Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Pákistánským motorovým rikšám hrozí zánik

016-000.jpg
Martina Hanáčková, Pondělí, 5. ledna 2009
Jejich zurčení neutichá ani v noci a každý, kdo se v nich alespoň jednou svezl, ví, že cestovat jimi má svoji prašnou i hlučnou poetiku. Všudypřítomné prskavé rikši křižující pákistánské ulice... Teď nad některými z nich visí Damoklův meč ekologických předpisů.

Bylo to ve východopákistánském Multánu. Slunečný listopadový den připomínal české babí léto a my jsme se s kamarádem vydali směrem k pamětihodným mughalským hrobkám.

Těch několik kilometrů bychom došli snad i pěšky, ale rikša je tady vždy rychlejším a levným řešením. Pákistánští rikšové cizince – „angrézí“ (doslova Angličany) – navíc velmi rádi svezou. Pravda, někdy poněkud dráž, než za své služby účtují místním lidem.

V pašmínovém šálu

Džáved Iqbál nás upřeně sledoval už zpovzdálí. Zabalený do teplé pašmínové šály, která tou dobou přijde vhod každému Pákistánci, nás svým zrakem hypnotizoval několik minut. Opíral se o svůj typicky modrý stroj. Když zpozoroval, že se blížíme právě k němu, rozesmál se zářivě bílými zuby.

„Dnes jste moji pátí zákazníci. Pojďte, svezu vás,“ říká bez vyzvání asi pětatřicetile­tý řidič.

Zatímco nasedáme do jeho dvoumístné rikši, Džáved tříkolový stroj startuje. Svým zvukem by vozítko mohlo našinci asi nejvíce připomínat špatně seřízený motor východoněmeckého trabantu. Džáved si všiml naší reakce na tolik typický rámus i zápach, pousmál se, naskočil na sedačku před námi a zpoza vlající šály spustil: „V Pákistánu probíhá kampaň za čistší životní prostředí. Vláda se proto tyhle rikši poháněné dvoutakním motorem snaží odstranit. Od roku 2009 se prý mají nahradit těmi, které jezdí na stlačený zemní plyn CNG. Obyčejný člověk jako já si ale rikšu na CNG nemůže dovolit, natožpak auto! Já i ostatní rikšové bychom si tu ekologickou rikšu rádi opatřili, ale stojí sto padesát tisíc rupií!“ překřikuje rozhořčeně svůj dvoutakt.

Výdělek tak na přežití

„Víte, tady tu rikšu jsem si pořídil na dluh. Ve splátkách jsem za ni zaplatil osmdesát tisíc rupií. Takže když naše vláda dvoutaktní stroje zakáže, přijdu o živobytí, protože nebudu mít na tu lepší, která životní prostředí neznečišťuje,“ otáčí se Džáved od řídítek poskakujícího stroje. Stejně ho ale sotva slyším, protože jsme přece jenom na pákistánské ulici, kde by se dal hluk i štiplavý dým krájet.

Rikši jsou tradičním asijským dopravním prostředkem.

V různých oblastech a zemích mívají odlišnou podobu. Základní druhy jsou ale tři: rikši ručně tažené, šlapací a motorové.

Společné mají jedno – ať už potřebují tato vozítka k pohonu lidskou sílu nebo stroj, zpravidla bývají pro obživu svého majitele klíčová. Ptám se tedy Džáveda, kolik si tak za den se svou rikšou vydělá on.

„Když pracuji od rána do večera, ušetřím každý den sto až dvě stě rupií,“ křičí mi do ucha z půlmetrové vzdálenosti a já v duchu přepočítáváním zjišťuji, že mluví o desetikorunách.

„Pracuji tak osm devět hodin denně. Nemám pevný tarif, záleží to na štěstí. Někdy je to ale hodně slabé a já se domů vracím pouze s padesáti rupiemi. Svoji rodinu ale vždycky nějak uživím.“ Klasické motorové rikši způsobují i velké zdravotní problémy.

V Pákistánu stačí projet rušnější ulicí většího města a člověk sotva popadá dech a pod nos si cpe kus límce nebo cíp rukávu.

Také samotní pákistánští řidiči a cestující tohoto překotného silničního provozu si za uši často uvazují roušku nebo alespoň kapesník.

Od rikš zůstává v Pákistánu ušetřeno jen hlavní město Islámábád. A to nejen proto, aby ve městě nadnárodních organizací a ambasád nezhoršovaly dopravní situaci, jde samozřejmě také o smog. V metropoli tak funkci rikš zastávají taxíky a čistší vzduch je tu patrný na první nadechnutí.

Rikšové tráví většinu života v jedovatých zplodinách ze svých vlastních strojů.

Řekněte to ve světě

Multánský rikša Džáved Iqbál po nás nakonec nechtěl víc, než co žádá po svých „bratrech“ Pákistáncích. Usmál se do odpoledního slunce, přehodil si zažitým pohybem přes rameno vlněný šál a bez rozjezdu několikrát na svém čadícím oři mírně přidal plyn. „Bylo by fajn, kdybyste mohli do světa rozhlásit, jak to máme my, obyčejní rikšové, těžké. Že naše vláda se pro něco rozhodne snad kvůli okolnímu světu, ale na své vlastní lidi nemyslí!“ Ještě zamával a už upaloval za dalšími zákazníky.

Jestli pákistánská vláda opravdu někdy zakáže dvoutaktní rikši, ve kterých jezdí zejména méně majetní lidé, ovzduší se v pákistánských městech bezesporu zlepší. Vznikne tak ale velký sociální problém, na který doplatí zase jen ti nejobyčejnější obyvatelé země.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články