Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Panna v Ďáblově bráně

68-69.jpg
Autor článku: Jan Sochor, Středa, 12. června 2013
Autor fotografií: Jan Sochor
Zrodila se květnová slavnost v salvadorském Panchimalcu z pradávného uctívání ženské bohyně plodnosti a krásy, nebo připomíná oslavu boha, který se nechal stáhnout z kůže, aby nasytil svůj lid? Dnes už to nikdo neví, ale obyvatelé městečka si s tím hlavu nelámou. Každý rok vynesou sochu Panny Marie z kostela a s velkou slávou ji nesou ulicemi.

„Panchimalco bylo odjakživa známým místem čarodějů. Spousta lidí tu ovládala černou magii. Ne nadarmo se té skále nad vesnicí říká Ďáblova brána.“ Walter Corado, místní kronikář, mávl rukou k hustě porostlým skalám na obzoru. „Tihle brujos (čarodějové) ovládali přeměnu ve zvíře, například ptáka, leguána nebo opici. Dnes už jich zbylo sotva pár, ale stále tu žijí. Proměňují se hlavně v opice. Když tamhle dole v džungli vídáme za soumraku opice s červenýma očima, víme, že to jsou brujos.“

Zasvěceno Kříži

Městečko Panchimalco leží ve zvlněné krajině hustě pokryté tropickým deštným lesem, několik desítek kilometrů od břehů Pacifiku v jihozápadním Salvadoru. Osadu založili indiáni Pipilové, kteří se sem uchýlili během hromadného exodu ze středního Mexika v důsledku krvavých občanských válek mezi toltéckými kmeny v 11. století. V roce 1548, třiadvacet let po conquistě a založení San Salvadoru španělskými dobyvateli, zmiňují křesťanské kroniky událost, při níž byl osadě udělen status města a zároveň bylo zasvěceno svatému Kříži – Santa Cruz de Panchimalco.

Oblečeny v tradičních šatech nesou ženy sochu Panny Marie na dřevěném trůnu městem.
Oblečeny v tradičních šatech nesou ženy sochu Panny Marie na dřevěném trůnu městem.

Kostel nad indiánskou svatyní

Kostel svatého Kříže byl dokončen v roce 1730, a přestože jeho bílé zdi byly mnohokrát zčásti pobořeny zemětřeseními (v této oblasti častými), je nejstarší dochovanou koloniální stavbou v Salvadoru. Barokní oltář kostela údajně stojí přesně na místě původní indiánské svatyně Pipilů a část kostela překrývá bývalý hřbitov prvních kolonizátorů. Mnozí místní obyvatelé také tvrdí, že v podzemí kostela je zakopán poklad pirátů, který střeží obrovská zmije.

Oblečeny v tradičních šatech nesou ženy sochu Panny Marie na dřevěném trůnu městem.
Muži při slavnosti zpodobňují vyhnání Maurů ze Španělska. Tyto tradiční tance pocházejí od španělských dobyvatelů.

Procházka Panny Marie

Každoročně na začátku května slaví obyvatelé Panchimalca sdružení do takzvaných „cofradías“ (systému náboženských bratrstev, původem ze Španělska) Den svatého Kříže, zde nazývaný Slavnost květin a palem. Ženy všeho věku, od holčiček po stařenky, odloupou zelené listoví z dlouhých větví palem tak, že nechají pouze jakousi pružnou kostru tvořenou ostrými řapíky, na které postupně navléknou tisíce barevných květů jako korálky na šňůrku. Poté, oblečeny do tradičních šatů, vynesou ženy sochu Panny Marie na dřevěném trůnu z kostela a s divukrásně barevnými palmovými vějíři projdou v mohutném procesí po staleté dlážděné cestě celým městečkem. Fiesta tradičně vrcholí podvečerní mší.

Fiesta v Panchimalcu tradičně vrcholí podvečerní mší.
Fiesta v Panchimalcu tradičně vrcholí podvečerní mší.

Muži v maskách

Náboženské procesí Slavnosti květin a palem vedou městečkem takzvaní „Los Historiantes“ – skupina mužů a chlapců v pitoreskních dřevěných maskách. Tito muži, rozdělení na dvě skupiny po šesti tanečnících, představují svým tancem, hudbou a fingovanými souboji příběh španělské reconquisty neboli vyhnání Maurů ze Španělska. Tyto tradiční tance, dovezené do Nového světa španělskými dobyvateli, jsou rozšířeny v mnoha různých podobách po celé Latinské Americe.

Náboženské procesí Slavnosti květin a palem vedou Los Historiantes – skupina mužů v dřevěných maskách.
Ženy odloupou zelené listoví z dlouhých větví palem a pak je ozdobí tisíci barevných květů.

Kořeny svátku

Ačkoli je dnes Slavnost květin a palem křesťanským a mírumilovným svátkem, její kořeny sahají do předkolumbovské éry, do toltécké (a později Aztéky převzaté) mytologie. Dodnes však není zcela jasné, z kterých pramenů se dnešní fiesta zrodila. Nejčastěji uváděná teze odkazuje na uctívání Xipe Toteka. Xipe Totek, v jazyce nahuatl „Náš pán z kůže stažený“, byl bůh jara, obnovy života a probuzení přírody, který sám sebe stáhl z kůže, aby jí nakrmil lidské pokolení. Během každoročních oslav mu byli obětováni otroci, kterým nejdříve bylo vyříznuto srdce a pak byli staženi z kůže. Kůži, ozdobenou barevným peřím a zlatem, pak kněží sloužící Xipe Totekovi nosili během dvacetidenního rituálu plodnosti. Jiní antropologové tvrdí, že Slavnost květin a palem byla původně oslavou bohyně Xochiquetzal, aztéckého symbolu plodnosti, krásy a ženské sexuální síly, kterou její vyznavači uctívali oblečeni do masek z květin.

Čarování tu bývalo po staletí tradicí. Dnes se ho ale místní lidé zříkají. Prý je to proti Bohu.
Fingovaný souboj připomínající španělskou reconquistu neboli vyhnání Maurů ze Španělska.

Konec čarování

„Tumáš, vem si tamales, jestli máš hlad. A napij se.“ Walter Corado mi podal plastový kelímek s kalnou tekutinou barvy jablkové dužniny. Chicha, cvaklo mi, když jsem ke kalíšku přičichl. Lehce nakvašený nápoj z kukuřice nebo ovoce je nedílnou součástí všech indiánských oslav od Mexika po Chile. Napil jsem se a zvědavě jsem hovor stočil zpátky: „A vy něco o tom čarování víte?“ Walter se nakrátko odmlčel, pak se lehce usmál a dal tak najevo, že už řekl všechno: „Dřív jo, ale teď už ne, nechal jsem toho. Čarování je prokletí. Je to proti Bohu.“

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Fotoreportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články