Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Omán pod rouškou tradice

header2.jpg
Autor článku: František Štaud, Čtvrtek, 16. června 2016
Autor fotografií: František Štaud
Země Arabského poloostrova si navzdory výrazné modernizaci v posledních desetiletích zachovává své kouzlo a staré zvyky.

Ještě v 70. letech minulého století žil Sultanát Omán v hlubokém feudalismu. V zemi byly tři základní školy, jedna nemocnice s dvanácti lůžky a jediný kousek asfaltu vedl z vladařova paláce k vojenské základně.

Sultánova mešita.

Na fotografii: Sultánova mešita. Nádherná nová stavba dokončená v roce 2000 k výročí 30 let sultána v čele země. Mešita dokáže pojmout až 20 000 věřících a pyšní se jedním z největších tkaných koberců světa. Po fotografování ve vycházejícím slunci odpočívám na zídce, přichází ke mně muž z islámského informačního centra, nabízí mi kávu a pár slov o islámu. Po hodině vzdělávání odcházím s věnovaným koránem v podpaží.

Město Maskat.

Na fotografii: Město Maskat. Sultánova inteligence a prozíravost se obtiskla i do scenerie hlavního města: žádné závody v mrakodrapování a stavbě přebujelých nákupních center. Městu dominují minarety mešit v zástavbě bílých stavení. Při pohledu na Maskat z výšin okolních kopců se mi nabízí nevšední pohled na zástavbu bílých domků prorůstajících do černých skal.

Tehdejší vládce, sultán Saíd bin Tajmúr, zřejmě neměl správné rozvojové vlohy a zemi držel v temnotách nevědomosti. Jeho největší chybou, jak se později ukázalo, bylo, že dopřál vzdělání svému synovi Kábúsovi ve Velké Británii.

Na ománské svatbě.

Na fotografii: Na ománské svatbě. Hned první večer jsem nečekaně pozván na muslimskou svatbu. Oblékám bílou košili a vstupuji do mešity, kde už na koberci sedí na 500 mužů. Ženy nikde nevidím. V rámci ceremonie ženich třikrát do mikrofonu řekne ano – nam – a tím stvrdí, že si bere nevěstu. Totéž provede nevěsta na zcela odděleném obřadu v jiné mešitě. Následuje nevídaná hostina a přímo na koberci svatyně se pouštím do výborného jehněčího s rýží.

Ačkoli v Ománu platí svoboda vyznání, prakticky se tu lze potkat pouze s islámem. Na fotografii předává učitel svoje znalosti koránu svým žákům.

Po návratu jej ještě nějaký čas držel pod kontrolou, ale v roce 1970 tehdy 28letý Kábús vyřešil generační spory nekrvavým převratem a svého otce odeslal do exilu londýnského hotelu (kde po dvou letech zemřel).

Ománská žena v tradičním oblečení

Díky svému vizionářství, inteligenci, ale samozřejmě i absolutní monarchii podporované příjmy z ropy dovedl Kábús zemi za čtyřicet let vlády mezi nejvyspělejší země světa s více než tisíci školami, mnoha univerzitami, nemocnicemi v každém městě a tisíci kilometry kvalitních dálnic.

Podobně jako celá země, i beduíni prošli za poslední roky nevídanou proměnou.

Na fotografii: Podobně jako celá země, i beduíni prošli za poslední roky nevídanou proměnou. Sice stále žijí prostým nomádským životem, ale modernizace se jim nevyhnula – po poušti jezdí v pickupech, s velbloudy usazenými na korbě automobilu, nakupují do igelitových tašek a komunikují mobilními telefony.

Dvě hodiny jízdy autem leží v horách usazené město Nizwa, kdysi hlavní město sultanátů.

Na fotografii: Turistům byl vstup do země zakázán až do roku 1987, ale osvícený sultán vycítil, že kromě ropy, zemního plynu a rybářství má Omán obrovský potenciál i v turismu.

Severozápadně od pouště Wahíba se táhne vádí al-Haugh, ráj pro učitele geologie a čtenáře fantasy.

Na fotografii: Severozápadně od pouště Wahíba se táhne vádí al-Haugh, ráj pro učitele geologie a čtenáře fantasy. Krajina jako z románů J. R. Tolkiena, plná skalních útvarů fantaskních podob, dodnes podává tiché svědectví o nesmírné vulkanické aktivitě a geologickém chaosu.

Dveře se však cestovatelům otevíraly velmi opatrně. Ministr průmyslu Salim bin Abdulláh al-Ghazali si dobře uvědomoval, že turismus je dvojsečná zbraň, a v červnu 1987 v deníku Tuscaloosa News popsal svoji představu o návštěvnících ze zahraničí: „Nechceme, aby turismus zničil naši důstojnost, naše zvyky a tradice, nechceme žádné hipíky s dlouhými vlasy a špinavými džíny.“

S plochou 650 tisíc kilometrů čtverečních je Rub al-Chálí největší písečnou pouští světa.

Na fotografii: S plochou 650 tisíc kilometrů čtverečních je Rub al-Chálí největší písečnou pouští světa. Pokud si umíte představit celou Francii zasypanou pískem, umíte si představit rozměr Rub al-Chálí. „Ani Alláh tam nechodí,“ varovali beduíni olejáře, kteří tu koncem 40. let minulého století pátrali po ropě.

V maskatském přístavu kotví sultánova jachta, jedna z největších soukromých jacht světa.

Na fotografii: V maskatském přístavu kotví sultánova jachta, jedna z největších soukromých jacht světa. Neustále opečovávána, leštěna a v podstatě kdykoli připravena k vyplutí, přestože v době mé návštěvy je sultán Kábús již více než půl roku hospitalizován na německé klinice.

I díky této prozíravé strategii Omán stále „voní“ nedostupnou exotikou. V komfortu offroadu si jen těžko dokážu představit pocity opravdových cestovatelů, jako byl Wilfred Thesiger, kteří trávili roky putováním pouští jenom s velbloudy a beduíny.

Poušť Wahíba (Sharqiya Sands) se svými 12 000 km2 nemůže co do rozlohy konkurovat Rub al-Chálí, ale i tak skýtá mnoho krás a dovolí
alespoň zlehka nahlédnout do života současných beduínů.

Přesto si vychutnávám vše, co Omán nabízí: nepopsatelné scenerie pouští Wahíba a Rub al-Chálí, pobřeží omývané zpěněným příbojem, rybářské osady nebo vesničky v horách al-Qamar.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Fotoreportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články