Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Ostrov luxusu, lebek a ikon

126-1.jpg
Autor článku: Markéta a Michael Foktovi, Úterý, 26. červnaec 2011
Autor fotografií: Markéta a Michael Foktovi
Hedvábí, pomeranče nebo výborné víno - prostě věci, které dnes pořídíte v každém slušném obchodě. Ve středověku však patřily k vymoženostem pro ty nejbohatší z bohatých. Všechny se přitom vyráběly či pěstovaly na kousku země, který díky tomu proslul jako místo luxusu. Vítejte na řeckém ostrově Chíos.

Ostrov Chíos má odedávna pověst místa, kde vládne blahobyt. Za antických dob dokonce vešel místní životní styl do lidových rčení. Souslovím „Chia zoe“ se označoval pohodlný život a „Chíos yelos“ byl podle starých Řeků bezstarostný člověk, který životem proplouvá se štěstím.

126_1_jpg_4def342e3c.jpg

Plodiny, které se na ostrově pěstují, se kdysi ve světě vyvažovaly zlatem. Úrodná nížina Kambos poblíž hlavního města se stala centrem pěstování citrusů. Zdejší pomeranče, citrony i mandarinky byly dříve vyhledávanou pochoutkou bohatých. Plantáže citrusových stromů se rozrůstaly kolem výstavných sídel. Voda na jejich zavlažování pochází z hlubokých vrtů a na povrch ji čerpala vodní kola, která poháněli oslíci.

Ještě počátkem devatenáctého století na ostrově fungovalo na dvanáct stovek přádelen hedvábných nití, které pocházely ze zdejších chovů bource morušového. Nádherné výšivky místních žen jsou dodnes vyhledávané. Umělkyně s jehlou dokonce založily sdružení, které jejich snažení zastřešuje.

Snad nejproslulejším produktem jižní části ostrova je však ztuhlá pryskyřice lentišku známá pod názvem masticha. Starověká medicína připisovala „slzám keřů“ všemožné léčebné účinky od tišení žaludečních potíží přes snižování krevního tlaku až po léčení chorob jater. Za krádež cenné pryskyřice dokonce hrozil trest smrti oběšením a ženy sultánských harémů si ji oblíbily natolik, že turečtí panovníci udělili ostrovu řadu privilegií, jen aby měli voňavou pryskyřici vždy po ruce.

Lebky a krabi

Obyvatelé Chíosu ale poznali na vlastní kůži i hrůzy války, při potlačování řeckého povstání za nezávislost, které začalo v roce 1821. Běsnění třicetitisícové trestné výpravy Turků tehdy zvedlo ze židlí celou Evropu. Před masakrem žilo na ostrově přes sto tisíc lidí. O rok později jich zbyla asi desetina. Třicet tisíc ostrovanů padlo rukou okupantů a více než dvojnásobek jich skončil na tureckých trzích s otroky. Sám turecký sultán musel později z vlastní kapsy platit návrat Chíosanů domů. Nedotlačilo ho k tomu jen rozhořčení evropských státníků, ale i vlastní ekonomické zájmy. Po zdecimování mastichových vesniček totiž ustal příliv ceněné suroviny.

Svědectví o tehdejších krutostech jsou na ostrově patrné ještě dnes. Vypráví se, že když rodák z vesnice Didyma vyvrátil starou moruši kvůli stavbě domu, vykoukla na něj z jámy pod kořeny hromada lidských koster. Osmanští vojáci totiž pod stromem hromadně popravovali zajaté vesničany. V klášteře Nea Moni lze posoudit následky tragédie na vlastní oči. Ve zvláštní kapli na návštěvníky z obrovské vitríny zírají prázdné oční důlky lebek. Kupí se zde od podlahy ke stropu. Při plenění kláštera padlo na šest stovek mnichů a skoro čtyři tisíce lidí, kteří hledali ve svatostánku úkryt. Stopy po ranách sekyrou v dětských lebkách naznačují, že se dobyvatelé nezastavili opravdu před ničím.

Vesnice na Chíosu jsou postavené ze surového kamene, aby splývaly s okolím a nelákaly piráty.

Čtyři stovky obyvatel skryté vesničky Anavatos se raději vrhly z třísetmetrového útesu, než aby se Turkům vzdaly. Vesnice, jejíž jméno v překladu znamená „nepřístupná“, dodnes připomíná město duchů. Její obyvatele můžete spočítat na prstech jedné ruky. Žije zde stařík, který prodává kolemjdoucím domácí bylinky a fíkovou pálenku souma, a také jedna rodina provozující provizorní tavernu. Čtyři stovky ostatních domů zejí prázdnotou a pozvolna se rozpadají. Zůstaly ve stejném stavu jako v neblahém roce 1822. Díky tomu názorně předvádějí vychytralost místní architektury. Jsou postavené ze surových kamenů a zdálky proto vůbec není poznat, že se na svahu nějaká vesnice rozkládá.

Údolími mezi kopci ve vnitrozemí ostrova, kde se vesnice podobné Anavatu skrývaly před nájezdy pirátů, tečou sladkovodní bystřiny. V tůních se skrývají vodní želvy a na hladině loví obratné ploštice bruslařky. Trpěliví přírodovědci se však mohou pokusit objevit skutečnou zajímavost – zdejší sladkovodní kraby. Korýši s klepety se skrývají pod kameny a poznají se snadno – na svrchní straně krunýře mají vytlačenou kresbu ve tvaru velkého ležatého písmene B.

Hory a moře

Nejslavnější rodák z Chíosu, starověký historik Homér, nazval svůj domov „rozeklaným ostrovem“. Jistě musel často pobývat na severu, protože zdejší krajinu ani lépe vystihnout nelze. Hory tu zdvihají vrcholky do výšky bezmála třinácti set metrů a jejich svahy spadají do zátok lemovaných liduprázdnými plážemi. Původní obyvatelé si však přímořské idyly příliš neužívali. Protože býval Chíos díky svému bohatství terčem arabských i maloasijských pirátů, stavěli si nenápadné kamenné domky výše na úpatí hor. Zpět ke slanému živlu se vrátili až v nyní, kdy na ostrově místo pirátských škunerů přistávají rybářské lodě.

V malebné vesničce Kardamyla na severovýchodě Chíosu jsme se na vlastní nohy přesvědčili, jak těžké to tehdejší nájezdníci museli mít. Bydleli jsme v jednom z původních stavení s klenutým kamenným stropem, která zůstala na nejvyšším místě vesnice po středověkých rolnících. Na rozdíl od protějšího domku, který si k bydlení vyhlédlo malé stádečko polodivokých řeckých ovcí, prošel ten náš rekonstrukcí.

Výstup po strmém schodišti byl vcelku náročný i nalehko, útok v plné zbroji jsme si radši ani nechtěli představovat. Ten, kdo chce vyzkoušet život vesničanů na vlastní kůži, by měl začít typicky řecky. Prostě se proplést autem na malé náměstí v Ano Kardamyla, které je středobodem místního dění. Fungují tu hned tři taverny. Jedna z nich má dokonce otevřeno i přes den. V noci je to však jiná káva. Obzvlášť, když má člověk štěstí na každoroční veselici u příležitosti uctění místního kostela. Dlážděná náves se za nedělního večera promění v taneční parket, kde místní s obrovským zápalem předvádějí proslavené řecké kolové tance. Všude kolem je cítit vůně hromad řeckých špízů „souvlaki“, které kuchař připravuje rovnou pod širým nebem, a retsina teče proudem.

Nádherné výšivky místních žen jsou dodnes vyhledávané. Umělkyně s jehlou založily i sdružení.

Světice, která ztratila hlavu

Každý z řeckých ostrovů má svého svatého patrona a ochránce. V silně pravoslavné zemi, jako je Řecko, to snad ani není jinak možné. Svatá Markella, patronka ostrova Chíos, si své uctívání bezesporu zasloužila. Zůstat zaklíněná až po krk v puklé skále a sledovat, jak vám utíná hlavu vlastní bezbožný, chlípný a doběla rozzuřený otec, jistě nepatří mezi ty nejšťastnější životní osudy. To, aby se skály rozestoupily a před rodinným tyranem ji skryly, si však světice vymodlila sama. Alespoň to tak praví legendy.

Od toho neblahého dne se však podle místních kněží dějí na místě tragédie pravé divy. Čas od času se na kamenech objevují krvavé skvrny, které skanuly z ran trpící na mořský břeh. Během bohoslužby na svátek svaté Markelly mořská voda v blízkých přílivových tůňkách bublá a zahřívá se. Sama světice se občas přijde na místo krutých zážitků podívat převlečená třeba za prodavačku hraček, kterou vidí jen nevinné děti.

Pro věřící z celého ostrova je však asi nejpodstatnější, že ikona světice léčí všemožné neduhy. Alespoň řada děkovných obětin od vděčných uzdravených ve formě reliéfních plíšků o tom vypráví svůj vlastní příběh. Každý, kdo chce, si na nich může přečíst zajímavé diagnózy. Zobrazují totiž části těla, které Markella údajně vyléčila. Vedle mnoha rukou či nohou se pod jejím zpodobněním houpají i srdce nebo třeba celá hlava i s mozkem.

Svatý obraz přebývá v klášteře zbudovaném blízko místa skonu těžce zkoušené dívky. Téměř opuštěné budovy se dvaadvacátého července na dva dny v roce promění v nejrušnější místo na Chíosu. Mnoho tisíc věřících z celého ostrova zaplní nádvoří chrámu i blízké pláže. Někteří sem putují pěšky přes celý ostrov, aby tím vyjádřili pokoru k ženě uzdravovatelce a podpořili své naděje na zázrak. Koná se zde totiž každoroční „panagiri“ – náboženská slavnost s bohoslužbou paraklesis v den, kdy má patronka ostrova svátek.

Všude se míhají nejrůznější církevní hodnostáři ve svátečních rouchách. Pak přichází zlatý hřeb. V doprovodu vojenské stráže vychází samotný svatý obraz, aby se světice trochu vyvenčila a zúčastnila procesí kolem kláštera. Do davu věřících v té chvíli jako když uhodí. Všichni se tísní kolem ikony a kdo může, oddaně ji líbá na sklo. Jestliže má toho dne svatá Markella spoustu práce s rukama a nohama, všichni chíoští dermatologové se jistě nezastaví o pár týdnů později. Nedivili bychom se, kdyby si asi tak třetina ostrova odnesla z pouti místo uzdravení pořádný opar.

Skálopevná víra v zázraky však přetrvává i dnes v jednadvacátém století. Viděli jsme to na vlastní oči. Zatímco procesí s ikonou v čele důstojně kráčelo po nádvoří, odehrávala se u bočního vchodu do kostela prapodivná scéna. Tři kněží a dvě ženy se snažili zvládnout asi desetiletého chlapce, který se ze všech sil bránil. Pokoušeli se vpravit dítěti do úst posvátnou vodu a posvěcený pokrm. Dítě však naprosto nechápalo, co se kolem něj děje. Podstata věci nám došla vzápětí. Chlapec byl mentálně postižený a jeho rodiče doufali, že ho zázrak v den jmenin patronky ostrova zachrání. Pro něj to byl jistě děsivý zážitek, těžko však soudit lidi v tíživé situaci. Věřící rodiče se patrně chopili poslední naděje, jak navrátit svého syna do běžného života.

Patronkou Chíosu je svatá Markella. V červenci na místo jejího skonu putují tisícovky věřících.

Plodiny, které se tu pěstují, se kdysi ve světě vyvažovaly zlatem. Úrodná nížina Kambos se stala centrem pěstování citrusů. Zdejší pomeranče, citrony i mandarinky byly dříve vyhledávanou pochoutkou bohatých. Vypráví se, že když rodák z vesnice Didyma vyvrátil moruši kvůli stavbě, vykoukla na něj z jámy pod kořeny hromada lidských koster. Chíos je se svou rozlohou 842 km2 pátým největším ostrovem Řecka. Leží nedaleko tureckého pobřeží mezi ostrovy Lésbos a Sámos.


Chíos

Chíos je se svou rozlohou 842 km2 pátým největším ostrovem Řecka. Leží nedaleko tureckého pobřeží mezi ostrovy Lésbos a Sámos. Dostat se sem můžete buď prostřednictvím cestovní kanceláře, nebo individuálně přímou leteckou linkou Praha-Chíos. Zpátky poletíte s mezipřistáním na ostrově Skiathos (natáčel se zde film Mamma Mia). Pravidelné trajektové spojení mezi pevninou i ostrovy nabízí možnosti zajímavých výletů. Poznávání ostrova doporučujeme podnikat na vlastní pěst vypůjčeným automobilem nebo na motocyklu. Vystačíte si pouze s tuzemským řidičským průkazem platným v rámci EU. Ceny pronájmu vozidel se pohybují kolem 40 eur na den, ale pokud se rozhodnete půjčit si auto na několik dní, můžete výrazně ušetřit. Všímejte si, do kterých taveren chodí místní obyvatelé, a jděte tam také. Rozhodně neprohloupíte. S Řeky je potřeba si povídat a posedět u skleničky vychlazeného ouza. Rádi vám otevřou svá srdce i domovy.

O autorovi| Text a foto: Markéta a Michael Foktovi

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články