Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Peklo zvané kriminál

20-21peklo.jpg
Autor článku: Jan Sochor, Čtvrtek, 17. prosince 2015
Autor fotografií: Jan Sochor
Jestli existuje peklo na zemi, tak se nachází právě tady, v salvadorském kriminále. Stovky chlapů tu trčí v temném páchnoucím suterénu, natěsnáni jeden na druhého. A u všech si můžete být jisti, že by neváhali zabít.

Ve stísněném podzemí skoro není vidět. Několik stovek polonahých mužů, hrubě pokérovaných jak hřebíkem, je našlapáno v deseti úzkých celách bez oken. Pokreslená těla se proplétají jedno do druhého, jako klubka jedovatých hadů s klikatými čárami na zádech, uzamčených v temných krabicích.

Desítky nahých paží trčí skrze mříže ven. Jako by alespoň ruce uvězněných homeboyů hledaly svobodu venku. Horký vzduch ve vazební věznici Monserrate, na okraji hlavního města San Salvadoru, se ani nehne. Neustálý hluk vězňů, vibrující celou touhle temnou dírou, přerušují divoké výkřiky a nadávky.

Oblečení nebo toaletní papíry v osobním vlastnictví vězňů jsou zavěšeny v igelitových pytlících na vnější mříži cely.

Chci jim něco říct, nějak trapně začít, ale zalykám se nesnesitelným puchem. Kyselý smrad moči, výkalů a potu nemytých chlapů nasákl snad do všeho. Do jejich propocených širokých kraťasů. Do betonových zdí, u kterých – vsedě opřeni – v noci spí. Do špinavé podlahy, pokryté vrstvou hnijících odpadků.

Desítky nabroušených pohledů se do mě zařezávají. Ze tmy zpoza mříží v nich čtu jasnou otázku: Co tu, kurva, ten zasranej gringo, pohledává!? Jasně, nikdo tu na mě není zvědavý. Jedinou mojí klikou jsou ty dvoucoulové rezavé tyče mezi námi. Stojím před nimi bez hnutí, lije ze mě pot a napjatě mlčím. Cono! Zaklel jsem, abych ulevil té natlakované chvíli.

Během náhodné kontroly jsou muži z jedné cely vyvedeni ven. Hlídá je vždy 3-5 policistů se samopaly.

„Hej, pocem ty španělskej blonďáku!“ zakřičel kdosi zevnitř jedné kobky. Otočil jsem se za hlasem a bezděky udělal půlkrok k mříži. Chyba. Pokérovaná paže, trčící skrze mříže, zprudka máchla. Zpocená dlaň mi sklouzla po krku, ale prsty se jako háky zachytly mého trička. Chytil mě jak hloupou rybu.

Polekaně jsem se vyškubl ze sevření. Tetovaná tvář asi dvacetiletého týpka se prodrala skrze hradbu zpocených nahých břich a paží: „Sem tu patnáctej měsíc, kurvadopíči, přimluv se za mě…“ Tváře se mu vtiskly mezi pruty mříží a horečně přikázaly: „…nebo tady chcípnu, rozumíš mi, ty píčo španělská?!“

Přeplněná cela

Kmeny Salvadořanů

Středoamerický Salvador, šestimilionová země o rozloze Moravy, je domovem gangů. Vznikly dávno a daleko odsud, v divokých hispánských ghettech Los Angeles v 80. letech minulého století, když se zde formovaly klany Salvadořanů prchajících před občanskou válkou a bránících své životy a zájmy v drsné konkurenci Mexičanů a Portorikánců. Návrat zpátky do vlasti v následující dekádě ovšem teprve umožnil salvadorským gangům vyrůst a získat moc.

Salvadorská válka skončila a do země zničené konfliktem, do země bez řádu, pravidel, bez fungující ekonomiky, do rozvrácené společnosti – ve všech směrech – náhle proudily tisíce členů vysoce organizovaných kmenů, živících se výhradně kriminální činností. Hodně špatně rozdané karty, chtělo by se říct.

Veškerý odpad, tácky od jídla a igeliťáky házejí vězni ze svých cel ven, kde vše dlouhý čas zahnívá.

Dva největší a nejsilnější gangy – Mara Salvatrucha (často jen Mara) a gang z 18. ulice (někdy označován jako M-18 a sám sebe nazývající Pandilla – Banda) – se během dvou dekád rozrostly o desetitisíce členů a svojí nelegální činností (drogy, zbraně, výpalné atd.) paralyzovaly celou společnost.

Významná část gangů (odhady mluví o zhruba patnácti tisících mužů) je uvězněna. Ačkoli většina si tresty odpykává v regulérních vězeních, zhruba třetina jich zůstává vězněna – kvůli nefunkčnímu soudnímu systému často i bez rozsudku – v přeplněných vazebních věznicích zvaných bartolinas. Třeba v téhle tmavé díře na Monserrate.

Bachař zkoumá prázdnou celu, aby našel vyhloubené otvory, kde vězni schovávají drogy, zbraně a mobilní telefony.

Ten, kdo má slovo

„Nechoď blízko mříží, do prdele,“ zaječel na mě vystresovaně bachař, který z ochozu zahlédl můj kiks. Vězňové se nahrnuli k mřížím a rozchechtali se. „Póóócem, blonďáku! Nebóóój se!“ hulákají na mě a mávají rukama skrz mříže. Opatrně jsem se přiblížil k jedné z pěti cel v prvním bloku.

Rychle jsem přejel očima prostor. Čtyři na čtyři metry. Žádná postel ani palandy, žádné umyvadlo, zkrátka nic. Krabice z betonu. Jen vzadu prosvítá nezakrytá díra v podlaze. Záchod? Zřejmě. Nervózně počítám. Pětadvacet týpků, možná třicet? Všichni mladí, do pětadvaceti let, jen pár starších. Číslo 13 na břichu jednoho z nich jasně říká: Tahle cela „patří“ Salvatruche.

„Tak kdo je tady palabrero?“ rozehrál jsem nečekanou hru, „s kým se mám bavit?“ Smích rázem umlkl. Asi je překvapilo, že tuším něco o fungování jejich kmene. „Tady není žádnej palabrero,“ ozvalo se zezadu ze tmy. Starší vyzáblý muž se pro táhl k mříži. „Třicet lidí, třicet hlasů, tak to tady funguje, gringo,“ zakroutil hlavou, zatímco jeho oči mě neúprosně spalovaly nevyřčenou otázkou: Co ty seš zač, že se ptáš na to, kdo tu šéfuje?

Gangy jsou hierarchicky uspořádány. Palabrero (tedy ten, který má slovo) řídí „kliku“ – autonomně operující skupinu o proměnlivém počtu členů, ať už na svobodě, či ve vězení. Kdo je palabrero, se ale dozvíte těžko. Pozice mluvčího (která se často ani nekryje s pozicí vůdce) vždy složitě rotuje, aby vězni bachaře zmátli. Strážci tak nedokážou přečíst strukturu skupiny a tím jí zamezit v jejích aktivitách směrem ven z vězení. Jsou sice zavření v lochu, ale boj stále trvá.

Temným suterénem vězení se nečekaně rozezněl zpěv. Z vedlejší cely se ozvalo několik hlasů, za slabou minutu už neslyším vlastního slova. Pokus o rozhovor se utopil v dunícím chorálu o Panně Marii Guadeloupské.

Zdi cely jsou pokryty vizuálními znaky gangu (graffiti), které často obsahují informace o jeho aktivitách.

Zbraň 21. století

„Si se posral, gringo?“ zlostně po mně šlehl pohledem bachař.„Co tu vůbec hledáš, proč tam mezi ty zkurvysyny lezeš?!“ snaží se překřičet dunící cely pod námi. Bachaři mě tu vidí snad ještě méně raději než vězni. Vetřel jsem se do světa, kde vadím úplně všem. Kdybych neměl autorizaci jednoho z policejních šéfů, vykopal by mě okamžitě ven. Úsečným pohledem mi dává jasně najevo: Nejradši bych tě strčil do díry k nim, aby sis to pořádně užil, gringo!

„Už toho bylo dost!“ táhne mě zlostně ven na dvůr. „Co vy novináři, co si, sakra, myslíte?! Proč z těch zkurvysynů děláte hrdiny?!“ rozhořčeně se do mě pustil. Všechen ten nahromaděný přetlak, ten hněv a zlost jak horká pára syčí z jeho úst: „Ne, fakt nezpívaj, aby tě dojmuli svým zkurveným osudem, nebo co ti tam namluvili. Zpívaj, aby udělali hluk, abysme nic neslyšeli. Víš, co tam teď dělaj? Buď někdo z nich dostává zle naloženo, nebo hloubí díry v betonu, kam schovaj propašovaný drogy a mobily!“

Vzteky mrštil tomfou o stůl na dvoře. „Jsou to vrazi, nezaslouží si nic než smrt! Stačí, že projdeš kolem cely, a někdo z nich si tě vyfotí tím propašovaným mobilem, pošle tvoji fotku ven a za tejden ti ňákej jinej zkurvysyn zastřelí na ulici před barákem tvýho syna! Chápeš to, do prdele, gringo?!“

Nesměle namítám, že nikdo jiný než bachař jim mobil propašovat nemohl. „A co jako mám říct companerovi, když mu za propašovanej mobil nabídli pět set dolarů? To je jeho i můj měsíční plat!“

Mobil. Zbraň jednadvacátého století. Ve vězení už nepotřebujete pilník nebo kudlu. Potřebujete mobil. Kdo má mobil, vládne. Třeba i v pekle.

Většině členů gangu (homeboys) je kolem dvaceti let.

Propast

Mlčky jsem se opřel o zeď. Po vlhkém betonu se rozlézá hniloba. Rozežírá neumělá graffiti načmáraná propiskami na stěnách cel, rozežírá zbytky zaschlých fazolí na táccích rozházených na podlaze vězení. Rozežírá těla vězňů, rozežírá mysli jejich strážců. Tohle vězení rozhodně není místem, kde ti „dobří“ hlídají ty „špatné“. Tady se na spravedlnost fakt nehraje.

Kdo jednou spadne do téhle propasti, těžko se z ní vydrápe ven. Všichni do jednoho jsou z nejchudších vrstev, nemají nic – jen svoji příslušnost ke gangu, k ulici, která je vychovala. Ne nadarmo homeboys říkají: „Žiju pro svou matku a zemřu pro své barrio.“

Zapomeňte na advokáty ex offo, na nějaká odvolání nebo zákony, které vám zaručí právo na spravedlivý proces. Jednou za měsíc přijde do vězení kněz, to musí stačit. Jestli chceš spravedlnost, musíš si ji vyřešit sám. Uvnitř klece.

A kdo tuhle propast hlídá, není na tom o moc lépe. Nedostatečné vybavení, všudypřítomná korupce, která nedovolí spolehnout se ani na parťáka ze šichty. A hlavně nekončící strach, že se ti lidé, které hlídáš, pomstí. Že tě zasáhnou na nejcitlivějším bodě – na tvé rodině. Kdosi jednou řekl: Jak dlouho hledíš do propasti, tak dlouho hledí propast na tebe. Pravdivější větu o salvadorském kriminále lze stěží napsat.

Zatčení mladíci sedí na zemi vězeňského dvora a očekávají tělesnou kontrolu před zařazením do cel.

Zabiju tě

Růžové soumračné světlo se rozlilo mezi fíkusy kolem vězeňského plotu, když bránou projel policejní autobus. Na dvoře vyklopil dvacet nových vězňů. Mladíci, sotva odrostlí škole, měli palce rukou svázané za zády plastovými pouty. V botách jim chyběly tkaničky a všichni v počínající tmě splývali. Nagelované krátké bodliny na hlavě, špínou a prachem zažloutlé džíny, triko.

Policajt jim všem prohlédl ústa rukou v chirurgické rukavici. Poté je nechal zcela nahé dřepovat, aby z nich případně vypadlo cokoli, co schovávali. Nikdo z nich ani nehlesl, nikdo proti ponižující kontrole neprotestoval, nikdo nenaříkal. Mlčeli a zírali na policajta, pak zase na mě, pak do rozdroleného betonu na zemi. Koukali mlčky, bez hněvu a bez zlosti. Úplně bez emocí. Mrtvým tvrdým pohledem nás dlouze přejížděli od hlavy až k patě.

Nevydržel jsem ty jejich upíří pohledy. Připadalo mi, jako by se na mě dívali zpoza svých očí, odněkud z temene hlavy. Jeden z nich ulpěl na mě, pak se netečně obrátil ke svému kumpánovi. Sevřelo se mi nitro. Pochopil jsem, co mi ten kluk, ten sotva osmnáctiletý vyzáblý cucák přede mnou, říká. Beze slov, ale přesto naprosto zřetelně. Že by mě zabil. Že by mi ustřelil kebuli bez hnutí brvou, bez výčitek. Aby ukázal, že může. Že může, kdykoli se mu zamane. Že život má cenu jen tehdy, když ho někomu vezmeš. Třeba blbému zvědavému gringovi. Protože to ti zajistí respekt tvých companeros. Jedno jestli na ulici nebo v base.

Palabrero. Předpokládaný vůdce skupiny gangu Mara Salvatrucha ve vazební věznici Monserrate v San Salvadoru.

POČTY VĚZŇŮ

Statistiky salvadorských úřadů z června letošního roku uvádějí, že ve vazebních věznicích (bartolinas) se nachází zhruba 4600 vězňů, z nichž zhruba 85 procent by mělo být již umístěno ve standardním vězení. Celkový počet uvězněných v zemi přesáhl 30 000. Tři z každých deseti sedí pro vraždu.


GANG: JEDINÁ JISTOTA

Gangy mají složité rituální fungování, které do velké míry vytváří kmenovou identitu skupiny. Příslušnost k celku, sounáležitost, solidarita – hodnoty, které chudá, válkou a ekonomickým neoliberalismem zdevastovaná společnost Salvadoru značně postrádá, často suplují gangy.


ZABIJ, A BUDEŠ NÁŠ

Přijetí do gangu je doprovázeno krutými iniciačními rituály, spojenými s bolestí, často je podmíněno zabitím člena konkurenčního kmene. Exkomunikace z gangu znamená smrt. Rozměrná tetování na tělech členů gangu jsou skutečným záznamem jejich činů. Naproti tomu graffiti v jejich teritoriích či celách jsou symbolem celé skupiny a jejích aktivit.


OČIMA AUTORA

Jan Sochor, fotograf a novinář

O možnost fotografovat ve vazební věznici pro gangy v Salvadoru jsem usiloval více než tři roky. Desítky mailů, telefonátů, písemné žádosti a rozvláčné schůzky v dusných kancelářích salvadorských úřadů nezmohly nic. Nikdo si nechtěl pálit prsty a pustit gringa do basy – všichni tuší, jak kriminály vypadají. Až po třech letech jsem náhodně dostal tip od kolegy ze Států. Proběhlo pár telefonátů, které mě vždy přepinkly o osobu dál, až jsem najednou měl na telefonu jednu z vysokých policejních šarží. Byl to krátký, věcný rozhovor. Za minutu jsem na něj vysypal, kdo jsem, co chci a hlavně, kdo mě posílá. Důstojník si mě poslechl, a ačkoliv jsme se nikdy předtím neviděli, řekl: „Dobře. Běž tam a tam, zítra ráno. Řekni, že máš povolení ode mě a udělej svou práci. Máš na to jeden den.“ Tak vznikla tato reportáž.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články