Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Patrick Chauvel - Rebel s příčinou

1patrickchauvel3.jpg
Autor článku: Pavlína Kvapilová, Středa, 4. ledna 2012
Autor fotografií: Lenka Klicperová a Patrick Chauvel
Sjezdil celý svět s fotoaparátem, který je jeho zbraní v boji za lepší budoucnost. Vyhrál cenu World Press Photo. To, co dělá, není podle něj práce. Je to způsob života. V Česku vyšla teď jeho kniha Apač, který se chtěl stát orlem. Popsal v ní bouřlivý osud charismatického indiána se skotskou krví. Potkali se ve Vietnamu a právě tehdy mu Sky Eyes uložil, aby jednou vyprávěl jeho příběh. Slavný francouzský válečný fotograf Patrick Chauvel tak o mnoho let později učinil.

Patricku, máte někdy noční můry po tom všem, co jste zažil?

Ne.

Nikdy?

Já nemám sny.

Opravdu se vám nikdy nic nezdá?

Všem se zdají sny, ale já je nemám. Mám kamarádku psycholožku, občas spolu řešíme, jaké jsou dopady války. Ona říká, že to není možné. Ale já si nic nepamatuji. Čili nemám sny. Je to úplně zavřené na závoru. Takže ne, nemám noční můry, protože nemám sny.

Na kterém místě jste měl největší strach?

Při každé reportáži, kterou děláte, přijde nějaký moment překvapení. Nemluvil bych o strachu, na ten jsme zvyklí a zvládáme ho, mluvil bych o stavu neustálé bdělosti od chvíle, kdy nasedáte do letadla.

Jaká je vaše metoda na zvládnutí onoho šoku?

Musíte myslet na to, co máte na práci. Kvůli něčemu tam jste. Koncentrujete se na tu práci. Na fotku, na film. Na něco, co je mimo ten daný moment.

Komu nejvíc věříte? Za kým jdete, když potřebujete poradit?

Mám dobré kamarády – jsou to fotografové, spisovatelé, novináři. Známe se dlouho. Vykládáme si naše historky, ale ani si tak neříkáme o rady, ty vlastně vyplynou samy. Ostatně já ani nemám otázky.

Jste si tak jistý vším, co děláte?

Ne, ale musíte se zastavit, abyste měla otázky.

A vy nemáte čas se zastavit?

Já nemám chuť se zastavit. To není totéž.

082_image_0001_jpg_4ee899d38e.jpg

Pamatujete si na svou první fotku?

Ano, zvoral jsem to. To bylo v Izraeli. Neuměl jsem pracovat s foťákem, měl jsem nulovou technickou průpravu.

Co jste si tehdy pomyslel?

Bylo to na sebevraždu. No a pak jsem se to musel naučit.

Je pro vás fotografická technická zdatnost důležitá?

Bez toho nemůžete pracovat. Navíc nemáte právo být špatný. Protože když jezdíte za těmi trpícími, oni se vám svěří. Mají ve vás důvěru. Nechávají se fotografovat za hrozných okolností, a když se vám to nepovede, tak je zradíte. A zradíte také noviny, pro které to děláte. Ty vám zase dávají peníze na to, abyste jel na místo. Když to poděláte, zradíte prostě všechny. Je to zodpovědnost. Když je výsledek o ničem, nikoho to nezaujme a svědectví těch lidí je na nic.

Co děláte, abyste se zorientoval v zemi, kde se ocitáte úplně poprvé?

Nejdřív kontaktuju místní novináře. Ti znají většinou výborně svou zemi. Když to nejde, zamířím na univerzitu. Tam jsou také otevření, zajímají se, většinou hned navážeme dialog. Umějí anglicky, chtějí se bavit s cizinci. Pokud tam není univerzita, zajdu do nemocnice za doktory. Jsou taky vzdělaní a znají fakta, čísla, situaci. Třeba mi doporučí – hele, mám kamaráda zubaře, ten ti pomůže s tím či oním a podobně.

Jak to vypadá v mezinárodní komunitě fotografů, když se sjedete na místo nějakého konfliktu? Funguje tam hodně soutěživost?

U fotografů ani tak ne. Jasně, je tam jistá přirozená konkurence, ale pomáháme si. Třeba v Libyi bylo hrozně drahé vzít si auto a tlumočníka, tak jsme se na to skládali. Ve čtyřech jsme měli auto, tři jsme spali v jednom pokoji. Pak se samozřejmě rozdělíte, když přijedete na ta nejdramatičtější místa, nefotíte nalepení vedle sebe. Všichni jsme vlastně kámoši. Hlavně ti, kteří chodí nejdál. Spousta novinářů zůstane ve velkých městech a dál nejdou. Jeden příklad: přijel jsem do Benghází a dostal jsem průkazku číslo 675. Tak jsem si říkal: doprčic, to je děs. Ale když jedete o 200 kilometrů dál, tam už nás je třeba jen 50.

Jaký typ fotky může podle vás změnit historii?

Je to fotka, která je co nejsymboličtější, spojuje v sobě všechno. Je krásná a silná zároveň. Přitáhne pohled a nutí vás přemýšlet. Musí lidi přimět otevřít noviny. Taková fotka je, jako byste na někoho houkli: hej, poslouchej mě.

Myslíte, že všechno, co jste kdy dělal a viděl, změnilo vaši schopnost milovat, navazovat blízké, intimní vztahy s lidmi?

Ne, myslím, že ne.

Někdy se v rozhovorech zdáte cynický. Je to obranná maska?

Nemyslím, že jsem psychicky v ohrožení. Nemyslím, že bych se měl bránit, necítím se pod nějakým tlakem nebo útokem. Řekl bych, že to je moje povaha.

Když jste byl jako mladík ve Vietnamu, potkal jste indiána, Apače, říkali jste mu Sky. Pracoval ve speciálních jednotkách, které chodily hluboko do terénu, zabíjel lidi a zároveň to ale byla neuvěřitelně bohatá a jemná osobnost. Proč to trvalo víc než třicet let, než jste ten příběh ze sebe dostal v podobě knihy?

Víte, trochu jsem o tom mluvil s několika lidmi a oni mi řekli, že by bylo dobré to popsat. Byla to dost hutná smutná historie, nechtělo se mi to všechno vyvolávat. Ale pak jsem si řekl, proč se o Skye nepodělit s ostatními. Já jsem mu navíc slíbil, že budu ten jeho příběh vyprávět. On mě o to poprosil. Nerozuměl jsem tomu proč. Ale vybral si mě.

Vy jste ho pak jel do Ameriky pohřbít. A byl jste tam mezi indiány i později. Jaké to bylo? Tady se o nich skoro nikdy nemluví. Každý si možná vybaví tak maximálně mayovky, když se řekne Apač. Co jste viděl v rezervacích, kde žijí?

Je to fantastické, strašně zajímavé. Řekl bych, že tam jsou dvě různé skupiny. Jsou tu indiáni, kteří ztratili identitu, propadají alkoholismu, nabrali všechny defekty naší moderní společnosti. A pak jsou tu indiáni, kteří toto odmítají, žijí postaru. Příbuzní Skye žijí v jednom údolí, bez televize, bez ničeho. Jsou nádherní, klidní, smějí se, žijí v souladu s přírodou. Jen děti jsou nesnesitelné – jsou tak trochu dětmi všech. Ale je to veselé. Byl jsem tam naposledy asi tak před dvěma roky a je to opravdu silný zážitek.

Máte další takové příběhy, jako je ten Skyův?

Neustále nějaké vidím. Libye, Jemen, Sýrie… Nevím, co napíšu. Oni si vyberou mě, jako Sky. Já zkrátka vyprávím.

083_image_0001_stitch_jpg_4ee899d396.jpg

Ve zmiňované knize mluvíte také o tom, jaké to pro vás bylo v Paříži v roce 1968, když jste přijížděl z Vietnamu a iritovala vás tehdejší atmosféra. I dál to pokračuje? Co vás tak dráždí na té západní společnosti?

Lidi si myslí, že všechno je normální. Je normální pustit kohoutek a teče voda. Je normální být svobodný. Všechno je normální. Zapomínají, kolik lidí padlo třeba ve druhé světové válce. Neuvědomují si, co všechno se muselo postupně vybojovat, aby pak Evropané mohli říkat, co chtějí, aby měli sociální stát. A podívejte se na ně, jak na sebe řvou na ulici kvůli takovým prkotinám, jako je třeba parkování. Místo aby byli spokojení a vážili si toho, co mají. Tahle rozmazlenost mě fakt vytáčí.

Myslíte, že se to změní vzhledem k tomu, jak těžkou krizi prožívá západní civilizace? Že lidé začnou uvažovat jinak?

Uvidíme, nevím. Nevím, jestli si lidé pořádně uvědomují, co se děje. Banky pokračují v tom, že jim to je u zadku. Francouzská vláda posílá peníze bankám, tedy naše peníze z daní posílá bankám, že. A bankéři vydělávají dál obrovské částky. Desetitisíce eur měsíčně… To nemusí skončit dobře.

Myslela jsem taky, jestli si lidi začnou víc vážit toho, co mají.

Stačí uvědomit si to, co máme. A myslet na budoucnost, na ty mladé. Materiální věci mě nezajímají, zajímá mě, co bude dál. Střední generace spí, ale mladí, třeba ti, které jsem měl ve workshopu tady v Praze na Karlově univerzitě, tam vidím zase energii, nadšení pro věc. A to mě moc těší, to je dobrá zpráva.

Kde jsou podle vás kořeny té krize finanční i společenské?

Je evidentní, že my platíme za tu generaci brokerů – francouzských, anglických, amerických… My platíme za tyhle playboye. Vždycky je tady nějaká generace rozmazlených dětí, která nemyslí na budoucnost. Je to cyklus, který se opakuje, takže asi bude na to nějaká reakce.

Bude to podle vás nějaká hlubší transformace? Nebo je lidská podstata de facto ve finále pořád stejná?

Jak jsem řekl, jsou tu ty cykly. Lidi zapomínají. Zapomínat je dobré, ale ne zapomínat moc. Takže já se obávám, že bude následovat v budoucnu dost násilí.

Násilí jakého typu?

Bude to dost zlé, myslím. Podívejte se, vždyť tady jedna politická aféra střídá druhou. Kamarádi Sarkozyho, socialisté, pořád nějaké skandály… Lidi jako já si začínají říkat – pravice, levice, vždyť je to fuk. Možná se tedy objeví nějaké úplně jiné hnutí. Aby se diskutovalo se zajímavými lidmi, a ne s těmi, kteří mají nálepku levice a přitom to mají tak, že když se řekne rudá, vidí rudé ferrari. No podívejte se na to, ten, kdo měl být kandidátem levice na prezidenta – Dominique Strauss-Kahn – vydává kvůli kauze s pokojskou miliony dolarů, to nedává smysl. Jestli on je socialista, já jsem Margaret Thatcherová.

Co teď plánujete?

Američané mě chtějí poslat do Sýrie a Jemenu, tak se tam pojedu opalovat. Syřani jsou na tom fakt hrozně a nikdo z novinářů se tam nemůže dostat, je to extrémně těžké.

085_image_0001_jpg_4ee899d396.jpg

Na jak dlouho dopředu plánujete?

Nevím nikdy nic, co bude. To je šílené. Rychlé. To bylo vždycky nejhorší. Když máte nějakou holku, tak je to blbý, to fakt většinou dlouho nefunguje.

Umíte si představit, že budete v životě dělat něco úplně jiného?

Uměl bych si představit, že třeba jednou – jak říkal můj otec – budu pracovat (smích). Normálně si vydělávat. Pro mě tohle všechno je spíš způsob života než práce. Miluju focení, cestování, dobrodružství, nebezpečí, adrenalin, setkávání.

A co by ta „práce“měla být?

Chodit každé ráno do kanceláře. Říkat dobrý den, nashledanou, no to fakt ne. Je to naplňující dělat fotky. Nejsou špatné příběhy, jsou jen špatní novináři. Ono je nakonec těžší fotit někoho u stolu než jet do Libye. Tam se kolem vás pořád něco děje, každých pět minut se vám něco vyjeví. Ano, máte tam miny, útoky… Ale my pořád ještě máme to privilegium, že si můžeme říct: stop, já jedu pryč. A tohle ti lidé, kteří žijí na místě, tak snadno říct nemůžou.


Patrick Chauvel (*1949)

Téměř čtyřicet let fotografoval Patrick Chauvel většinu válečných konfliktů. Jeho snímky byly publikovány na titulních stranách nejprestižnějších novin a časopisů (Paris Match, Time Magazine, Life, Newsweek…). Za své reportáže v Čečensku získal v roce 1995 ocenění World Press Photo. S fotoaparátem prošel konflikty v Severním Irsku, Kambodži, Íránu a Panamě, a i přes zranění, která utržil, pokračoval ve své práci na ozbrojených frontách v Libanonu, na Haiti, v Izraeli, v Čečensku, v Egyptě i Libyi. Při pořizování svých reportáží byl unesen, v Libanonu dokonce odsouzen k smrti, s prchajícími Haiťany zažil ztroskotání. Ve své knize Apač, který chtěl být orlem, vypráví příběh pozoruhodného přátelství s Apačem jménem Sky Eyes, které se zrodilo ve vietnamské válce. Příběh jejich přátelství pokračoval v pařížské džungli začátku sedmdesátých let, ve které byl Apač zranitelnější než v té vietnamské.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Rozhovory

Komentáře

Přečtěte si další podobné články