Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Ohrožená Kurská kosa

113_Image_0002.jpg
Autor článku: Michaela „Mysha“ Košťálová, Středa, 5. října 2011
Autor fotografií: Michaela „Mysha“ Košťálová
Sněhobílé duny, suchá tráva, pár keřů klátících se ve větru a modré nebe, které se kdesi na obzoru střetává s třpytivou hladinou moře. Člověk stojí uprostřed pouště a přitom je stále ještě v Evropě.

V jihovýchodním cípu Baltského moře se uprostřed tmavomodrých vod zdvihá pás bělavého písku. Je to zvláštní krajina, jakoby přenesená z míst rozkládajících se dva tisíce kilometrů jižněji. Ne nadarmo je Kurská kosa přezdívaná litevská Sahara. Mezi borovicovými lesy se rozkládají rozsáhlé obnažené písečné pláně, které jsou africkým dunám podobné jako vejce vejci. Otázka je, jak dlouho tohle kouzelné místo ještě vydrží.

Podle litevské legendy vytvořila Kurskou kosu mořská obryně Neringa jako útočiště pro místní rybáře. Písek měla nosit v plátěné zástěře a sypat jej do moře tak dlouho, dokud nevznikl pás oddělující zbytek Baltu od Kurské laguny. Ve skutečnosti sem před asi pěti tisíci lety zanesly zrnka písku vlny a větry. Vznikl tenký pruh pevniny, táhnoucí se od litevské Klaipedy na severu až po Kalingradskou oblast Ruska na jihu. Dnešní hranice jej protíná takřka v půli.

Romantická pobaltská „poušť“ se však potýká s ekologickými problémy. V 16. století, kdy místní rybáři začali s masivním odlesňováním oblasti, se písky daly do pohybu. Písek nesený větrem, jemuž v cestě přestaly stát stromy a kořenové valy, se sunul směrem k otevřenému Baltu a za tři sta let pohřbil čtrnáct vesnic. Po rybářských osadách tepajících životem zbyly sněhobílé duny, pomalu se ztrácející v azurových vodách. Paradoxně právě díky tomu získala Kosa pouštní charakter, který sem ročně láká půldruhého milionu turistů.

Poušť „v okovech“

ohro_en__kursk__kosa_4e71a8bb2a.jpg

Před Kurskou kosou stojí zásadní otázka; musí se rozhodnout, zda chce ze své krásy vytěžit co nejvíce, nebo si kouzlo zachovat i na úkor toho, že turistický ruch výrazně povadne. Rusové, jimž náleží jižní polovina písečného výběžku, nemusí řešit nic – existuje zde tajný vojenský prostor, ke kterému nejsou k dispozici ani mapy, natož turistický průvodce. Zato Litva se snaží „usadit se na dvě židle“ a zdá se, že se jí to vymyká z rukou. Zatímco v přístavním městě Klaipeda prodávají na každém rohu pohlednice a knihy s fotografiemi písečných dun, když se k přírodnímu skvostu dostanete, čeká vás trpké zklamání. Písek křižuje jen krátká dřevěná lávka, z níž se odklonit je přísně zakázáno. Nejen za stanování či rozdělávání ohně, ale i za utrhnutí květiny hrozí závratné pokuty.

Duny se však pořád pohybují, v roce 2000 to bylo o více než pět metrů na sever. Velkou měrou se na tom podílejí právě návštěvníci, kterých se však Kurská kosa nemíní vzdát. Cestovní ruch totiž místní obyvatele živí. Přestože ve zdejších osadách stále najdete dřevěné domky ověšené rybářskými sítěmi a udírny, kde se mořské plody připravují podle tradičního kurského receptu, hlavní příjmy má Kosa ze vstupného, z turistických atrakcí, hotelů a restaurací. A dokud jsou tady lidé, těžko se něco změní.

Záchranné akce

Nicméně byť Kurskou kosu křižují cyklostezky a silnice plné aut a výletních autobusů, snaha o ochranu přírody tu určitě je. Ostatně pokud správa zdejšího národního parku, vyhlášeného už v roce 1991, chce, aby sem mělo turisty co lákat i v budoucnu, nic jiného než o Kosu pečovat jí nezbývá. Objevily se teorie, podle kterých se má písečný výběžek „utopit“ v moři už za dvě stě let. Jediné, co ho může zachránit, je husté zalesnění.

Pusté duny, připomínající africkou Saharu, zabírají jen asi třetinu povrchu litevské části Kurské kosy. Zbytek je zalesněný, především vonícím borovicovým porostem. Jen půldruhého procenta povrchu je osídleno. Kurská kosa skýtá domov divoké zvěři: žije zde sedmatřicet různých druhů savců, z nichž jsou vzácní losi, srnci a divočáci, dvě stě druhů ptáků a čtyři sta sedmdesát druhů motýlů. Snahy o ochranu kurské přírody a znovuzalesnění se objevily už v roce 1768 a pokračují dodnes. Už devět let je Kosa zapsaná na Seznamu světového dědictví UNESCO a Organizace pro ochranu světového kulturního a přírodního dědictví na její záchranu věnovala desetitisíce dolarů. „Boj“ však není zdaleka u konce.

Turistický ráj

Zatímco křehká příroda strádá, kurská letoviska žijí ze zájmu turistů. Kurská laguna je znečištěná, zato pobřeží Baltu lemují sněhobílé (často nudistické) pláže přeplněné rekreanty. Na jaře a na podzim se zdejší vody bouří a vyplavují jantar, zkamenělou pryskyřici tolik typickou pro celé Pobaltí. Jen do staromódní Nidy, centra litevské části Kurské kosy, ležícího pár kilometrů od ruské hranice, se ročně vydá na padesát tisíc turistů.

ohro_en__kursk__kosa_4e71a8bb2a.jpg

Do první světové války bylo celé území Kosy součástí německého nebo pruského státu a v roce 1923 anektovala severní část výběžku Litva. Memel, jak Němci nazývají přístavní město Klaipeda, připojil ke své říši Hitler, a po válce ho získal Sovětský svaz. Ať už však Kose vládl kdokoli, těšila se zájmu turistů. Za Sovětů byly zdejší hotely vyhrazeny pro takzvané aparátčíky, vysoce postavené komunistické úředníky. Německé emigranty láká toto území dosud a dovolenou tu nepohrdne ani většina Litevců.

Muzea, delfinárium a čarodějnice

Vstupní branou do Kurské kosy je Klaipeda, třetí největší litevské město, které se vyznačuje především nadsazenými cenami a omšelostí, patrnou hlavně v pozůstatcích někdejšího německého města. Klaipeda byla zničena za druhé světové války; po hromadných evakuacích do Německa a Kaliningradu tu přežilo jen osm lidí. Po znovuvystavění a znovuosídlení zde zbyla snad jediná památka, která si zaslouží pozornost: obnovené klasicistní divadlo z poloviny 19. století, na jehož balkoně v roce 1939 ohlašoval Hitler anšlus Memelu k Německu.

Pompéznost turistického centra v Klaipedě má asi navodit dojem, že se nacházíte na hranici rezervace, jejíž světový význam by se dal srovnávat se slávou Tádžmahalu či Niagarských vodopádů. Vřelejší atmosféra čeká návštěvníky až ve Smiltyne, malém městečku ležícím docela na severu Kurské kosy a odděleném od Klaipedy úzkým průlivem. Ve staré pevnosti tu najdete Námořní muzeum, akvárium a delfinárium. Pro potěchu turistů jsou zde na pobřeží vystaveny také historické lodě a zrekonstruovaná rybářská osada z 19. století. Flóru a faunu rezervace přibližuje Přírodní muzeum Národního parku Kurská kosa.

Dvacet kilometrů jižně leží Juodkrante, ospalá rybářská osada, která se proslavila Jantarovým zálivem, v němž sídlí největší litevská kolonie volavek popelavých. Od pobřeží se zde zdvihá takzvaný Čarodějnický vrch, posetý dřevěnými sochami démonů, čarodějnic, hmyzu, skřítků a dalších nadpřirozených bytostí. Fantaskní i groteskní plastiky jsou zasazeny do hustých lesů a okolní přírodě propůjčují atmosféru tajemné pohádky. Tady si člověk uvědomí, že lidská činnost nemusí být nutně v rozporu s přírodou. A právě Kurská kosa je jedním z míst, která tuto harmonii potřebují nejvíce.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články