Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Ostrov stokilových krasavic

22-23.jpg
Autor článku: Karin Pavlosková, Úterý, 20. Srpen 2013
Autor fotografií: Karin Pavlosková
"Je ohromně tlustá, myslím, že pokud se vůbec zvedne, tak jenom proto, aby se najedla..." Připluli jsme do ráje. Ostrov Lamotrek z mikronéského souostroví Yap byl zastávkou na naší cestě Tichým oceánem. Izolované místo, kde zná každý každého, má svá vlastní pravidla krásy - být co nejtlustší a chodit nahoře bez.

Plavba na ostrovy Yap nám trvala měsíc. U kormidla jsme se museli ve dne v noci střídat po třech hodinách. V době odpočinku jsme vařili, přestavovali a zašívali plachty, udržovali loď… Čtyři hodiny spánku denně se pro nás staly neskutečným komfortem a mohli jsme si je dovolit jen při velice klidném moři. To ovšem nastávalo málokdy. Spánek jsme si tak kradli většinou jen krátkodobým zdřímnutím si u kormidla. Když jsme konečně vystoupili na břehu Lamotreku, upřímně jsme se těšili na lidskou společnost i na odpočinek.

Lidé na ostrově žijí velmi poklidným životem. K obživě jim stačí občas ulovit nějaké ryby, ženy celé dny zpracovávají kokosové ořechy a plody chlebovníku. Oblíbeným alkoholickým nápojem mužů je zkvašené kokosové mléko.

Prsa ven, kolena schovat!

Objemná Mary na nás mávala při naší procházce po ostrově už zdálky. Nejprve nmohla pochopit, že jsme ostrov, který má necelých padesát hektarů, obešli celý. „Z našich lidí ostrov nikdo neobejde, leda tak omladina, a i ta je na to líná,“ řekla s respektem.

Mary si prohlíží naši podivnou dvojici a nade mnou kroutí pohoršeně hlavou. Po ostrově se totiž pohybuji podle tradice „nahoře bez“ a doplňkem k této polonahotě je krátká sukýnka zvaná lava–lava. Do tradičního oděvu mě už stačil „obléknout“ náčelník vesnice, když jsem za ním přišla s dary a prosbou o zdejší pobyt. Pokýval hlavou, sebral jídlo a řekl: „Podmínkou pobytu na ostrově je, že zde buď budete pracovat, nebo platit za každý den pobytu.“ Samozřejmě jsem souhlasila s tím, že budeme s Oldou pracovat. Jsem lékařka, a tak mi náčelník přikázal, že na mě každý den budou na pláži čekat „pacienti“. Prvním nemocným byl bohužel sám náčelník. Ještě navíc s diagnózou řitní píštěle, s níž si místní „zdravotní asistent“ léčící ji rok antibiotiky nevěděl rady…

Lidé na ostrově žijí velmi poklidným životem. K obživě jim stačí občas ulovit nějaké ryby, ženy celé dny zpracovávají kokosové ořechy a plody chlebovníku. Oblíbeným alkoholickým nápojem mužů je zkvašené kokosové mléko.

„A co tady dělá on?“ ptá se Mary zvědavě. Tiše jsem podotkla, že Olda dostal za úkol náčelníkovi opravit video. Boubelatá Mary se rozesmála na celé kolo. Mysleli jsme, že ji pobavilo stejně jako nás, že na ostrově není elektřina, a tak video pochopitelně nikdy Olda neopraví, jenže ona se smála jen tomu, že tento 73letý stařec přece nemůže nikdy nic opravit.

Mary se obrací zpátky ke mně. Podle místního „přikázání“ prý sice musím mít odkrytá ňadra, ale kolena mi nikdo vidět nesmí! „Lava-lava je krátká, a když si sedneš před muži, musíš mít zakrytá kolena. Odkrytá kolena znamenají, že se žena mužům nabízí!“

Při vzpomínce na místní tlouštíky mě jímá hrůza z pomyšlení, že zrovna v nich bych měla vzbudit dojem svého zájmu o ně. Náčelník už mi jednoho namlouval, prý k němu „dostanu“ i kus půdy s palmami.

Lidé na ostrově žijí velmi poklidným životem. K obživě jim stačí občas ulovit nějaké ryby, ženy celé dny zpracovávají kokosové ořechy a plody chlebovníku. Oblíbeným alkoholickým nápojem mužů je zkvašené kokosové mléko.

Alkohol v mužských chýších

„Chlapi staví domy a tradiční kánoe z jednoho kmene chlebovníku. Ke stavbě používají jenom materiál, který jim poskytne ostrov, třeba lana splétají z kokosových vláken,“ popisuje Mary. „Celé dny se válejí ve svých zvláštních chýších, kam my nemůžeme. Prý musí debatovat o důležitých věcech. My se mezitím musíme starat o domácnost, vychovávat děti, obdělávat pole a obstarávat obživu a spoustu dalších věcí. Navíc si po celodenním lenošení vymohli ceremoniál popíjení tuby! Ještě že náčelník je tak rozumný a zakázal pití alkoholu po šesté hodině večer.“

Tuba je alkoholický nápoj známý po celé Mikronésii. Vyrábí se z kvašeného kokosového mléka. Ženám musí stačit pití obyčejného, to zkvašené mají zakázané.

Lidé na ostrově žijí velmi poklidným životem. K obživě jim stačí občas ulovit nějaké ryby, ženy celé dny zpracovávají kokosové ořechy a plody chlebovníku. Oblíbeným alkoholickým nápojem mužů je zkvašené kokosové mléko.

Budoucnost dětí

„Žije nás tady něco kolem tří set obyvatel. Půdy je zatím dostatek pro všechny. Náčelník je tak moudrý, že druhou stranu ostrova povolil lidem navštěvovat jen jedenkrát týdně kvůli sběru obživy,“ líčí Mary. Ptáme se na její děti. Mary se ohlédne za sebe a my si teprve nyní všimneme svatostánku, který vypadá jako hrob. „Mám devět dětí. Tady je to deváté.“

Mary pohřbila svého syna před dvěma lety a od té doby spí vedle jeho hrobu. Vzhledem k nedostatku zdravotní péče a odlehlosti místa mě napadá, že její malé zemřelo už v kojeneckém věku. Po chvíli se však dovídám, že nejen malé děti mají v současné Mikronésii někdy problém přežít.

„John tu se mnou žil do patnácti let. Vyhodili ho ze školy, když ho nachytali pít tubu. Pak odjel na Yap. Když přijel domů, popíjel celé dny s kamarády. Zemřel ve 23 letech na Yapu, prý na rakovinu jater.“

Lidé na ostrově žijí velmi poklidným životem. K obživě jim stačí občas ulovit nějaké ryby, ženy celé dny zpracovávají kokosové ořechy a plody chlebovníku. Oblíbeným alkoholickým nápojem mužů je zkvašené kokosové mléko.

Na Lamotreku jsme marně hledali obchod nebo alespoň chýši, která by obchod připomínala. „Jsme hrozně izolovaní a mladí lidé tady nemají co dělat. Kousek dál na Yapu je obrovské lákadlo amerického života. Mladí touží dostat se odsud pryč,“ říká smutně Mary. „Já mám všechny děti v cizině. Dcery pracují na jiných ostrovech v Mikronésii, jeden kluk je v Americe, další odjel na Yap. Posílají mi domů peníze, abychom si mohli v rodině koupit dostatek jídla a věcí, když přijede loď.“

Mary nás zve na večeři. Připravovalo ji deset žen z její velké rodiny. Nasbíraly chlebovníky a kokosy a vařily toto jednoduché jídlo skoro celé odpoledne. Chlebovníky se nejprve zbaví pomocí kamene zelené kůry. Když se kůra rozmělní, používá se jako lepidlo, dokonce se jím slepují dřevěné díly tradičních polynéských člunů. Oloupaný chlebovník se pak vaří jako naše brambory, osolené, ale daleko více mazlavé. Kokos se také musí zbavit své slupky, vyloupat z jádra, nastrouhat, z nastrouhaného se vymačká šťáva.

Palmová chýše Maryiny rodiny nevypadá nijak vybaveně, jediný nábytek jsou tašky a kufry podél stěn. Lidé spí na pandamových rohožích na zemi, v noci se obalují do moskytiér, přes den chodí ve svých rouškách a sukních lava-lava. Co tady můžou potřebovat? „Společný pro komunitu je třeba podíl na výpravách na ryby. Skládáme se všichni na naftu, na rybářské potřeby a opravy domů a člunů,“ vypočítává naše průvodkyně.

Lidé na ostrově žijí velmi poklidným životem. K obživě jim stačí občas ulovit nějaké ryby, ženy celé dny zpracovávají kokosové ořechy a plody chlebovníku. Oblíbeným alkoholickým nápojem mužů je zkvašené kokosové mléko.

Nemocní ostrované

„Jsem Francis, zdejší zdravotní asistent. Studoval jsem na Yapu.“ Francis je jediným obyvatelem mluvícím jakžtakž anglicky. Ukazuje mi svou ambulanci. Nechybí zde analgetika ani antibiotika, anestetika a operační sety, léky na astma, trávicí potíže… Mnohé z nich už jsou prošlé. „Máme tady hodně infekcí horních cest dýchacích, taky astmatiky, ale i vysoký tlak, srdeční potíže a tři cukrovkáře. Nejčastější je ovšem bolest zad a kloubů.“

Ani se nedivím, lidé jsou tu tlustí a nic nedělají, a tak je všechno bolí. Stokilovou váhu zřejmě nasbírají z přemíry škrobovin, mouky a ohromného množství rostlinného tuku.

„Musím si se vším pomoci sám. Můžu konzultovat doktora přes vysílačku, ale pokud pacienti potřebují lepší péči, musí počkat na zásobovací loď, která je odveze na Yap. Ta ale jezdí jen jednou za rok. Nejbližší doktor je odtud vzdálen přes dva tisíce kilometrů opuštěného oceánu,“ konstatuje zdravotník.

My a naše devítimetrová laminátová loď.

U zubaře

„Dobře, objednám si vás na zítra na půl jednou.“ Olda nevěřícně hledí na místního „zubaře“. Rozbolela ho jeho už naštěstí poslední stolička. Předposlední jsem mu trhala na Atlantiku a na tento zákrok prý nemůže dodnes zapomenout. Proto tady na Lamotreku zvolil místního dentistu. To, že si ho ale polonahý divoch dovolil objednat až na další den, i když evidentně neměl co na práci, jej pobouřilo.

Další den jsme ale přece jenom přišli. Vybavení ordinace spočívalo v kusu palmy, na kterém se sedělo, a nad hlavou visí pacientům místo střechy padák z druhé světové války. Dentista si evidentně zakládal na tom, že já, bílá doktorka, jsem přišla pro pomoc právě k němu. Dostala jsem roli potupného „zubařského křesla“ tím, že jsem měla hlavně držet Oldu, aby neutekl. Představení přilákalo většinu vesnice, a tak nesmělo chybět ani nasazení sterilních gumových rukavic, které měl dentista myslím dost staré a poslední. Byly tak zteřelé, že mu na rukou hned praskly, takže mávl rukou a vrhl se s kleštěmi rovnou Oldovi do pusy. Za chvíli byl zub venku. „Výborný zubař, nejlepší, jakého jsem kdy měl. Lepší než v celé Evropě!“ Oldova úleva neznala mezí a já ho jen krotila, aby to s chválou nepřehnal. Bylo jasné, že dentista stoupl v očích celé vesnice, a nadýmal se jako krocan. Druhý den měl ovšem Olda pusu tak nateklou, že ji nemohl vůbec otevřít.

Místní mladíci mi každý den uvili čerstvý jasmínový věnec do vlasů.

Síla víry

Lidé na ostrově jsou silně věřící. Jejich první otázka kladená cizincům se týká víry a hned druhá rodinných svazků. „Jste manželé?“ ptají se nás skoro všichni. Místní mladíci mi každý den do vlasů dávají věnec z jasmínů. Za mými zády si ale klepou na čelo, jestli jsem normální, že ve svých třiceti letech mám za muže starce, který už by podle jejich propočtů měl být dávno v hrobě.

V neděli na mši musí jít i „můj muž“. Učitel a kněz zároveň nám po mši věnuje pár slov. Dozvídáme se, že při zničujícím tajfunu v roce 1990 se všichni lidé ostrova zachránili zde v kostele. „Vysílačkou nás informovali, že se blíží tajfun o velké síle. Stačili jsme z domovů posbírat vše potřebné a uchýlili jsme se do kostela. Věděli jsme, že jestli nevydrží nápor větru a vln, všichni zemřeme. Náš atol je nízký, leží v úrovni moře. Tajfun zuřil celé čtyři hodiny. Všechny naše domy byly zničeny, palmy vyvráceny, všechna úroda pod vodou. Jediná stavba, která na ostrově zůstala stát, byl kostel. Byl to zázrak, že jsme přežili.“

U zubaře jsem dostala za úkol hlavně držet Oldu, aby neutekl.

Odcházíme z kostela. Vypadá jako normální zděný domek, o to více na něj hledíme po tomto vysvětlení s jakousi bázní. Lidé se srocují kolem něj a vypadají šťastně. Toto je jejich bůh a jejich život. My musíme dál. Najít toho našeho v dálavách a otevřeném prostoru oceánu.

Na pláži nás však před odjezdem čeká ještě jedno překvapení. Místní dentista stojí u našeho člunu a směje se na Oldu od ucha k uchu. V ruce třímá svůj kufřík a vedle nohou mu leží kus palmy. Trošku nechápavě hledíme a on se nám nemotorně sápe do člunu. „Jedu s vámi. Když jsem lepší zubař než v Evropě, tady je mě škoda!“

Lidé na ostrově žijí velmi poklidným životem. K obživě jim stačí občas ulovit nějaké ryby, ženy celé dny zpracovávají kokosové ořechy a plody chlebovníku. Oblíbeným alkoholickým nápojem mužů je zkvašené kokosové mléko.

…a navíc

POTÁPĚNÍ A KOUPÁNÍ V MIKRONÉSII

Mikronésie sestává z pěti hlavních souostroví. Letecky se dá dostat vždy jen na hlavní ostrov, jinak je možná doprava zásobovacími loděmi nebo soukromými jachtami. Jediným leteckým dopravcem na souostroví Yap jsou United Airlines. Letí se přes USA a Guam nebo opačnou stranou z Filipín. V hlavním městě Yap – Colonia – lze najít ubytování všeho druhu, dopravu zajišťují taxíky nebo si přes turistickou kancelář objednejte výlety. Většina návštěvníků přijíždí za jedinečným potápěním a koupáním v korálovém reefu nebo za historickými památkami.

Z hlavního ostrova Yap se lze vydat na výlet i na nejbližší ostrovy ležící v jedné korálové laguně, dostat se však na vzdálenější ostrovy, jako je třeba ostrov Lamotrek, je bez vlastní plachetnice nemožné. Obyvatelé ostrůvků jsou ve spojení s hlavními ostrovy pouze rádii na dlouhé vlny a v případě zdravotních či jiných potíží se musí čekat na příjezd zásobovací lodě.


RADY NA CESTU

Na ostrůvek Lamotrek ze souostroví Yap v Mikronésii se dá dostat jenom plachetnicí nebo zásobovací lodí z hlavního ostrova Yap. Ta jezdí jednou za rok a buď tam turista zůstane dvě hodiny během vykládání, nebo celý rok do příjezdu další zásobovací lodi. Letadla tam žádná nelétají a není tam ani žádné ubytování pro turisty a obchod. Stravování si musí člověk zajistit sám anebo kupovat od místních. Ostrov je bezpečný, není tam malárie ani žádné jiné přenosné nemoci, vyskytují se jen infekce dýchacího ústrojí.


Karin Pavlosková - cestovatelka

OČIMA AUTORKY

Karin Pavlosková – cestovatelka

Je to ráj – ale trochu těsný

Ostrov Lamotrek je jednou z posledních dosud málo objevených končin světa. Člověk je na jedné straně fascinován krásou tichomořského ostrova obklopeného tyrkysovou lagunou a oceánem, na druhé straně tam na mě dolehla obrovská izolovanost tohoto místa. Ostrov se dal obejít za hodinu, obyvatele jsme znali za týden úplně všechny. Také oni z nás nespustili ani na minutu zrak. Byli jsme pro ně zpestření jejich každodenního stále stejného života, takže nám nedali vůbec vydechnout. Když plujeme dlouho po mořích, tak se na pevninu většinou hrozně těšíme, ale tohle místo se nám brzy stalo velmi těsným. Ano, přijeli jsme objevovat lidi a žít s nimi, ale zakrátko jsme přišli na to, že žít s nimi je velmi těžké, protože každým vstupem na pevninu člověk ztratil svobodu a musel dělat jenom to, co se od něj žádalo. Bylo vidět, že celá vesnice žije podle jakýchsi nepsaných zákonů, a kdo se jen trochu chtěl odlišit, neměl na ostrůvku šanci vydržet.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články