Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Ocelové město se probouzí do krásy

32-33.jpg
Autor článku: Michael a Markéta Foktovi, Pátek, 31. Srpen 2012
Autor fotografií: Michael a Markéta Foktovi
Ocelové srdce města Nantes přestalo bít téměř před třiceti lety. Tepny, které ho zásobovaly životodárnou vodou, však pulzují dál. Obě ramena řeky Loiry obtékající ostrov Île de Nantes si z uzavření tamních loděnic nic nedělají. A místní lidé také ne. Vlastně ano – z bývalých továrních hal si dělají příjemné místo pro život. Tahanicemi, které se rozhořely třeba kolem výstavby nové knihovny na pražské Letné, si obyvatelé Nantes zjevně hlavu nelámou. Na nanteském ostrově totiž rostou moderní budovy roztodivných tvarů jako houby po dešti a místní jsou na ně jaksepatří pyšní. Dokonce tam mají i svůj vlastní modrý „blob“, i když je mnohem menší než Kaplického letenská „chobotnice“. A také slouží přesně opačnému účelu. Místo toho, aby si uvnitř studenti plnili hlavu informacemi z knih, vydatně si své mozkové závity čistí a proplachují pěnivým chmelovým mokem.

Tahanicemi, které se rozhořely třeba kolem výstavby nové knihovny na pražské Letné, si obyvatelé Nantes zjevně hlavu nelámou. Na nanteském ostrově totiž rostou moderní budovy roztodivných tvarů jako houby po dešti a místní jsou na ně jaksepatří pyšní. Dokonce tam mají i svůj vlastní modrý „blob“, i když je mnohem menší než Kaplického letenská „chobotnice“. A také slouží přesně opačnému účelu. Místo toho, aby si uvnitř studenti plnili hlavu informacemi z knih, vydatně si své mozkové závity čistí a proplachují pěnivým chmelovým mokem.

Ocelové město se probouzí do krásy

Uvnitř stavby, která ze všeho nejvíc připomíná přerostlou mořskou houbu vyplavenou vlnami na břeh, se totiž skrývá bar plný studentů architektury ze školy přímo naproti. Název budovy „L’Absence“ sice asi nemá nic společného s nepřítomností rozjařených frekventantů na přednáškách, přiléhavější jméno však tvůrci pro svou kreaci zvolit nemohli.

„Celý ostrov v posledních deseti letech zažívá něco jako obrození,“ vypráví Katia Foret z tiskového oddělení města Nantes. „Místo skladiště banánů máme výstavní síň s restauracemi a bývalé ocelárny se proměnily v ateliér na výrobu pohyblivých modelů nejrůznějších živočichů.“ Ještě před průmyslovou revolucí sloužily místní louky prostě jen k pasení dobytka, který odtud neměl kam utéct. Nyní, když tavicí pece vychladly a přístavní jeřáby znehybněly, se tři kilometry čtvereční souše mezi rameny řeky opět proměňují v klidné místo k běžnému životu. Dokonce i z dob krav a ovcí tu něco zbylo: vzácná rostlina s působivým jménem andělika, která opět zarůstá břehy ostrova a je zde chráněná.

Soustava svítících kruhů nabízí netradiční pohled na historické centrum Nantes.

Majestátním důkazem toho, že Francouzi dokážou udělat umělecké dílo úplně ze všeho, jsou dva přístavní jeřáby tyčící se nad ostrovem. Jeden z nich září novým kanárkově žlutým lakem, zatímco druhý se oblékl do decentní šedi. „Ten šedivý se dokonce dostal na seznam kulturních památek,“ rozplývá se Katia nad monstrem, které před půlstoletím pilně vykládalo kontejnery ze zaoceánských lodí. Při pohledu na žlutý gigant se jí tak trochu žertem ptáme, jestli někdy viděla růžový tank. „Vy něco takového v Praze máte?“ vyvalila oči v upřímném úžasu. Dokonce i francouzské volnomyšlenkářství může mít své hranice.

Chodci přecházející ulici se musejí mít na pozoru všude na světě, na ostrově Île de Nantes však dvojnásob. Před budovou jménem Manny by totiž mohli zažít dost nepříjemnou srážku. Nikoli s jedoucím automobilem, ale se skleněnou stěnou stavby samotné. Představivost umělců nezná hranic, tak proč by nemohla vpustit černobílé pruhy přechodu až do foyer moderního domu? Otřesení chodci si pak můžou na skle přečíst výňatky z britských pravidel silničního provozu – asi aby příště takhle natvrdo nenarazili. A jestli jim v uších zazní tichá hudba nebo ševelení větru, s největší pravděpodobností to nebude otřesem mozku. To se jen vzdušné proudy prodírají pláštěm budovy, složeným z nespočtu kovových pásků, která nese příznačný název „Air“ (Vzduch).

Nanteský „blob“ je místem pohody – místní studenti sem chodí po přednáškách na pivo, které si vychutnávají venku na nábřeží.

Loira se diví

Při vytváření staveb nebo děl typu baru v mořské houbě či přechodu pro chodce uvnitř domu se musejí umělci na svět kolem sebe dívat trochu z jiného úhlu. Odlišný pohled nebo výřez reality si může na nanteském ostrově vyzkoušet každý, kdo o to má zájem. Stačí se postavit k dalšímu ze svérázných uměleckých děl: k osmnácti gigantickým kruhům lemujícím břeh ostrova. Snad jediné, co na celé skulptuře originální není, je její název. Jmenuje se Les Anneaux (Kruhy).

Nejlepší doba na vizuální experimenty nastává po západu slunce, kdy se každý kruh rozzáří jednou ze základních barev – červeně, zeleně či modře. Zdánlivé průniky jednotlivých obručí pak nabízejí bizarní pohledy na rovněž nasvícené historické centrum města. Barvy se mění před očima, a to dokonce i těm divákům, kteří předtím neobdivovali krásy modrého baru zevnitř.

Moderní umělci neváhají postavit domek na replice elektrárenského komína.

„Nevšední podívanou ale nenabízí jenom nanteský ostrov, ale vlastně celé ústí Loiry až k přímořskému městu Saint-Nazaire,“ upozorňuje Katia. Později při projíždění celé oblasti jí musíme dát za pravdu. Kde jinde je k vidění domek s malou zahrádkou na kopii elektrárenské věže nebo třeba městské panoráma virtuálně rozdělené červenobílými trojúhelníky namalovanými na střechách bývalé továrny?

Historická pasáž v centru Nantes naopak rozněcuje inspiraci už přes sto let.

Dokonce i na bažinu zarostlou rákosem se tu nabízí jiný úhel pohledu – díky dřevěným chodníčkům a vyhlídkové věži, která v tomto kraji rozhlednou vlastně ani není. Jedná se totiž o umělecké dílo japonského autora, který do své tvorby zapřáhl i místní vesničany. Právě oni mu pomáhali se stavbou můstků, lávek i zábradlí.

Středobod suché země

Kdyby Zemi nedělil na dvě oficiální polokoule rovník, ale linie vymezující hemisféru s největší plochou souše od té vodní, stal by se z Nantes doslova pupek světa. Právě tady je totiž podle měření geografů střed polokoule, na které se kromě Evropy rozprostírá i celá Afrika, Severní Amerika, skoro celá Asie a velká část Jižní Ameriky. Tedy téměř sedm osmin světové souše.

Historická pasáž v centru Nantes naopak rozněcuje inspiraci už přes sto let.

Snad aby místní lidé té pevné země ještě trochu přidali, zasypali některá z bývalých ramen Loiry. Díky nim se kdysi mohlo centrum města pochlubit hned několika ostrovy. Jeden z ostrovů obsypaných hlínou si svůj tvar udržel dodnes, i když se na něj můžete bez problémů dostat suchou nohou. Už v dobách vodního obležení ho totiž lemovaly domy bohatých rejdařů, a ty připomínají i v současné době obrovskou kamennou loď uvízlou v moři okolní zástavby.

Historická pasáž v centru Nantes naopak rozněcuje inspiraci už přes sto let.

Skutečným důvodem zasypání říčních ramen byla snaha o to, aby se na většinu míst v Nantes dostaly dopravní prostředky na kolech. Včetně těch veřejných. Ačkoli se to možná nezdá, staly se místní veřejné kočáry tažené koňmi snad nejznámějšími dopravními prostředky světa. Z centra veškeré souše totiž pronikly do slovníků většiny jazyků planety. Až přijdete na autobusovou zastávku, vzpomeňte si na Nantes. Právě slovo omnibus, časem zkrácené na kosmopolitní bus a po nástupu ohnivých ořů obohacené o příponu auto, má původ v centru města u konečné stanice linky. Zde totiž stával obchod se smíšeným zbožím, na jehož vývěsce stávalo sousloví „Omnes omnibus“. V překladu to znamená „všechno všem“ a zároveň název skrýval jméno majitele obchodu, pana Omnese. Zakladatel nanteské omnibusové dopravy Stanislaus Baurdy si vybral druhé z obou slov jako název pro své kočáry a právě on má tedy na svědomí, že se původně slovní hříčka stala jedním z nejpoužívanějších slov světa.


Cikáda v opojení

Stejně jako má Praha svou kavárnu Slavia, může se i Nantes pochlubit podobnou oázou umělců s názvem La Cigale.

  • Cigale znamená v překladu cikáda. Po vstupu do restaurace to musí dojít i člověku, který neumí francouzsky ani slovo. Postavičky hmyzu s hudebním nástrojem sledují hosty ze všech stran – z ubrousků, nástěnných fresek, desek stolů nebo dokonce i z mozaikových o­ken.
  • Restaurace funguje už téměř sto dvacet let, do dnešních dnů si však zachovala atmosféru kavárny devatenáctého století. Je možná škoda, že tu v duchu svého názvu neservírují hmyzí kuchyni, zato však nabízejí vynikající plody moře.
  • Skutečná cikáda, která se stala maskotem restaurace, je rekordmankou světa živočichů. Cvrkání sboru samečků lákajících partnerky může dosáhnout hlasitosti až sto decibelů, a je tedy silnější než hluk pneumatické sbíječky. Nápadníci vytvářejí zvuk pomocí membrány kmitající tisíckrát za sekundu a zesilují ho v rezonanční komoře.
Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články