Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Ostrov zeleného zlata

90-1.jpg
Autor článku: Michaela „Mysha“ Košťálová, Pátek, 8. října 2010
Autor fotografií: Michaela „Mysha“ Košťálová
Přídomek „Šrí“ v názvu Šrí Lanka znamená „šťastný“ nebo „vážený“. Země rozkládající se na tropickém ostrově v Indickém oceánu opravdu vážená je - a to díky čaji, jehož je největším vývozcem na světě. Na druhou stranu skromně placení chudáci, kteří tu na plantážích se „zeleným zlatem“ dřou od rána do večera, šťastní nejspíš asi moc nejsou.

Lehce oddychující vlak opustí přímořské pevnostní město Gálla a zamíří na sever. Oblast písečných pláží, palem a azurového moře je dobře známá každému, kdo kdy listoval letním katalogem některé cestovní kanceláře. Hotelové komplexy, ještě luxusnější než ty, co tu stávaly před ničivou tsunami, jež přišla na Vánoce roku 2004, lemují pobřeží a izolují většinu západních rekreantů od opravdové Šrí Lanky. Stačí však nasednout na vlak a skutečný duch Cejlonu člověka obejme ze všech stran. Na upocených sedačkách rozbalují štíhlé domorodkyně banánovníkové listy a servírují na nich doma připravenou rýži. Jejich snědí manželé se zakulacenými bříšky k ní přikusují proklatě pálivou zeleninu a chilli papričkou nepohrdnou ani nejmenší ratolesti.

Čajové zahrady

„Kupte si květinu, ať máte co obětovat v chrámu!“ volá na mě jeden z prodavačů u stánků, jejichž dřevěné stoly se prohýbají pod fialovými lotosy. Mahanuvara, sedmé největší město Šrí Lanky, bývalo kdysi centrem zdejšího království a dnes jej vyhledávají poutníci z celého světa, aby uctili místo ukrývající nejcennější svatou relikvii na ostrově: Buddhův zub. Já sem však mířím z jiného důvodu – za čajem.

Z Mahanuvary se otevírá výhled na první oblé kopce, za nimiž se směrem k jihu rozkládá hornatá krajina pokrytá čajovými zahradami. Mají tu také čajový obchůdek a Muzeum čaje, jehož expozice sice nejsou největší, zato vás do dob dávno minulých zavedou velmi přesvědčivě. K vidění jsou někdejší stroje na zpracování čaje, často staré i celé století, a výstavy věnované plantážnickým pionýrům Jamesi Taylorovi a Thomasu Liptonovi. Nakonec dostanu šálek zlatavého cejlonského nálevu, který voní vlhkou zemí a napovídá, proč když se na Šrí Lance mluví o čaji, říká se „zelené zlato“.

Levné sběračky

Fakt, že rozkodrcané autobusy na Šrí Lance jsou věčně narvané k prasknutí, má také svá pozitiva. Kdybych doslova nevlála ze dveří, těžko bych měla tak nádherný výhled na okolní krajinu Mlžných hor – Nuvara Elija. Nejvýše položené čajové zahrady na světě se táhnou od obzoru k obzoru a pokrývají kopce sytě zeleným kobercem. Jsou tu jezera s ostrůvky, tmavá mračna na obzoru, vesnice romanticky usazené na úbočích hor a cesty, jejichž serpentiny lemuje tropická vegetace. Právě zde se rodí nejlepší čaj Šrí Lanky, který je spolu s dalšími z ostrova označován tradičním logem se lvem a nápisem „Čistý cejlonský čaj – baleno na Šrí Lance“. O to, na co je dnes země pyšná jako na národní dědictví, se však původní obyvatelé vůbec nezasloužili.

Čaj se sem dostal díky Britům, a protože sinhálští domorodci odmítali na plantážích pracovat, přitáhli sem kolonizátoři chudé Tamily z přelidněného jihu Indie. Nedávno vyhrocený konflikt v rozdvojené populaci jen svědčí o tom, že obyvatelé Šrí Lanky nemají toleranci v krvi. „Do toho hotelu nechoď, tam jsou muslimové, ti tě oberou,“ šeptali mi do ucha jedni a druzí zase povídali: „Nediv se, že ti z toho jídla bylo špatně! Však ta restaurace patří hinduistům.“ Obyčejní lidé jsou však na Šrí Lance chudí na všech stranách: jak Tamilové, tak Sinhálci. Zatímco se Cejlon pyšní přezdívkou „perla Indického oceánu“ a k rajskému pobřeží láká zahraniční turisty, kteří zde nechávají hromady eur a dolarů, na venkově je pořád bída. Nuvara Elija je dokonce z těch míst, kde se situace zhoršuje: zatímco v roce 2002 zde v chudobě žilo 22,6 procenta dělníků, na přelomu let 2006 a 2007 už to bylo skoro 39 procent. Pracovníci na čajových plantážích mají podmínky nejhorší.

Životy žen, které vídáme na obrázcích v čajovnách, rozhodně nejsou tak idylické, jak se na první pohled zdá. „Dej mi peníze,“ volá na mě útlounká ženština s plastovým košem na zádech, do kterého obratně hází jeden lístek za druhým – jako robot. Podávám jí pomačkanou bankovku a pak přes objektiv sleduji, jak mizí směrem k prosté chatrči, která je nejspíš jejím domovem. Sběračky žijí v primitivních řadových domcích, kde se jich tísní až jedenáct v jednom pokoji! Mají nedostatek všeho včetně prostoru, a jak prokázala studie z roku 2007, některé ženy zde páchají sebevraždy právě kvůli absenci soukromí.

Nejenže jsou neustále jedna s druhou, ale navíc čelí sexuálnímu obtěžování dělníků. Muži, kteří na plantážích dělají těžší práce, jako kácení stromů nebo obsluhování strojů, jsou placeni asi 380 rupiemi na den, což je zhruba 60 korun. Ženy se fyzicky tolik nenadřou, zato je jejich pracovní den delší a únavnější: musejí natrhat 16 kilogramů lístků a dostanou asi 260 rupií, tedy 40 korun. Paradoxní je, že zastavíte-li se v některé z čajoven či čajových továren s ochutnávkou, jichž je v tomto kraji hlavně pro turisty bezpočet, zaplatíte docela evropské ceny: za dárkovou krabičku s 300 gramy čaje klidně přes 500 korun!

Tropická „Británie“

Dívčina s havraními vlasy po pás – jaké má na Šrí Lance každá – se zavine do tmavě zelené zástěry a z číšnice je rázem čajová odbornice a průvodkyně znalá výrobních postupů. Jsem v továrně Pedro Tea Estate asi čtyři kilometry od městečka Nuvara Elija, která byla založena v 80. letech 19. století a stále v ní funguje původní vybavení. „Lístky se nejprve nechávají zavadnout, aby ztratily přebytečnou vlhkost,“ drmolí průvodkyně naučenými anglickými frázemi, ukazuje na dlouhé stoly pokryté čerstvě nasbíraným čajem. Pak mě vede do druhého podlaží staré továrny, kde se po bílé zemi poseté kupami čaje chodí naboso. „Tady probíhá samotný proces výroby černého čaje,“ vysvětluje, „černý, zelený i bílý čaj vzniká z lístků stejného stromu – čajovníku.

Jen postup úpravy je jinačí. Tady vyrábíme černý čaj, ostatně jako takřka všude na Cejlonu.“ Čajové lístky jsou rolovány, přičemž se naruší jejich povrch. Potom se zahřejí a dochází k oxidaci, která je mezi čajomilci známá pod nepřesným názvem „fermentace“. Nakonec se na sítech čaj rozděluje podle kvality. „Zjednodušeně by se dalo říct, že čím jsou lístky větší, tím kvalitnější čaj,“ říká průvodkyně. „Na Šrí Lance také kvalitu čaje rozlišujeme podle nadmořské výšky plantáže. Obecně platí, že čaj z výše položených zahrad je lepší -světlejší a více voní. No, nejlepší čaj ale máme stejně tady v Pedru!“ doplňuje s úsměvem, i když není daleko od pravdy.

Součástí prohlídky čajové továrny Pedro je ochutnávka v čajovně s výhledem na zelenavé plantáže.

Nuvara Elija, často přezdívaná jako „malá Anglie“, výmluvně dokládá, že nebýt Britů, o cejlonském čaji bychom nejspíš nikdy neslyšeli. Z dob kolonie tu zbyly krásné domy, dnes většinou sloužící jako hotely, hodinové věže na křižovatkách a park pojmenovaný po královně Viktorii. Je tu dokonce golfové hřiště s perfektním anglickým trávníkem. A hlavně čajové plantáže a továrny s víc než staletým vybavením – je paradoxní, že právě pomalý rozvoj země, který brání mechanizaci, je zárukou prvotřídní kvality zde produkovaného a tradičními způsoby zpracovávaného ča­je.

Tato komodita má pro Cejlon obrovský význam. Ostrov je čtvrtým největším producentem čaje na světě a ekonomika země mu vděčí za zhruba sedm set milionů dolarů ročně! Nedá se ale říct, že prosperita zdejšího čajového průmyslu je jen dílem Velké Británie. Velkou měrou se o to zasloužil také osud, který na původní kávovníkové plantáže, které zde zpočátku Angličané zakládali, seslal roku 1896 ničivého parazita. Z původních sedmnácti set plantážníků jich tu vydrželo jen čtyři sta. Přesedlali na čaj a proslavili ho na celém světě. Jen doufejme, že čajové zahrady nepostihne taková kalamita, jaká kdysi zatočila s kávou. Chudé domorodce by to zcela jistě zlomilo.


Příběh „sira Čaje“

Cejlonu se kdysi říkalo Liptonova kolonie. Ano, přesně podle toho pána, jehož jméno vídáte na krabičkách s čajem v každém supermarketu. Snad nikdo v čajové historii Šrí Lanky neznamená tolik jako Thomas Lipton, který byl už ve své době známý jako „sir Čaj“ nebo „čajový Tom“. Narodil se roku 1848, v patnácti se z Británie přeplavil až do Spojených států, kde pracoval na nejrůznějších místech, aby se asi ve dvaceti vrátil do Evropy a začal podnikat v potravinářství. Původní jediný krám se základním zbožím se za dvě desetiletí rozrostl v národní řetězec čítající tři sta obchodů. To však Liptonovi nestačilo. Vydal se na Cejlon, aby tu založil jednu z nejznámějších čajových značek a vybudoval impérium zaměstnávající desetitisíce lidí.

„Plantáže jsem koupil za polovinu ceny, než jsem byl ochotný zaplatit,“ vzpomínal na obchod s Jamesem Taylorem, britským magnátem, po kterém na tropickém ostrově převzal čajové žezlo. Taylor byl jedním z mála plantážníků, kteří po nezdaru s pěstováním kávy ze Šrí Lanky neutekli, ale přeorientovali se na čaj. Tento Skot čaj opravdu miloval a zasvětil mu celý život. Do rodné země se už nikdy nevrátil a dovolenou si vzal jedenkrát v životě – aby se mohl podívat do Dárdžilingu. To Thomas Lipton byl přece jen všestrannější: závodně se věnoval jachtingu, podporoval fotbal a nikdy nezapomněl na rodné město Glasgow, jemuž odkázal prakticky veškerý svůj majetek.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články