Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Pavla Jazairiová: I špatný prožitek stojí za to

1pavlajazairiova2.jpg
Autor článku: Veronika Valtrová, Pondělí, 24. října 2011
Autor fotografií: Lenka Klicperová a Jiří Hůla
Rozhovor vznikl v době, kdy média plnily zprávy o masakru na norském ostrově Utoya, nebylo tedy možné se této události vyhnout a nespojit ji s dalšími ožehavými tématy – terorismem, islamisty a přistěhovalectvím. Pavla Jazairiová strávila valnou část života cestováním po světě a velkou pozornost věnovala jihozápadní Asii a severní Africe, které tak zná poměrně důkladně.

Rozhovor vznikl v době, kdy média plnily zprávy o masakru na norském ostrově Utoya, nebylo tedy možné se této události vyhnout a nespojit ji s dalšími ožehavými tématy – terorismem, islamisty a přistěhovalectvím. Pavla Jazairiová strávila valnou část života cestováním po světě a velkou pozornost věnovala jihozápadní Asii a severní Africe, které tak zná poměrně důkladně.

Mnohokrát jste Egypt navštívila, dost tam toho prožila, jak jste vnímala únorovou revoluci?

Již rok před událostmi byla revoluce ve vzduchu. Během posledních deseti let se Egypt podstatně změnil k horšímu i pro cizince. Individuální turistika byla obtížnější, včetně omezování volného pohybu. Bohužel ani dnes po úspěšné revoluci není jasné, jak všechno dopadne a proběhnou-li v Egyptě skutečně svobodné volby. Nejde jen o osobnost Mubaraka nebo jemu podobné. Jde o celý systém, za nímž stojí peníze. A lidem, kteří drží peníze, nelze jen říct, aby vypadli. Pokud jde o muslimské bratrstvo, je to stará formace, má v zemi vliv, ale Egypťané si dnes žádají moderní stát a občanskou svobodu.

S tím souvisí i téma přistěhovalectví, které bylo i důvodem nedávného masakru v Norsku…

Muslimy většinová společnost odsuzuje skoro všude, i u nás. Je chyba, že se Breivikův program dostal ven. Jeho vraždění by pobouřilo mnohem více lidí. Ale lidé nesympatizují s přistěhovalci ani s islámem a mohou si myslet, že má Breivik v lecčem pravdu. Mě samotnou nedávno v Itálii napadlo: Co má zahalená muslimka společného s italskou renesancí? Vždyť oni tam nepatří, jde o jinou kulturu… Pak si ale uvědomím, že jsme sami cizince zvali, aby u nás pracovali. Jsou to lidé, kteří se často doma nemohou uživit. Navíc jsou leckde skutečně ohroženi na životech, jako třeba v Sýrii. Co teď uděláme s nepohodlnými muslimy? Způsob, jakým vnímáme antiislámskou propagandu je nebezpečný – narůstá v nás nový fašismus.

Jak vidíte důsledky jasmínové revoluce?

Myslím, že řada z nás nechápe, o co jim vlastně jde, co chtějí. Je to celkem jednoduché. Chtějí být svobodní. Divil se snad někdo na Západě, když jsme na Václavském náměstí poslouchali Havla? Divil se někdo, že se Češi bouří? Copak tam nejsou spokojení? Mají práci, klid, bezpečí, co mohou ještě chtít?

2pavlajazairiova.jpg

Dopadá zatím vývoj v arabských zemích podle vašeho očekávání?

Dopustila jsem se optimistického omylu. Myslela jsem si, že to možná půjde rychleji a snáze. Třeba v Egyptě. Ale věci jsou mnohem složitější a vývoj urychlit nelze. Podívejte, jak dlouho to trvá u nás.

Pojďme na chvíli o něco níže na africký kontinent. Zažila jste ho v úplně jiné podobě než dnes.

Viděla jsem Afriku ještě v době, kdy fungovaly vesnice a tradiční řemesla. Dnes je tu zdevastovaná příroda, města zaplavená odpadky, narušené sociální vztahy. S ohledem na charakter půdy bylo v Africe zemědělství vždy obtížné, ale Afričané měli určitý systém a strukturu, dokázali se uživit. Vládla harmonie, i když z našeho pohledu primitivní. Kolonialisté však nastolili pravidla, kterým se původní obyvatelstvo muselo přizpůsobit. Na úkor tradičního zemědělství a pastevectví zakládali plantáže, vznikaly monokultury. Dnes, v době globalizace, konkurenčního prostředí a nových technologií, afričtí zemědělci nedrží krok.

Jak jste Afrikou cestovala?

S jedním batůžkem, v prachu afrických cest, stopem, místní dopravou. Neměli jsme peníze, většinou byl rozpočet tak 40 korun na den. Nikdy jsme nespali v hotelu ani v ubytovně. Živili jsme se kondenzovaným mlékem nebo sardinkami, a k tomu chleba. Dokud jsme byli zdraví, bylo to fajn. V severní Africe nás lidé hostili, byť skromně. Ale dnes už nechci jezdit autostopem a spát na zemi v garáži.

Plánovala jste svoje cesty? Jak konkrétně?

Zprvu jsem mívala jasné cíle, rychle jsem od nich však ustoupila a dala prostor náhodě. Načrtla jsem zhruba plán, kam chci a jak se dostanu zpět. Zbytek byl o kompromisech.

Dočkala jste se někde takového přijetí, že jste přestala být „obyčejnou“ cizinkou?

Z turistky v hosta jsem se měnila třeba ve chvíli, kdy jsem lidem mohla poskytnout pomoc, například léky. Potom ke mně místní vodili další nemocné. Ale já ovšem nejsem lékař. Vystoupit z role cizinky, turistky není snadné. Chudí lidé často nechápou, proč jste k nim přijela.

Afriku stále sužují politické i hospodářské problémy. Co vám připadá nejzásadnější?

Vysoké ceny. Problém není v tom, že by neuměli plodiny pěstovat, ale že ceny na trhu neumožňují zemědělcům kupovat drahé pesticidy. Jejich produkty tak nemohou na trhu konkurovat. Že něco dovedou, ještě neznamená, že se tím můžou uživit. Když se nějaký produkt stane výnosným, nabalí se na něj velké množství zprostředkovatelů, takže nakonec dochází k tomu, že čím víc drobní pěstitelé vyrobí, tím víc tratí. To platí například i v Indii.

Existuje cesta zpět? A vidíte v něčem naopak sílu a potenciál Afriky?

V dějinách se střídají období rozkvětu a dekadence, takže ano. Ale potrvá to, než se africká civilizace zvedne. Teď patrně zažíváme úpadek. Avšak myslím, že se věci nějakým způsobem zvrátí. Afrika je kontinent s nádhernou přírodou, hlubokou historií a energickými obyvateli se silnou kolektivní pamětí. Velké plus vidím v jejich vitalitě.

[file:11565]

Stalo se vám při cestách i něco, co už byste nechtěla, aby se opakovalo?

Jednou jsem na cesty vzala svoje děti, což byla pošetilost. Staly se prostředkem k vydírání, byli jsme zranitelnější. Za každou maličkost jsme platili víc. Afričané jsou funkční a praktičtí lidé. Pro děti to nebylo vždy příjemné, ale do budoucna je to poznamenalo myslím spíš kladně. Spoustu hrozivých zážitků mám také z místní dopravy. Místní jsou fatalisti, věří, že to, co se má stát, se stane bez ohledu na způsob jízdy. Někdy jsem řidiči řekla, ať zastaví, a vystoupila.

3pavlajazairiova.jpg

Událo se během vašeho putování něco, z čeho vám dodnes naskakuje husí kůže?

Velmi nepříjemné chvíle jsem prožila na Sahaře, kde můj tehdejší manžel skoro umíral na úplavici. Všude špína, bída, já bez peněz. Ale když jsem byla mladá, neprožívala jsem jisté skutečnosti tak negativně jako teď, při posledním putování západní Afrikou v roce 2008. V Africe stále můžete cestovat relativně levně. Ubytovat se v hotelu, který slouží i jako nevěstinec, není tak špatné. Ty chudinky, které tam pracují, jsou často milé a přátelské. V Dakaru se o nás pěkně staral i jeden pasák, nechtěl například, abychom chodili večer sami po ulici.

Co je pro vás při cestování nejnepříjemnější?

Když se nemůžu pořádně vyspat. Nemusím bydlet v luxusním hotelu, ale přece jen bych se taky ráda občas osprchovala.

A co jídlo?

V Africe se jedí hodně nechutné věci, třeba prosná nebo baobabová kaše. Naopak mi chutnaly omáčky z gomba. Primitivní jídlo moc dobré není, ale tradiční kuchyně může být velmi chutná – fufu (typ knedlíku), ignam, sladké brambory. I palmová krysa aguti byla delikátní. Skvělá je indická kuchyně, ale i tam si musíte dávat pozor. Tak jsem chytla břišní tyfus. V Mexiku jsem jedla i sarančata, chutnají jako lískové oříšky.

Neškrábou v krku?

Ne, když se dobře rozkoušou.

Čeho ze své práce si nejvíc vážíte?

Mám za sebou třináct knih, které poskytují jisté svědectví o své době. Snažila jsem se překročit žánr klasického cestopisu. Nepsala jsem jen o cestě, ale o zemích, které jsem k tomu studovala. Když jsem byla na Sahaře, studovala jsem poušť, zavlažovací systémy, původ lidí, náboženství, rodinné svazky. Teď se snažím o něco jiného. Moje poslední knížka Podél cest je soubor povídek doplněných ilustračními fotografiemi Dany Kyndrové.

Jsou stále místa, kam byste se ráda vrátila nebo která na vašem seznamu chybí?

Ráda bych poznala sumerskou kulturu v Iráku, Babylon, Mezopotámii, v Íránu pak Isfahán a Šíráz. A také bych se chtěla vrátit do Alžírska, Turecka, Jižní Afriky, Patagonie, Íránu, Pákistánu i jinam…


Pavla Jazairiová (*1945)

Narodila se v Munsteru ve Francii, v 16 letech zakotvila natrvalo v Čechách. Brzy nastoupila do Československého rozhlasu, zahraničního vysílání pro francouzskou Afriku, po roce 1968 byla z politických důvodů nucena odejít. Než se po revoluci mohla vrátit zpět, živila se jako prodavačka a později také tlumočnice, neztratila zájem o rozvojové země a věnovala se spisovatelské činnosti. Díky bratrovi, který měl po otci občanství Nizozemska, mohla na pozvání cestovat, zejména do Afriky. Manželství s Iráčanem Mufidem Jazairim jí přineslo dva syny. Procestovala řadu kontinentů, přičemž velkou pozornost věnovala zejména severní Africe a Blízkému východu, navštívila ale i Jižní Ameriku a Severní Koreu. Kromě cestování se věnuje spisovatelské činnosti, na svém kontě má již 13 knih, většinou s tematikou třetího světa. Nedávno vydala první povídkovou knihu Podél cest. Výběr z knižní tvorby: Sahara všedního dne, Setkání v buši, Cesty za Afrikou, Afrikou v protisměru, Izrael a Palestina, Palestina a Izrael, Egypt, Egypt (s Jiřím Hůlou), 8 511 970 km2 Brazílie, Cestou hvězdy…

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Rozhovory

Komentáře

Přečtěte si další podobné články