Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Orient Express plný Hispánců

orientexpress.jpg
Autor článku: Eduard Freisler, Pátek, 2. března 2012
Autor fotografií: Profimedia.cz
Město New York bývá často popisováno jako tavicí kotel. Právě zde má multirasovost živnou půdu. Ostatně ve městě se mluví 170 jazyky a třetinu populace města tvoří imigranti. Přesto je New York stále městem, kde jednotlivá etnika mají své vlastní čtvrtě.

Pohybují se v harmonických, houpavých krocích. Jejich průměrný věk může být kolem 70 let. Hned vedle této zhruba dvacetičlenné skupiny cvičenců tai-či trojice jiných důchodců dává do své ranní rutiny mnohem více energie a síly. V prudkých výpadech rozevírají a skládají rudé vějíře, jejichž suchý praskot je jediným zvukem tohoto jinak tichého, meditativního rána. O pár bloků dál ruch doznává zvukové dramatické změny. Desítky malých kamionů a aut vjíždějí do úzkých uliček s čerstvou zeleninou, ovocem, rybami a drůbeží. Tohle je typické „čínské“ ráno v oblasti kolem parku Columbus, jež tvoří rozlehlou čínskou čtvrť v jižní části Manhattanu.

Zhruba 40 minut jízdy metrem na sever ostrova člověk vklouzne do jiného rána. V Harlemu jsou s rozbřeskem ulice pusté až na pár blikajících obchodů se smíšeným zbožím. Rolety tu zůstávají stažené po většinu poledne. Není se čemu divit, vedle večerek čtvrti dominují restaurace, jež většinou otevírají až pozdě odpoledne, a holičství, kam se obyvatelé Harlemu po ránu zrovna neženou. Vyjma neděle, kdy jsou ulice hned po ránu plné svátečně oblečených lidí jdoucích do baptistických kostelů, je „černošské“ ráno v Harlemu letargické a prosté čilého ruchu v čínské čtvrti. Až s postupujícím dnem ulice ožívají, lidé usedají do křesílek před svými apartmány, grilují, popíjejí a z otevřených aut poslouchají RnB, hip hop, soul, funky či africké rytmy.

V této činnosti i načasování se Harlem podobá nedaleko vzdálené čtvrti Washington Heights, kde převážně žijí Hispánci. I ti k večeru hromadně usedají do křesílek na chodníku a vytvářejí tak jakési venkovní obývací pokoje. Jen hudba je jiná, dominují zde latinskoamerické rytmy jako salsa, rumba, mambo, merengue či reggaeton. Lidé tu obvykle nevydrží jen poslouchat, často se do rytmu pohupují či bez studu tančí. Populární jsou i partie domina, které tu muži (a občas i ženy) na malých stolcích hrají až do hluboké noci.

Asijská Nikita

Hudba je první zřetelný rozdíl jednotlivých etnik. I jídlo se liší. V čínské čtvrti jsou misky plné rýže, zeleniny a vepřových výpečků, knedlíčků, tofu, kuřecích žaludků a drápů. V Harlemu jsou talíře plné smažených kuřecích křidélek, hranolek, hamburgerů, párků, rýže zapečené v sýru, buvolích ohonů nebo třeba nakyslých chlebových placek. Ve Washington Heights menu tvoří grilovaná kuřata, rýže s fazolemi, smažené banány, dušené avokádo, kukuřičné placky. Rovněž ve sportu se Asiaté, černoši a Hispánci liší. Ti první vyznávají badminton, ti druzí basketbal. Hispánci nejčastěji holdují basebalu a fotbalu. Ulice rovněž ukazuje na rozdílné vnímání ideálu krásy. Kousek od Columbus parku například na proskleněné zastávce autobusu reklamní plakát láká diváky na seriál o Brutální Nikitě -ženě vycvičené k chladnokrevnému zabíjení. Nikitu na plakátu ale znázorňuje čínská modelka. I společenské časopisy propagují na předních stránkách jen čínské celebrity. Rovněž asijští herci jako Jackie Chan nebo Jet Li jsou veřejnou tváří čtvrtě. I noviny tu vycházejí v čínském jazyce.

V Harlemu jsou na titulních stránkách časopisu jen ženy tmavé pleti. Na známé 125. ulici, v srdci Harlemu, kde stojí slavný hudební klub Apollo, dokonce některé butiky prodávají trička s nápisem: Černá je krásná. Herecké superstar jsou rovněž převážně tmavé pleti. Prodávají se tu filmy s Morganem Freemanem, Denzelem Washingtonem či Sidneym Poitierem. Harlemská ulice se liší ještě v jednom -je politicky aktivní. Lze tu bez obtíží najít portréty Baracka Obamy, Malcolma X, Martina Luthera Kinga či Nelsona Mandely. Populární tu jsou černošské časopisy jako třeba Ebony.

Ve Washington Heights čtenáře vábí latinskoamerické krásky. Politika tu jde podobně jako v čínské čtvrti stranou, stejně jako akční kung-fu filmy či „střílečky“ gangsterských filmů. Tohle je území telenovel. Ve veřejných prádelnách tu Hispánky sledují mexické, kolumbijské či venezuelské seriály. Muži, kteří na lavičkách popíjejí silnou sladkou kávu, listují španělsky psanými novinami jako třeba El Periodico.

Al Pacino – černošský idol

I přes stále etnicky rozdělené město je ale New York bez debat galerií všemožných ras a původů. Nejpestřejší rasovou čtvrtí nejen města, ale celých USA je potom newyorská čtvrť Queens. Přes polovinu obyvatel této čtvrti tvoří imigranti, a to především z Asie. Fialová linka metra číslo 7 je často přezdívána „Orient Express“. Lehce rasistický podtón udávají na pravou míru statistiky. V Queens v pořadí podle početnosti (řádově v desítkách tisíc) totiž žijí Číňané, Indové, Korejci, Filipínci a Bangladéšané. Tato čtvrť je ale také domovem sílící skupiny Latinoameričanů a obyvatel Karibiku, kteří na oné lince 7 občas opticky převyšují Asiaty. Není se co divit, v Queens žije velký počet Mexičanů, Dominikánců, Portoričanů, Haiťanů, Kolumbijců, Ekvádorců a Peruánců.

Tato rasová rozmanitost přitom kdysi sváděla jednotlivá etnika k pouličnímu násilí či protestním pochodům. V Queens se například v 80. letech minulého století do krvavých bitev pouštěly korejské a kolumbijské gangy. Motivem k bitkám byla především kontrola nad daným územím a obchodem (často šlo o lukrativní obchod s drogami). Do potyček gangy hnal také pocit cti a patriotismu. Gangy ale také bránily své čtvrtě proti „rozpínavosti a vlivu“ jiných ras a kultur. K násilí je vedl lapidární strach z neznámého. Počínaje 19. stoletím byli například irští přistěhovalci utíkající z rodného Irska před hladomorem považováni za zloděje, hrubiány a přenašeče nejrůznějších virů.

Časy, kdy jednotlivé gangy zcela ovládaly celé čtvrtě, jsou ale pryč. Důvodů je uváděno hned několik: efektivnější policejní razie, lepší ekonomická situace či poměrně benevolentní sociální systém města. Dalším z důvodů zániku gangu nebo alespoň jejich evidentně slábnoucího vlivu je ale podle některých expertů i „rasová integrace“. Faktem je, že například hiphopová scéna se z černošských klubů dávno rozšířila i mezi bělošské či asijské dýdžeje. Dalším náznakem toho, že jiná kultura a rasa může být vlastně „cool“, jsou trička s podobiznou herce Al Pacina (bílého Američana s italskými kořeny), která po městě nosí řada mladých lidí tmavé pleti.

Škola v Tanečním divadle v Harlemu dává dětěm všech ras možnost zkusit si klasický balet a seznámit se i s jinými druhy umění.

Odkud jsi? Z New Yorku

Rasový původ ale jaksi ustupuje do pozadí, pokud imigrant žije ve městě delší dobu – stává se totiž Newyorčanem. Ten je často popisován jako člověk s otevřenou myslí, neurotickým rytmem života, spřádající odvážné (často riskantní) plány, pracující na několika projektech najednou. Občas dává na odiv svou drsnost a filozofuje o tom, že život je boj. V New Yorku možná o to intenzivnější, protože konkurence je tu obrovská. Řada imigrantů tak hned během prvního rozhovoru hovoří o snaze neustále se zlepšovat a tvrdě na sobě pracovat. Téma, jež se zdá být společné všem rasám. „My imigranti musíme ujít míli navíc, abychom uspěli. Dřeme nejen fyzicky, ale také psychicky. Někdy mám pocit, že mě až bolí mysl,“ řekla mi například nedávno Dominikánka Herlin. Podobnou větu jsem slyšel také od Etiopana Kiniviho: „Pracujeme na sobě víc, protože jako imigranti jsme pořád občané druhé kategorie. To je náš zdroj energie, který nás posouvá nahoru.“ Polák Janek, který žije v brooklynské čtvrti Green Point v polské enklávě, rovněž souzní s výše uvedenými názory: „Mluvíme možná jinými jazyky, jinak se oblékáme, jinak jíme. Máme ale jedno společné – hlad po úspěchu a uznání.“

Ještě jedna věc obyvatele New Yorku sbližuje, většina z nich se zajímá o okolní svět, mají kosmopolitního ducha. Stačí se jen projít několik desítek bloků po Amsterdam Avenue z Harlemu do hispánských čtvrtí v době nějaké světové události, jakou byl třeba loňský dramatický příběh zavalených horníků v Chile. V barech, holičstvích, večerkách či restauracích tu lidé bez dechu sledovali jejich záchranu. Černoši, běloši, Asiaté nebo Hispánci tu prožívali stejné emoce – od úzkosti až po nadšení. Spojil je, tak jako často v tomto městě, příběh nezlomného ducha a neuvadající naděje v dobrý osud.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články