Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Pádem ze stěny trollů

084-000.jpg
Martin Trdla, Pondělí, 5. ledna 2009
Pod tajemnou zkratkou B. A. S. E. jumping se skrývá zvláštní zábava. Příznivci této radovánky nenechají na pokoji žádný komín, věžák či skálu a neohroženě se vrhají do hlubin, aby na poslední chvíli vytáhli padáky. To vše pro potěšení ze skoku. Mezinárodní expedice Norsko 2007 mířila do Romsdalu a Sunndalsory, kde jsou ty nejvyšší skalní stěny a ta nejhlubší údolí.

První setkání s Norskem bylo poněkud mokré, jak se na Norsko sluší a patří. Začalo nejprve mrholit, později pršet. Další fáze jako lijavec a podobné se naštěstí nekonaly. Přesto se nad krajinou začala usazovat stále hutnější mlha a postupně zahalovala vrcholky hor. Když jsme sjížděli do údolí Romsdalu, začínalo nám být jasné, že v tomhle počasí si nejspíš nezaskáčeme.

Naštěstí okolí nabízelo spousty alternativních aktivit (lány malin a borůvek v lese, řeka s nespočtem přítoků jako dělaných na výlety kajakem a cesty ideální pro vyjížďky na kole), takže jsme se i na zemi nějak zabavili.

Mezitím se zvedl vítr, a jako kdyby nás chtěl pozvat k prvnímu skoku, začal rozhánět mraky. Stěna trollů se nám ukázala celé své kráse. Neváhali jsme a vydali se na cestu. Bylo přesně 19.00.

Odskok ze Stěny trollů

Stěna trollů – první skok

Než nám ale strmá stěna dovolí dopřát si z ní rozkoš dlouhého skoku, bude nás chvíli trápit. Čekají nás dvě hodiny pochodu do prudkého kopce: nejprve po turistické cestě lemované kamennými mužiky, pak už jen úzkou pěšinou, kde je mužiků pomálu. Nakonec pěšina zmizela v suťovišti a mužici také – sem už moc lidí nezabloudí.

Škrábeme se po kamenech, velkých v průměru od půl do dvou metrů, stále vzhůru. Kameny místy střídá sníh. Cesta už tady žádná není, prostě si na horizontu určíte cíl a jdete a jdete…

Ve 21.15 se začalo šeřit, ale díky dlouhým letním dnům nám stále zbývalo dost času. Ve 21.20 jsme mohli s úlevou říct: Exit dosažen. Po namáhavém dvouhodinovém výstupu se před námi otevřel pohled neskutečné krásy. Z výšky více než tisíc metrů vidíme silnici vinoucí se uprostřed údolí, po jejímž boku pádí řeka Rauma a přímo proti nám se mezi kopci krčí jezero. Pod námi je jáma jako hrom, jen do ní skočit.

Chystáme se nedočkavě na první skok. Obléknout wingsuity, padák a helmu nám nezabere moc času. Za deset minut už stojíme připraveni na exitu.

Nadechnu se a… Odraz, krok do prázdna. Padám. Můj první let ze Stěny trollů! A najednou je to za mnou. Skok, který pro mne téměř deset let představoval vzdálenou metu.

Kousek odtud to totiž kdysi všechno začalo. Právě tady se odehrálo mé první setkání s B. A. S. E. jumpingem. Tehdy jsem byl jen okounějící turista dole v údolí a s obdivem jsem sledoval skokana řítícího se dolů ze stěny. Dnes jsem já skokanem a zdola na mě zírají neznámí turisté. Když přistanu, přijímám první gratulace a rychle píšu domů esemesku: „Jsem celý.“

Zastávka cestou na Stěnu trollů.

Vděčné obecenstvo

Romsdal je plný vysokých stěn, takže na každý den nám vyšly jeden až dva nové exity. Počasí bylo vrtkavé, a tak jsme nemohli plánovat místo seskoku předem. Spíš jsme se museli správně rozhodnout ve správný čas, protože jinak jsme mohli šlapat v mlze a dešti několik hodin zase zpět do údolí.

Téměř pro všechny skoky v Norsku je nezbytná informace o síle větru. Při skocích z Biskupa, jehož vrchol ční nad Stezkou trollů, poutaly pozornost turistů naše kamarádky „rosničky“ s vysílačkami, které nám podávaly hlášení z poslední zatáčky Stezky trollů. Brzy u nich zabrzdila první auta se zvědavci s fotoaparáty a kamerami.

Za chvíli byla zatáčka plná lidí a všichni čekali, co přijde.

Martin coby první skokan rozpoutal v obecenstvu nadšené reakce. Z ničeho nic se vynořil zpoza skály a rychlostí téměř dvě stě kilometrů v hodině se blížil k davu. Jeho let doprovázel hluk velice podobný zvuku, který vydává přistávající letadlo. Někteří nevěděli, co bude následovat, a jen s údivem zírali, jiní začali hlasitě volat a mávat. Martin proletěl asi deset metrů nad jejich hlavami, ostře zatočil nad volným prostorem vlevo, po dalším volném letu otevřel padák přímo nad parkovišťátkem v údolí a bravurně přistál. Obecenstvo propuklo v nezřízený jásot.

Pro ostatní byl teď vzdušný koridor volný. Let stíhal let. Sotva jeden přistál, další odskakoval. Diváci – majitelé dalekohledů – hlásili polohu a stav skokanů na exitu: už je na kraji, už napíná křídla, už skáče… A pak se ozval halas a mávání, když se piloti řítili nad jejich hlavami, následovaly marné pokusy zachytit je na kameru či fotoaparát. Když přistál poslední letec, přihlížející ještě chvíli vyčkávali, zda se neobjeví další, a pak se začali rozcházet za stálého otáčení, rozhazování rukama a hlasitého hodnocení zážitků.

Měkký doskok

Nejnáročnější výstup nás čekal téměř naproti Stěně trollů.

Mohli jsme si vybrat: buď delší a ne tak náročný výstup, zhruba šestihodinový, nebo kratší, ale zato prý mnohem „výživnější“ pochod s prvky lezení přes více či méně volné kameny a skály. Zabere údajně slabé čtyři hodinky. Okem navyklým z Dolomit jsme suverénně ohodnotili cestu jako nepříliš náročnou a začali stoupat vzhůru. Jak se oko Středoevropana může mýlit, když není ani v nejmenším zvyklé na rozměry norských kolosů! Co se z dálky jevilo jako kámen, byla ve skutečnosti skála jako hrom, zelené roští byly vlastně vzrostlé stromy.

Celé čtyři hodiny jsme se potili, drápali se ostře vzhůru a mezitím se vrcholek stěny zahaloval do mraků a zase se laškovně ukazoval světu. Nebylo vůbec jisté, zda se vyškrábeme nahoru a jestli půjde skákat. Ale vracejte se z poloviny takového srázu…

No, nakonec to vyšlo. Čekal nás úchvatný let do údolí a přistání na měkounké zelené louce.

Hotový přistávací luxus. Jak jsme se později dozvěděli, majitel louky má skokany rád a louku speciálně pro ně seká nakrátko.

Exit v Silver Valley v oblasti Sunndalsora.

Nejkrásnější skok

Celá výprava se pak přesunula sto kilometrů na sever, do fjordu v oblasti Sunndalsora, která se pyšní nejkrásnějšími údolími v Norsku a řekou Drivou se spoustou až dvacetikilových lososů. Po dvou „propršených“ dnech vysvitlo slunce a my se ráno vydali na čtyřhodinový výstup z téměř nuly do patnácti set metrů nad mořem, abychom provětrali křídla. Zdoláváme hřeben jižní stranou. Opět se nám otevírá nádherný pohled na celé údolí, fjord i hory s jezery v údolích okolo. Máme na výběr ze tří exitů a volíme – jak jinak – ten nejvzdálenější a nejtěžší, ale nejhezčí. Při stávajícím proměnlivém počasí totiž není jisté, zda se nám podaří se sem ještě jednou vyškrábat.

Musíme sestoupit prudkou severní stěnou asi dvě stě výškových metrů, přičemž celou cestu balancujeme mezi volnými kameny uloženými v hlubokém mechu a lišejnících. Všechno se sype a klouže, ale my se vytrvale dereme na „náš“ exit. Konečně stojíme nad volným prostorem, ale je jasné, že tady si musíme skoky pořádně naplánovat. Kuloár je rozdělen hrotem na dva kaňony: buď poletíme hodně vysoko a pak klesneme středem, nebo to vezmeme nízko, ale pak se musíme včas rozhodnout pro pravý nebo levý kaňon (jeden o šíři osmdesát, druhý sto deset metrů), protože středem to nejde.

První skáčou Francouzi, pak Němci a nakonec je řada na nás s Martinem. Připravujeme se rychle na exitu, koncentrace, napnout křídla, ready–set–go…! Martin odskakuje, nechám mu dvě vteřiny a skáču za ním. Pode mnou skála, kuloár i dělicí hrot, mám výšku, zatáčím doleva kolem vodopádu vzhůru údolím, prudká otáčka o sto osmdesát stupňů a mažu zpět do údolí. Otevírám padák a přistávám vedle Martina a dalších na louce. Let byl nádherný.

Pak už se zřejmě příroda rozhodla, že nám toho dovolila dost, a poslala na nás pořádně nevlídné počasí. Velká rada týmu tedy rozhodla, že je nejvyšší čas expedici ukončit. I tak jsme byli úspěšní a otevřela se nám zcela jiná dimenze B. A. S. E. skákání. Jeden člen expedice to vyjádřil výstižným příměrem: „Jako když se učíte plavat v dětským bazénku a pak vás hodí do olympijský závodní padesátky.“ Obohaceni na duchu, ochuzeni na penězích a tělesné hmotnosti jsme se tedy pokorně vydali zpátky domů.


STĚNA TROLLŮ

Stěna trollů (Trollweggen, výška 1800 m od úpatí k vrcholu) je nejvyšší skalní stěna Evropy. Kolmá část dosahuje výšky 1000 m a 50 m převisu. První, kdo na této stěně skočil s padákem, byl v roce 1980 Fin Jorma Öster. Přežil a stal se motivací pro další. Bohužel docházelo ke smrtelným nehodám nejen přímo při seskocích, ale i při záchranných pracích, a seskoky padákem ze Stěny trollů byly roku 1986 zakázány. Pravdou ovšem zůstává, že se z tohoto místa dál skáče. Dodržování zákazu skoků spadá do pravomocí policie v Andalsnes, která se stejně jako podobné instituce téměř na celém světě potýká s nedostatkem finančních prostředků a lidí. Výsledkem je, že v této oblasti nikdo nehlídá, ale ani nezachraňuje.

HISTORIE SKOKU

První psané zmínky o padácích nás zavedou do 12. století. Prvenství patří čínským akrobatům, kteří používali malé padáky pro zpomalení krátkého pádu v průběhu gymnastické exhibice ve velkých výškách. V Evropě se mezi 14.–16. stoletím objevili tzv. „věžní skokani“. Někteří experimentovali s primitivními padáky, které měly sloužit jako záchranné prostředky při požárech věží, druzí chtěli „jen“ létat jako ptáci a používali i křídla podobná ptačím. Zástupci obou skupin přistávali u paty věže – při troše štěstí skokan přežil. B. A. S. E. se začal rozvíjet zejména v 60. letech 20. století, kdy byl sportovní parašutismus natolik rozvinutý a všední, že zkušení „skydiveři“ (parašutisté, jejichž radost neplyne jen z přistání na funkčním padáku, ale zejména z úžasného pocitu při volném pádu z větších výšek) začali vážně uvažovat o tom, že své padáky vyzkoušejí při skocích z nelétajících objektů. Pokusy probíhaly v italských Dolomitech, v národním parku Yosemite, časté byly skoky z mostů i ropných věží. Moderní historie B. A. S. E. sportu je spojena se jménem Carla Boenishe, který spolu s dalšími třemi parašutisty skočil v r. 1978 z yosemitského El Capitana a úspěšně přistál.

CO TO JE B. A. S. E.?

B. A. S. E. jumping, skákání z pevných objektů – jeden ze sportů, který je spolu s dalšími zařazován pod souborný název „adrenalinové“ či „rizikové“. Název B. A. S. E. vystihuje podstatu tohoto sportu. Jde o začáteční písmena anglických výrazů označujících možná místa odskoku, tzv. exity. B – building (budova, komín, hráz), A – antena (včetně sloupů elektrického vedení a vysílačů), S – span (mosty, viadukty…), E – earth (země, do této oblasti patří skály, útesy…). Za skákatelné lze považovat téměř vše, co je nehybné, vertikální nebo převislé, dostatečně vysoké a s možností přistát. B. A. S. E. jumping je snad jediným sportem v dnešní době, kde pravidla zůstávají nepsaná. Ze tří exitů jsme si vybrali ten nejhezčí. KONEČNĚ STOJÍME NAD VOLNÝM PROSTOREM, ale je nám jasné, že tady si musíme skoky pořádně naplánovat.

JAK POZNAT SKOK

V r. 1981 se začala vydávat pořadová čísla B. A. S. E. každému, kdo provede nejméně jeden skok z každého ze čtyř uvedených objektů a o číslo požádá. Na celém světě jsou asi tři tisíce skokanů. Poznáte je podle toho, že se v blízkosti vyšších objektů začnou zajímat o jejich výšku a možné přistávací plochy. V horách, ve skalách i ve městech chodí s hlavou zakloněnou a hodnotí možné exity.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články