vítanou konkurenci křesťanství.

Existují historické zmínky o džvarismu?

O džvarismu přímo ne, ale o gruzínském a vůbec kavkazském pohanství se v pozdní antice zmiňují řečtí a římští autoři, v raném středověku Arméni i Arabové a samozřejmě nejstarší gruzínské letopisy a legendy o světcích. Vypovědní hodnota těchto zpráv je však mizivá – v lepším případě to jsou ,,turistické postřehy“ negruzínských autorů odkázaných na nespolehlivé informátory. Často se však jedná o propagandu stoupenců pravověrného křesťanství, která šíří stereotypní, schematické fámy, často převzaté z druhé ruky za jediným účelem: ukázat, jak zlé a zavrženíhodné bylo pohanství a jak je dobře, že je křesťanství vytlačilo. A tak se z kronikářských záznamů můžeme o předkřesťanské víře Gruzínů například dozvědět: ,,Přijali od všech pokolení tu nejhorší víru, neboť při uzavírání manželství nebylo třeba dbát na příbuzenství, a jedli všechno živé; hřbitovy neměli, neboť mrtvé pojídali.“ Když gruzínský král Mirian prohlásil křesťanství za státní náboženství, čteme hned mezi prvními zprávami o neochotě horalů z Pšavska a Chevsurska nové náboženství přijmout. Ti lidé „podobní dobytčatům“ se nenechali pokřtít a raději se stáhli do Thušska, hlouběji do hor.

Z uvedeného se zdá, jako by nebozí gruzínští pohané trpěli ranami osudu. Sami však neméně tvrdě naložili s Vejnachy, například s Čečenci, které takřka vytlačili z jižního Kavkazu.

Čečenci mají vlastní kosmogonický mýtus, protože své území obývali ,,odvždycky“. Jejich historie začíná vznikem světa, zatímco Gruzíni se na Kavkaz probili, a tak jejich historie začíná příchodem do země a jejím obsazením, bojem Božích synů proti zlým duchům. Prvním příběhem džvarismu je tedy typický kolonizační mýtus: lidé přišli do obydlené země, a aby se tu mohli usadit, musejí vyhnat nebo vyhubit původní obyvatele. A dělají to bez skrupulí, neboť původní obyvatelé se jim v ničem nepodobají: jsou zlí a záludní, vlastně to ani nejsou lidé, nýbrž démoni, kteří lidi utiskují, ba dokonce je loví a pojídají. Je to jen další příklad typického myšlenkového pochodu provázejícího kolonizaci kdekoli na světě. Původní obyvatelé jsou obvykle popisováni jako nelidské stvůry (lidožrouti…), jejichž vyhubení je záslužným dílem, „kterému přeje Bůh a všichni svatí“.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články