Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Oslizák, manžel nejvěrnější

oslizak.jpg
Autor článku: Tereza Hrazdírová, Pátek, 27. dubna 2012
Autor fotografií: Profimedia.cz
Seřazeny v dlouhém zástupu sedí na zemi pod starodávným nepálským chrámem Kumbešvár malé holčičky nastrojené do zářivých šatů orientálních princezen. Pod slavnou pětipatrovou pagodu ve čtvrti Pátan nepálského města Lalitpur nedaleko metropole Káthmándú se všechny přišly vdát. Jejich společným nastávajícím je oslizák líbezný - usušený citrusový plod, který je bude bok po boku provázet celý život. Přesně tak, jak se na správného manžela sluší...

Tradice snatku zvláštního názvu „íhí“ pravdepodobne pochází ze 14. století, kdy do Nepálu vpadl bengálský panovník Šamsuddín Iljás Šáh. Jeho bojovníci vyplenili zemi, paláce spálili na prach a zabili pritom spoustu nepálských mužu. Mnoho žen zustalo bez manžela a stalo se vdovami. A tak lidé zacali verit, že když se ješte malá devcata rituálne vdají za boha, on je potom ochrání prede všemi nebezpecími. Krome toho se tak už nikdy nemohlo prihodit, že by ženy ovdovely. Pokud by jejich pozemský manžel zemrel, vždy by jim zbyl ješte jeden muž, tentokrát ale nesmrtelný. Rituál íhí bývá též nazýván predstíraná svatba.

Jedni z původních obyvatel Nepálu jsou Nevárci, v jejichž komunitě se svatby íhí dodržují dodnes. Nevárci vládli nezávislým městským královstvím Pátan, Bhaktapur a Káthmándú až do té doby, než v 18. století bojovní Gurkhové území těchto tří států dobyli a ovládli. Nevárci ale Káthmándské údolí obývají dodnes. Mluví vlastním jazykem, nevárštinou, která se stala základem moderní nepálštiny, a používají indické písmo devánágarí. Jejich náboženství spojuje prvky buddhismu i hinduismu. Dělí se podle kastovního systému do několika hierarchických vrstev v závislosti na zaměstnání, které vykonávají. Příslušnost do jednotlivých kast se dá snadno rozeznat podle příjmení, které každý klan sdílí. Tou nejvyšší a nejváženější skupinou jsou kněží (brahmáni), přičemž kněžství se dědí z otce na syna po dlouhé generace. Tato kasta nese příjmení Šákja a pocházejí z ní i holčičky, které se stávají uctívanými živoucími bohyněmi Kumárí. Rovněž zakladatel buddhismu, princ Siddhártha Gautáma známý jako Buddha, je nazýván Šákjamuní, což znamená „mudrc z rodu Šákjů“. Uzavřené společenství duchovních následují státní zaměstnanci a královi rádci, další kastou je třída manuálně pracujících.

Íhí je pro Nevárce posvátným rituálem, který musí podstoupit každá dívka ještě předtím, než doroste do puberty. Bohové jsou v Nepálu běžnou součástí života a tato tradice je toho jen dalším důkazem. Ceremonii řídí duchovní, ať už buddhističtí, nebo hinduističtí. Koná se v předem určených měsících za předpokladu, že jsou sponzoři svatby, většinou rodiče děvčátka, připraveni za obřad zaplatit. Asi 140 dní v roce bývá pro konání této slavnosti vhodných, astrologové z nich dál vybírají dny nejpříznivější a nakonec stanoví přibližně dvanáct vyhovujících dat. Některé svatby se konají pouze v rámci úzkého okruhu jedné kasty, jiných se účastní až čtyři sta holčiček pocházejících z kast od sebe výrazně odlišných. Hinduisté a buddhisté většinou podstupují tento rituál odděleně a trošku jiným způsobem.

Z čistě ekonomických a časových důvodů se íhí často koná zároveň s nějakou další oslavou, jakou je například běžná svatba nebo iniciační obřad chlapců. Sňatky se konají zejména na třech místech, kterými jsou Káthmándú, Pátan a Bhaktapur. Obřadní místo je většinou veřejně přístupné a jeho středem je jáma s věčným ohněm, který zároveň s rituálními džbány hraje důležitou roli v celé ceremonii.

oslizak2_jpg_4f9a562bb2.jpg

Ideální manžel

Čím je tedy oslizák líbezný tak výjimečný, že zrovna on byl vybrán pro tento úctyhodný úkol? Plod tohoto stromu (latinsky Aegle marmelos), který je také nazýván „kamenné jablko“ nebo „bengálská kdoule“, nese přesně ty kvality, které jsou v určitém měřítku vyžadovány od ideálního manžela nevěstami z celého světa. Zůstává navždy čerstvý, nikdy se nezkazí a je lidmi považován za boha, nebo alespoň jeho inkarnaci. Hlavně je ale symbolem boha Višnua, popřípadě Šivy, a má zajistit, že dívka bude v budoucnu plodná. Své velmi mladé ženě také slibuje jistou míru svobody. Vzhledem k trvalosti božských citů i oslizákovy pozemské schránky už tak nikdy nebude mít šanci o muže přijít. Na svých reálných manželech z masa a kostí tak budou závislé jen natolik, na kolik budou samy chtít. I když se rozvedou nebo ovdoví, dobrou reputaci vdané ženy už neztratí. Svatby íhí ale původně nezabraňovaly jen stigmatu, které by ženě přineslo ovdovění. V dřívějších dobách bylo jejich účelem také omezit zvyk známý pod jménem „satí“. Podle hinduistických tradic bylo totiž povinností vdovy skočit do hořící hranice, na níž byl právě její manžel pohřbíván, a zemřít tak po jeho boku. Od té doby, co se mohly spolehnout na oslizáka, už nemusely ženy po muži ani truchlit. Pokud ovšem samy nechtěly.

Usušený tvrdý plod citrusu ale nakonec nebude pro nevárské holčičky manželem jediným. Za svůj život se vdají celkem třikrát. Druhá svatba je čeká při nástupu menstruace a je známá pod názvem ceremonie „bahra“. Tehdy se jejich mužem stane slunce. Dokud bude sluneční kotouč vycházet, dívka si může být jistá, že její manžel je v pořádku. Tato svatba ale začíná izolací v tmavém pokoji, která trvá dvanáct dní, je tak zřejmě mnohem méně veselá než svatební rituál íhí.

Když se konečně dívky vdávají za obyčejného muže, je to už jejich třetí svatební zkušenost. I po tomto sňatku si ale stále nechávají svého prvního manžela, kterým je trvanlivý a tichý oslizák. Pokud se rozhodnou pro rozvod, svému živému muži pouze vrátí arekové ořechy, které od něj dostaly při svatbě, a jsou volné. Pokud se stanou vdovami, arekové ořechy položí k tělu zemřelého, což je zbavuje povinnosti truchlit a navíc jim to umožňuje vstoupit do nového sňatku s jiným mužem.

Malá děvčátka musejí nejdřív podstoupit řadu rituálů, než vypukne vlastní svatební obřad. Profesionální kosmetička je mimo jiné výrazně nalíčí a upraví.

Složité rituály

Celá svatba se skládá z mnoha komplikovaných rituálů, které trvají několik dnů. Holčičky nejprve dostanou na čelo znak, který je tvořen z rýže, jogurtu a červeného barviva. Od té chvíle už nesmějí jíst v domě rodičů, jídlo přijímají postupně v domech svých příbuzných. Široká rodina vzdálených tet a strýců je takto poprvé oficiálně přijme za následnice rodinné linie. I proto je tento obřad považován za iniciační.

První svatební den začíná už kolem páté hodiny ranní očistnými rituály. Holčička podstoupí speciální lázeň, obleče se do nových šatů a ozdobí se různými ornamenty. Na pomoc je jí obvykle přivolána profesionální kosmetička, která ji výrazně namaluje červenými líčidly. Rudé halenky se zlatým vyšíváním, které si děvčátka oblékají, jsou často pro tuto příležitost uchovávány po generace. Šperky bývají většinou půjčené a nejdůležitější z nich je náčelník. Jeho funkcí je co nejpevněji držet na čele blok tištěných obrázků, který dívky dostanou až v průběhu ceremonie. Do vlasů jsou jim ještě vpleteny složité ozdoby, které mají při pohybu zajistit příjemné tiché cinkání.

Společně s ostatními nevěstami se všechna nastrojená děvčátka shromáždí na speciálně upraveném prostranství. Holčičky se posadí do řady na okraji dvorku a po několik následujících hodin je kněz za asistence své manželky provází různými očistnými rituály, které trvají celkem šest hodin. Děti nedostanou najíst, nesmí ale dát najevo žádnou nespokojenost. Potom jsou 108krát změřeny na výšku zlatou nití, kterou si přinesly s sebou. Na závěr konečně dostanou jídlo, které musejí sníst opět zvláštním rituálním způsobem. Ceremoniáři zároveň s knězem postupně uctívají asi sto různých bohů a v celém procesu hrají nejdůležitější úlohu posvátné vázy, které jsou rozestaveny okolo největší nádoby, v níž hoří oheň.

Dívky mají na čele pevně připevněn blok se symboly plodnosti a štěstí. Pokud jim upadne, je to považováno za zlé znamení.

Svatební den

Hlavní události se konají až den následující. Holčičky se znovu shromáždí, tentokrát jsou ale oblečeny v zářivém svatebním kostýmu. Ten se skládá z dlouhé sukně, halenky a šálu, všechno v rudé barvě. Ornamenty se ozdobí ještě více než v den předešlý a na čelo si udělají červenou tečku „tikka“ nebo též „tilak“, která je znakem nevěst. Opět podstoupí několik očistných procedur a rituál úpravy nehtů na nohou, který jim provede žena holiče, popřípadě řezníka, pokud pocházejí z nižší kasty.

Holčičky jedna podruhé přistupují ke knězově manželce a ta jim na hlavě udělá rumělkou znak typický pouze pro vdané ženy. Dostanou obdélníkový blok s natištěnými symboly plodnosti a štěstí a maminky jim jej pečlivě připnou na temeno hlavy tak, aby zčásti zakrýval čelo. Nevárci věří, že pokud bloček v průběhu íhí spadne na zem, budoucí dívčin manžel bude zraněn.

Následuje nejdůležitější rituál celého iniciačního obřadu zvaný „kaňádán“, což znamená „odevzdání panny“. Musí být proveden před první menstruací dívek a údajně zaručuje plodnost budoucích matek. Doposud slavnost navštěvovaly jen ženy, teď ale přijde na řadu i otec dívky. Sám sebe tímto obřadem očistí od hříchů a budoucímu ženichovi tak navíc ukazuje, že mu dává ten nejcennější možný dar. Nevěstu má rituál přesvědčit o tom, že její nastávající je vtěleným bohem. Kněz požehná plody oslizáku, a jakmile přijde příznivá chvíle, každé holčičce jeden tvrdý plod předá. Sňatek je stvrzen politím rukou otce i dívky mlékem.

29_1_jpg_4f9a562bb4.jpg

Jaký oslizák, takový manžel

Podle mnoha pověr se bude budoucí pozemský manžel oslizákovi podobat. Pokud je tedy sušený citrus velký, manžel bude tlustý. Pokud je plod malý, vyvolený bude hezký. Oslizák by měl být uchováván na bezpečném místě a po svatbě už dívka nesmí toto ovoce do smrti pozřít. Nakonec matky rituálně darují všem zúčastněným dívkám tři hrsti rýže a různé jiné, i finanční dary. V dlouhém zástupu přistupují od jedné holčičky ke druhé a do misek, které zároveň s dřevěným plodem leží před nimi, vhodí všechny dary. Holčičky z nádob plných nažloutlé rýže vybírají papírové bankovky, banány, sladkosti v lesklých obalech, ale občas i obrovské panenky. S těmi si po obřadu budou hrát – přestože se z nich právě staly vdané paní. Manžel proti tomu bezpochyby nebude nic namítat…


Multietnický Nepál

Nepálské obyvatelstvo lze rozdělit do dvou skupin. Hinduisté indoevropského původu tvoří více než 80% většinu a obývají především města a nížinaté oblasti. Obyvatelé tibetského původu vyznávají buddhismus a setkáme se s nimi především v horských částech země. Obě skupiny se dělí na velké množství národů a kmenů, navíc sociálně rozvrstvených do jednotlivých kast. Hovoří téměř 70 hlavními jazyky. Kmen Nevárců, který žije především v hlavním městě Káthmándú a jeho okolí, tvoří 5,4 procenta obyvatel Nepálu a je šestým nejpočetnějším (téměř 850 000). Jeho příslušníci vyznávají speciální víru, která má za základ jak prvky hinduismu, tak buddhismu. Jejich jazyk nevárština se stal základem oficiální nepálštiny, sloužící jako dorozumívací jazyk multietnickým Nepálcům. Tomáš Beránek

27_2_jpg_4f9a562bb4.jpg

Oslizák

Oslizák líbezný (Aegle marmelos) je nízký stromek z čeledi routovitých, který patří mezi citronovníky. Jeho domovem je jižní Asie, kde vyrůstá v nadmořské výšce až 1200 m. Místy tvoří lesní porosty nebo je uměle pěstován. Tlustý kmen, někdy jen asi půl metru vysoký, se větví do bohaté koruny. Květy jsou bělavé, vonné; oranžové plody jsou kulovité bobule velikosti pomerančů, které pod tvrdou a tlustou slupkou ukrývají sliznatou, žlutavou dužninu výrazné vůně a příjemně nasládlé chuti, s velkým počtem velice hořkých semen. Sladká, ale poněkud mdlá dužnina se po rozkrájení a usušení změní v tvrdou, průsvitnou hmotu, z níž se připravují občerstvující nápoje, zavařeniny a léky. Domorodci jedí též ovoce syrové, Evropanům však pro zvláštní zápach nechutná. Z tvrdých, vonných slupek se vyrábějí v jižní Asii tabatěrky a na Šrí Lance se z nich i z květů připravují voňavky. Odvar z kůry a kořene se ve východní Indii používá jako posilující lék a ovoce se někdy doporučuje jako prostředek proti průjmům. Tomáš Beránek Nakonec matky rituálně darují všem zúčastněným dívkám tři hrsti rýže a různé jiné, i finanční dary.

Satí – smrt v plamenech

Obřad satí je védský zvyk spočívající v rituálním sebeupálení vdovy spolu s tělem jejího mrtvého manžela. Jinak by manželka neměla šanci dokázat, že je opravdovou satí (což v sanskrtu znamená dobrá nebo ctnostná žena). Proto hindské ženy pokládaly satí za privilegium a často bojovaly o právo na takovou smrt. Žena, která satí nepodstoupila, již neuzavřela manželství a žila v celibátu, často s oholenou hlavou, protože ta, která přežije svého manžela, nese vinu za jeho smrt. Obřad však nebyl popravou ani trestem, naopak. Přinášel očištění vdovy a celé rodiny od následků špatných skutků, třeba z minulých životů. Hinduisté stále věří, že ovdovělá manželka, která podstoupí satí, je vysvobozena z koloběhu znovuzrození a dojde věčné blaženosti. Rituál neměl pouze náboženský význam, ale také ekonomický – vzhledem k postavení ženy v indické společnosti totiž vdova nemá po smrti svého manžela žádnou možnost se uživit a propadá se až na společenské a ekonomické dno. Musí nosit bílé sárí bez šperků, nesmí se účastnit zábav a radovánek a pouhý její dotyk prý přináší neštěstí. Pro rodinu se vdova stává zátěží a ta, pokud nechce zemřít, udělá nejlépe, když odejde. Severoindické město Vrindávan je nazýváno městem vdov. Žijí v tamních útulcích, vydržovaných oddanými Krišnovými stoupenci, a jsou odkázané na milosrdenství. Zvyk satí pochází od bohyně Satí, manželky boha Šivy, která jako první provedla sebeupálení na protest proti urážce Šivy jejím otcem Dakšou. Angličtí kolonisté konání tohoto obřadu jako nehumánního aktu, často i zneužívaného příbuznými, kteří do něj vdovu nutili, zakázali v roce 1829 zákonem a vyvolali tím značný nesouhlas většiny hinduistů, kteří jej pokládali za nepřípustný zásah do tradičních zvyků. Přesto se zejména v Bengálsku případy satí dodnes vyskytují a odsouzení k smrti za vraždu hrozí všem napomáhajícím i přihlížejícím, nikoli samotné vdově, jelikož se z její strany jedná o dobrovolný čin. K poslednímu známému satí došlo v indickém státě Rádžasthán v září roku 1987. Osmnáctiletá Rúp měla jen sedm měsíců po svatbě, když její manžel skonal, a ona se odhodlaně vrhla do plamenů, aby zemřela spolu s ním. Tomáš Beránek

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články