Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Obrna, etiopská bolest

018-000.jpg
Alena Hrdinová · Michal Špaček · Olga Ticháčková, Čtvrtek, 28. ledna 2010
U vodopádu Tis Isat na Modrém Nilu se koupou malí kluci. Než zaznamenají řev auta, což je neklamný zvuk doprovázející příjezd turistů, a tedy i přivýdělku, je už skoro pozdě.

Addis Abeba je místo plné kontrastů. V dopravní zácpě na vás z jedné strany zírá z luxusního vozu černoška ověšená zlatem, a z druhé strany strká do okýnka pahýl ruky patnáctiletý žebrák. Když Nemo Mohamed, dnes dvanáctiletou somálskou dívku z Addis Abeby postihla obrna, byl jí jeden rok. Mohla pouze lézt, nikdy nebyla ve škole a ani si nemohla hrát se svými vrstevníky. Pak se ale její rodiče dozvěděli o rehabilitačním centru Menagesha. A zde se její život opravdu radikálně změnil.

„To, že chodím, je jako sen. Jsem teď nový člověk plný naděje. Za sedmiměsíčního pobytu v centru jsem se naučila mluvit amharsky. Je opravdu těžké naučit se cizí jazyk. Ale vím, že komunikace je velmi důležitá. Tady jsem také pochopila, že když si budu věřit, mohu vést normální život, a to navzdory svému postižení,“ říká Nemo.

Centrum Menagesha leží západně od Addis Abeby. Zajišťuje rehabilitační péči postiženým dětem po celé zemi už od roku 1962. Prioritou jsou tři strategické body: rehabilitace, integrace postižených dětí a mládeže a prevence postižení. Každý čtvrtek se Nemo a jiné děti účastní speciálního programu, který pro ně centrum připravuje. Místní vyučovací hodiny daly Nemo kuráž zase začít chodit do klasické školy mezi zdravé děti. Děti se v centru učí dokonce tanci – dochází sem pravidelně místní skupina Adugna, která se jim věnuje.

„Předtím jsem se styděla sama tančit, mluvit, dokonce se jen někomu podívat zpříma do očí. A dnes? Celé to úsilí v centru mi pomohlo najít svou osobnost. Začínám chodit do školy a jednou bych se chtěla stát úřednicí,“ dodává Nemo a připojuje požehnání všem, kteří se na proměně jejího života spolupodíleli. Děti zůstávají v centru přibližně jeden rok. Mají zde školu a mohou tu trávit volný čas.

Nepočetný personál je plně vytížen péčí o sedmdesátku nemocných. Téměř všechny postižené děti nemají vůbec příležitost chodit do školy. Většina jich zde získává své první a jediné vzdělání. Peníze na provoz získává centrum ze sponzorských darů. Kromě toho pomocí sítě poboček pomáhá dalším 6000 pacientů po celé Etiopii. Vyrábí a dodává přes šedesát tříkolek ročně, ortopedické boty, berle a ortézy.

Středisko má po celé zemi malé pobočky, kde se shromažďují informace o dětech s poliomyelitidou (obrnou). Některým z nich pomůže operace, na kterou je ale nejprve v centru musí přichystat. Často to obnáší i to, že musí nejdříve zesílit, aby vůbec tělo bylo schopno operaci zvládnout. Operace se provádějí v ruské nemocnici v Addis Abebě v pátek a hned v pondělí se děti vracejí zpět do centra. První dny jsou pod dohledem profesionální zdravotní sestry v místních nemocničních pokojích a poté podstoupí rehabilitace a trénink.

Ty šťastnější se učí chodit o berlích, ostatní s protézami. A nejen děti postižené obrnou. Třináctiletý Ajam pochází z městečka Ambo, 120 kilometrů západně od Addis Abeby. Když mu bylo dvanáct, běžel domů s nákupem pro svou matku a přehlédl blížící se auto. Ajam si nepamatuje nic, jen zděšený řidičův křik.

„Z bezvědomí jsem se probral až za tři dny. Byl jsem v nemocnici a okolo mě všichni blízcí. Když jsem zjistil, že jsem přišel o nohu, začal jsem strašlivě křičet a plakat. Téměř rok jsem nechodil do školy. Stýskalo se mi po kamarádech. Byl jsem nešťastný z toho, že už nikdy nebudu chodit jako oni.“

Děti s jakýmkoli tělesným postižením mají v afrických podmínkách ztížený život. Přesto šlo Ajamovi pomoci. V rehabilitačním středisku Menagesha dostal protézu a učí se ji používat. Učí se žít se svým postižením. A začíná být zase šťastný…


Prokletí jménem obrna

Poliomyelitida anterior acuta (dětská obrna) je virové onemocnění. Obvykle napadá malé děti, protože ještě nemají dostatečně vytvořenou imunitu. Virus napadá a ničí buňky v přední části míchy. To způsobí, že svaly nedostanou žádné informace z míšních neuronů, a nemohou tak vykonávat žádný pohyb. Touto cestou dochází ke vzniku parézy neboli svalové ochablosti.

Míra poškození závisí na intenzitě infekce. Většinou jsou postiženy svaly horních a dolních končetin. Později se přidružují další problémy v rámci celého těla. To je způsobeno menší pohybovou aktivitou a špatným držením těla (že děti stále rostou). Následkem těchto problémů vznikají deformity končetin a postižení se stále zvětšuje.


Česká pomoc

Olga Ticháčková se v centru snaží vytvořit program, kde by terapie byla více intenzivní a efektivní.

Svůj rehabilitační program zaměřila na péči o malé pacienty i po propuštění z centra, kde je stěžejní informovanost, jak o sebe dále pečovat, nejlépe sami mezi sebou. Nejdůležitější léčbou důsledků obrny je operace deformit a hned po ní neméně důležitá rehabilitace. Ve fyzioterapii pacientů po prodělané obrně jsou důležité tři kroky: horké zábaly na horní nebo dolní končetiny podle Kenny, polohování končetin do správné pozice a individuální terapie s fyzioterapeutem. Nejdůležitějším cílem celé terapie je dosáhnout co možná největší pohyblivosti za pomoci chodítek, berlí a vozíčků.

Aby měl projekt smysl, měl by trvat půl roku. Tento časový úsek dovolí používat široké spektrum metod. Program je založený na intenzivní spolupráci s pacienty. Po zaučení si děti mohou navzájem pomáhat v prvních dvou bodech následné péče, a tak zbude více času na individuální rehabilitaci. Projekt podporuje a organizuje Nadace Jana Pivečky ve Slavičíně.

V počáteční fázi by měl zahrnovat rehabilitaci, kurz výroby jednoduchých výrobků pro starší děti, technickou pomoc při výrobě ortopedické obuvi a technickou pomoc při výrobě tříkolek pro postižené. Může se ale uskutečnit jen v případě, že se na něj najdou odpovídající finance. Více o tom, jak se dá na projektu spolupodílet, naleznete na stránkách Nadace Jana Pivečky www.pivecka.cz nebo na www.a-artdesign.com/…hildren.html

Číslo účtu pro dary: 50882005/2700

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články