Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Ohrožená dlažba

130-1.jpg
David Koubek, Čtvrtek, 26. dubna 2012
Takzvaná portugalská dlažba krášlí ulice, prostranství či promenády na řadě kontinentů. Hlavu tak budete sklánět k zemi nejen v portugalských městech, ale třeba také v Macau nebo na slavné pláži Copacabana v Riu de Janeiro. Nejsou to jen obyčejné geometrické tvary, ale doslova obrazy, umně vyskládané z dlažebních kostek.

Hraběcí statek Quinta Conde dos Arcos působí poblíž lisabonského výstaviště Expo jakoby nepatřičně. I v moderní čtvrti, která je pýchou „nového Lisabonu“, ale najdete portugalskou dlažbu. Jejímu umění se učí právě na statku, v zelené oáze, kde sídlí lisabonská škola zahradnická a také dlaždičská.

„Lehká práce to rozhodně není. Jste pořád ohnutí, svítí na vás slunce, prší,“ říká mistr dlaždič Jorge Duarte. Portugalskou dlažbu netvoří kostky, ale kameny různých tvarů; skládají se těsně k sobě a vytvářejí tak obrazce, které nejsou omezené rovnou čárou ani pravým úhlem. Výsledné obrazce jsou většinou černobílé. Kameny jsou z vápence nebo čediče.

V Lisabonu se dláždilo už dřív, v době zámořských objevů. Nařídil to král Manuel I. Portugalský. Vznikly tak ulice, po kterých se vozilo choulostivé zboží. Zpátky do kolonií se už tehdy plavily loděmi dlažební kostky z Portugalska.

Ředitelka zahradnické a dlaždičské školy Luísa Dornellas vysvětluje, že začátkem skutečné venkovní portugalské dlažby byl ale až rok 1842: „Bylo to v kasárnách na lisabonském hradě svatého Jiří. Velitel rozhodl, aby vězni, kteří tam pracovali, vydláždili seřadiště.“ Sice tehdy udělali jen obyčejnou klikatici, ale byla tak působivá, že o ní psali kronikáři a byla objektem jedné z prvních fotografií. „Vláda rozhodla, že by mohli vydláždit také veřejné prostranství. Vězni, kteří tehdy museli chodit v řetězech, tak vydláždili lisabonské Rossio. To bylo první náměstí pokryté dlažbou, jak ji známe dnes.“

Z kamenů umějí dlaždiči udělat geometrické vzory, květinové vzory, písmena, zvířata, postavy, dokonce obrazy složitých gotických staveb. Mladí se do této práce ovšem nehrnou. Dlaždiče dnes nikdo pořádně nezaplatí. Přitom je to umění a fuška zároveň: co pět centimetrů, to kousek poctivé lidské práce. A právě to je kámen úrazu – práce je to drahá, tím spíš v době krize. A radnice často chtějí na chodnících nějaký údajně schůdnější a méně nebezpečný povrch, jak nedávno rozhodli i v Lisabonu.

„Myslím, že tajemství je v tom, aby se dláždění vyhradilo pro zvláštní prostory, neobyčejné projekty. Aby se vrátilo dovnitř budov – tam, kde se rozvinulo -, tedy do vstupních prostor paláců,“ dodává Luísa Dornellas.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články